Francouzský literární podzim je obdobím hledání rovnováhy. Vysokého uznání kritiků se dočkají nejen zavedení autoři, ale o prestižní ocenění se každoročně dělí s autory dosud málo známými. Jasným objevem francouzské literární scény roku 2014 je Yanick Lahensová, spisovatelka z Haïti, která získala cenu Femina za svůj politicko-poetický román Bain de lune (Měsíční koupel). Nečekaně feministickým gestem poroty se stalo udělení Goncourtovy ceny nekonvenční spisovatelce Lydii Salvayrové za román Pas Pleurer (Neplakat) o osudech autorčiny matky během španělské občanské války.

Velkou vzpruhou pro francouzský literární život byla Nobelova cena za literaturu, udělená letos Patricku Modianovi. Mlčenlivý spisovatel věc okomentoval skromnými slovy, že mu to připadá „divné“ a „rád by věděl, proč ho vybrali…“ Před lety se nechal slyšet, že přece píše pořád „jednu a tu samou knihu“. Překvapení bylo o to větší, že teprve před šesti lety Nobelovu cenu získal jiný francouzský spisovatel, Jean-Marie-Gustave Le Clézio. Francouzská veřejnost si v této souvislosti připomněla, že ji přesně před půl stoletím sice dostal, ale odmítl Jean-Paul Sartre, a že následující „období trestu“ bylo konečně prolomeno až v roce 1985 Nobelovou cenou pro Clauda Simona. S ním ostatně Modiana spojuje silné téma: paměti i druhé světové války.

Patrick Modiano se narodil v roce 1945, jeho matka byla belgická herečka, otec italský žid střídající drobná zaměstnání. Ponechán osudu a sám sobě se Patrick Modiano v dětství i mládí potuloval Paříží. Vzpomínky na nelehké počátky, zmatky v původu, mladistvé přešlapy, drobná pouliční kriminalita, děti ulice – to všechno jsou pevné stavební kameny Modianových působivých evokací hitlerovské okupace i doby poválečné. Publikovat začal v šedesátých letech (La Place de l’Etoile, 1968). Kromě románů je i autorem písní, básní, literatury pro děti a divadelních her. Francouzským čtenářům je nejčastěji doporučován velmi osobitý román Dora Bruderová (1997, česky 2007, Barrister & Principal): sám spisovatel najde v novinách zmínku o zmizení mladé židovské dívky a vydává se ji hledat. V Paříži čtyřicátých let 20. století zároveň pátrá po svém otci, který se ve městě ukrývá, s tím i po své nejasné rodinné identitě. Jinou Modianovou knihou je třeba Rodný list (Livret de famille 1977, česky 1982, Odeon), v níž si spisovatel humorně pohrává s pojmem „autobiografické fikce“ (autofiction) a vypráví příběh „své“ rodiny v patnácti prózách. I zde se objevují témata hledání, identity, hranice autobiografické fikce na půdě detektivních románů, které často vyzní trochu jinak než objevením hledaného. Zatím poslední knihou oceněného autora je Pour que tu ne te perdes pas dans le quartier (2014, Ať se neztratíš ve čtvrti), která zaznamenala u čtenářů značný úspěch ještě před vyhlášením Nobelovy ceny.

Skutečnou hvězdou podzimu se stal i Michel Houellebecq. Pětapadesátiletý spisovatel prý zestárl. A to do té míry, že se v posledních letech pokusil o sebevraždu, představoval si svůj únos a skutečně opakovaně zmizel. Zároveň však dál píše romány, divadelní hry a nově hraje i ve filmu a zpívá své básně. Na divadelním festivalu v Paříži (Festival d’Automne à Paris) byla úspěšně uvedena dramatizace románu Elementární částice v provedení souboru Divadla Odeon v režii mladého Juliena Gosselina. Okamžitě si získala označení „kultovní“. Síla Houellebecqova textu spočívá v tom, že se umí dotknout bolavých míst současné společnosti, a to řečí, která oslovuje mladé publikum. Základní téma inscenace by se dalo shrnout zoufale idealistickou „houellebecqovskou“ otázkou: Proč je v naší bohaté individualistické společnosti tolik smutku a tak málo bratrství?

Ve francouzských kinech právě běží film Gustava Kerverna a Benoîta Delépina Near Death Experience, v němž Michel Houellebecq hraje hlavní roli stárnoucího zoufalce, který svou životní zkušeností dává klíč k porozumění údělu osamoceného jedince v liberalistické společnosti. Houellebecq bývá v tomto smyslu označován za „autora pochybujícího kapitalismu“, podobně jako se kdysi Balzacovi dostalo nálepky „autora triumfujícího kapitalismu“. Dává šikovně pocítit pochybnost o tom, zda v sobě naše společnost nese ještě jinou sdílenou pravdu než tu o pouhém hromadění peněz.

A do třetice Michel Houellebecq také v současnosti zpívá své básně na turné v doprovodu kytaristy Jeana-Louise Auberta. Proslulý provokatér v sobě nachází vlastní zranitelnost a oslovuje i hlubšími a jemnějšími tóny svého umění.

Horkým kandidátem na Goncourtovu cenu byl alžírský spisovatel Kamel Daoud. Zaujal originálním nápadem. V Actes Sud právě vychází jeho román Meursault, une contre-enquête (2014, Přešetření případu Meursault), který po sedmdesáti letech otevírá dialog s Camusovým Cizincem. Slavný text se Daoudovi stává východiskem k otázkám, skrze které rekonstruuje události spojené s vyhlášením alžírské nezávislosti. Camusův francouzský Meursault například označuje mladíka, kterého lhostejně zabil na alžírské pláži, pouze za Araba – a tak ho připraví nejen o život, ale i o jméno. Daoudův hrdina, alžírský novinář z Oranu, mu vrací nejen jméno: „Mussa, Mussa, Mussa, to jméno opakuji s láskou, aby se neztratilo“, ale i identitu, příběh, důstojnost, jiný život. Zda Albert Camus náležel víc Alžírsku, nebo Francii, zůstává otázkou, na kterou ani on sám nechtěl odpovídat. Kamel Daoud se snaží rozhovorem s jeho velkým textem narovnat alžírský vztah k dramatickým událostem šedesátých let a vypořádat se se společenským traumatem minulosti. Román umožňuje pojmenovat a zdravě oživit stíny dnešního Alžírska, jako například otázku svobody člověka a umění v nesvobodné společnosti, a ukázat tak svůj „camusovsky“ revoltující nesouhlas s nešťastnými událostmi našeho světa.

Zdá se, že oceněná díla současných francouzských autorů snad víc než kdy jindy ukazují na potřebu vypořádat se skrze literaturu s politickým dědictvím 20. století. Literární dnešek je obdobím hledání možného se zřetelem na minulé. Není už tak lákavé bořit literární mýty, tradice a příběh, nebo popsat nepoznané, jako spíš živě navázat, přinést nový, někdy až provokativní pohled na současnost a nezabřednout do lhostejnosti, ani společenské, ani osobní.