S koncepcí redaktorů Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (nakl. Brána 1995), kteří strukturou hesel představili samizdat jako z podstaty druhořadou a „poněkud kuriózní záležitost“ (viz recenze Zuzany Dětákové v KP RR č. 5/1996), zachází Karel Piorecký v nové knize Česká poezie v postmoderní situaci (Academia 2011) jako se samozřejmým předpokladem, který tvořivě rozvíjí. Mladá poezie devadesátých let podle něj „nepřinesla nic zásadně nového, ale tvořivě rozpracovala mnohé z tradic, které se po roce 1989 opět objevily na veřejné scéně“.  Tradici hodnou zájmu literárního historika tu tedy zakládá až to, co bylo příslušníkům generace, jejíž  „paměť není zatížena zkušeností s komunistickou kulturní politikou“, po skončení „samizdatové epizody“ zpřístupněno tištěnou produkcíoficiálních nakladatelství. Piorecký svůj zájem zaměřuje výhradně na představitele jím „přísněji vymezené generace“ básníků, jež má spojovat „absence zkušenosti, kterou disponovaly generace bezprostředně předcházející“; jinak řečeno na ty, kdo díky záviděníhodné nezatíženosti minulostí vstupují do devadesátých let coby do „nového počátku“ ve vývoji  české poezie.  Autory typu například Víta Kremličky či J. H. Krchovského, kteří „do literatury vstoupili už v jiném kontextu“, Piorecký tudíž „do našeho materiálu“ nezařazuje. S tím souvisí jeho zpochybňování nadčasového významu starší neoficiální literatury: ta totiž měla být „geneticky závislá na předlistopadové politické a kulturní situaci a plnila nutně podstatnou měrou také mimoliterární funkci“. O názoru některých autorit (I. M. Jirous, M. Machovec), že to byli právě příslušníci tzv. druhé generace undergroundu, kdo svou básnickou tvorbou v osmdesátých letech vědomě akcentovali její nezávislost na aktuálním politickém diskursu, se Piorecký nezmiňuje; tvrdí naopak, že „poetika undergroundu osmdesátých let neprokázala větší životnost“ a na mladou poezii v devadesátých letech neměla takřka žádný vliv. Logickým a svým způsobem pozoruhodným interpretačním krokem je pak přehlížení jakýchkoli genetických či morfologických souvislostí mezi undergroundem osmdesátých let a básnickou tvorbou takového Petra Motýla či Michala Šandy, jimž Piorecký ve své knize věnuje samostatné kapitoly.Tvorbu jednoho básníka, Pavla Kolmačky, Piorecký vykládá a vstřícně hodnotí dokonce ve dvou kapitolách, aniž by se přitom slovem zmínil o jejích východiscích v ineditních publikacích Skupiny XXVI. Demonstruje tak metodu badatele, který fakta a souvislosti, jež nekonvenují s jeho apriorním konceptem, prostě ignoruje. Tento velkorysý přístup se mu ovšem občas vymstí: o jedné sbírce Miloše Doležala, básníka zahrnutého do oddílu Spirituální poezie, například Piorecký píše, že v ní je představena „řada drobných portrétů rázovitých postaviček“, čili „postavy, u nichž se kříží všednost a obyčejnost […] a svéráz, bizarnost až vyšinutost“. Sbírku Petra Motýla, zahrnutého do oddílu Poezie věcnosti, zase charakterizuje „široká škála portrétů“ či „pestrý rejstřík lidských typů a osudů“, básník v ní „ukazuje jednoduché lidi“ jako postavy, které jsou zároveň „velmi svérázné“. Možnost, že by sbírky dvou básníků rozřazených do dvou typologických škatulek mohly mít něco společného, Pioreckého ani nenapadla.