11. července uplynulo 85 let od narození Olgy Havlové. U příležitosti tohoto výročí přinášíme text z roku 2014 věnovaný této osobnosti a dokumentárnímu filmu Miroslava Janka Olga: 

Celovečerní dokumentární film Miroslava Janka Olga (prem. 13. 5. 2014) má obdobné vlastnosti jako jeho hlavní postava. Je neokázalý, nepatetický, střízlivý a věcný, a přitom zdaleka ne chladný. Je přímý a zřetelný, ale má svá tajemství a hloubky. Není nabubřelý a povýšený, zato seběvědomý a důstojný. Působí spontánně, umí vytvořit atmosféru důvěrnosti a sounáležitosti, ale budí respekt. Je chytrý, energický, radostný a mimořádně posilující. Na první pohled je nenápadný a neefektní, ve skutečnosti filmařsky důvtipný a důmyslný. Má lehkost, ale zároveň je pevný, výpovědí a smyslem podstatný. Má svůj styl, v nepovrchním smyslu slova. Ví, co chce, a zřetelně to naplňuje. Je neúhybně svůj, ale nepotřebuje to křičet, nedělá vše pro to, aby byl v centru pozornosti. Nikomu se nepodbízí a pro leckoho není stravitelný. Je nezaměnitelný, nemůže zapadnout do řady jiných. Lze se divit, že se nad ním nejeden recenzent ošívá a že při repríze jsem v kině byla skoro sama? Těžko, takové úměry se ve světě, ve kterém žijeme, staly takřka pravidlem.

Že za tímto filmem stojí jasný názor, důkladná příprava i netuctové tvůrčí schopnosti, vyniká obzvlášť na pozadí všech promarněných příležitostí, které za poslední dekády zamořily zdejší veřejný tzv. kulturní prostor indiferentním balastem sestávajícím z bezpočtu filmových a televizních nepodarků, jejichž autoři pojednávají o vybraných osobnostech bez vědomí potřebných faktů a souvislostí i bez invence (dva takové, věnované I. M. Jirousovi, jsme recenzovali na Bubínku Revolveru a v RR č. 90/2013). Autorkou námětu filmu Olga je Anna Freimanová, disponující zevrubnou a v mnohém i důvěrnou znalostí tématu nejen jako editorka sborníku vzpomínek na Olgu Havlovou, ale také jako její dlouholetá přítelkyně a spolupracovnice. Scenárista, režisér a kameraman Miroslav Janek se naopak s pojednávaným „objektem“ – řečeno slovníkem spisů StB, z nichž jeden byl veden i na Olgu Havlovou – osobně neznal (stejně jako s Václavem Havlem, byť je s Pavlem Kouteckým spolutvůrcem filmu Občan Havel), a námětu se tak mohl chopit zase s výhodou odstupu. Třetí klíčovou osobou se pro film stala Tonička Janková, podepsaná pod jeho střihem.

Název Olga naznačuje úhel pohledu, který režisér zvolil. Vytvořil obraz, osobní, osobitý a velkorysý, vyzdvihující ty rysy portrétované, jež považuje za určující a podnětné. Je-li nějaký portrét zdařilý, může být velice živoucí, a to i tehdy, když tvůrce portrétuje, tak jako v tomto případě, někoho, kdo již nežije. Kvalita živosti výsledného obrazu tu nespočívá ve snaze postihnout vše, zásadně k ní zato přispívá osobní vklad portrétujícího, daný nejen schopností vhledu a hlediskem zrcadlícím postoj a vztah k dané osobě, ale také jedinečným výrazem, formou. Punc osobního ručení Miroslav Janek filmu dodává ještě jedním způsobem, který v jeho provedení působí zcela přirozeně, je ale velmi neobvyklý: nejenže podstatnou část tohoto filmového portrétu tvoří záběry z různých archivních filmů, na nichž hovoří a žije sama Olga Havlová, ale ústřední průvodní text, sestavený z jejích osobních promluv, reflektujících vlastní život a formulujících vlastní názory a postoje, pro film načetla její neteř hlasem téměř identickým s hlasem své tety. O příznačně nenápadné rafinovanosti režisérovy práce pak dál svědčí ještě skutečnost, že princip záměny hlasu před divákem nemaskuje, ale naopak až brechtovsky ostentativně zvýrazňuje v jedné z úvodních scén, kdy se o něm s neteří Olgy Havlové v průběhu natáčení domlouvá. Ve výsledku má divák přes podržený důraz na skutečnost, kdo ústřední promluvu opravdu říká, přesněji řečeno čte, a kdo je tu autorem portrétního obrazu, a rovněž vzdor faktu, že hrdinka se nerada nechávala natáčet a vůbec „zviditelňovat“, po značnou část sledování díla pocit, že mu o sobě vlastně vypráví sama jeho protagonistka: že právě jemu, ačkoli v době natáčení již nežila, právě teď povídá o svém životě a říká, co si myslí, že ji bezprostředně sleduje ve chvílích, které o ní něco vypovídají, a že s ní také někdy dokonce sám sdílí situace zachycené na vybraných archivních záběrech. Ostatní prameny či svědectví, s nimiž režisér pracuje (archivní materiály, na nichž není Olga Havlová bezprostředně zachycena, vzpomínky pamětníků na ni) tu tvoří důležitý, ale až druhý part.

Celek filmu budí dojem živé koláže a neučesaného proudu vyprávění, jaké odpovídají principu nekorigovaného vzpomínání, respektive života, na který se vzpomíná, občas též výrazného snu. Za tímto zdáním se ale skrývá opět minuciosní filmařská práce, přesně budovaná kompozice, rytmus i gradace. Dynamický začátek v rychlém střihu použije různé a pestré obrazové i zvukové zdroje a prostředky, s nimiž film pak dál průběžně pracuje, a zároveň připomene podstatné okamžiky Olžina života: od chudého a divokého dětství na pražském Žižkově přes seznámení s intelektuálem Václavem Havlem a léta spojená s Divadlem Na zábradlí, přes období disidentské až k etapě, v níž se stala první dámou země. A už tento hutný sestřih také naznačí možná nejpodstatnější z charakteru portrétované: schopnost být sama sebou a naplňovat vlastní představu svobodného a důstojného života v zásadně odlišných podmínkách a za radikálně rozličných okolností.

Z hlediska takového osobnostního založení a priorit se nejeví jako paradoxní, že pro protagonistku, tak jak ji film – a mám za to, že přesně – vidí, bylo tak důležité a živné prostředí disentu v letech normalizace, tedy období životní situace, která je z běžného, konvenčního pohledu degradující, omezující, nešťastná, ale pro hrdou a statečnou osobnost představuje výzvu, s níž se stojí za to utkat, a příležitost plně se soustředit na hodnoty, které se jí potvrdí být podstatnými. A že asi mnohem těžší životní zkoušku pro ni naopak představovalo přijetí pozice manželky hlavy státu. Ačkoli záběry po roce 1989 jsou na rozdíl od černobílých z dob nesvobody barevné a před Olgou se takřka ze dne na den ve vyhrocené míře a až pohádkových kulisách otevírají takřka nekonečné obzory a dosud nemyslitelné možnosti, je zřejmé, že je pro ni možná poprvé v životě opravdu nesnadné uhájit si, co ona považuje za důležité, neboť od samého počátku ví, že to se „světem velkých příležitostí“ – na rozdíl od předcházejícího „světa na okraji“ – může mít něco společného jen velmi těžko. V poslední etapě svého života, tak jak ho Jankův film ukazuje, zažívá proto zas jednou snad bezvýhradně šťastné chvíle tehdy, když se jí podaří vymknout ze dnů „paní prezidentové“, jakkoli smysluplně naplněných především nadační prací pro potřebné, a se skupinou nejbližších přátel a spolupracovníků z časů, které byly dobré navzdory zlé době, vyrazí v utajeném spiklenectví na neokázalou, divokou a veselou jízdu na jih – a protože poté už ve filmu následuje vlastně jen tečka v náznaku nemoci a smrti, divákovi při pohledu na ten nostalgický pokus vrátit se zpět a aspoň na chvíli ještě podržet cosi tak cenného z života, který pomíjí, může na okamžik přijít na mysl – vzdor neambiciosním archivním záběrům kamery dokumentující onu snovou cestu – i filmová Smrt v Benátkách.

Sám konec pak ve filmu přijde rychle, nepateticky a smířlivě: hrdinku, o níž už víme třeba i to, jak je jí cizí sebelítost a jakékoli neplodné dojímání a jak ráda má přírodu a své psy, vidíme kdesi venku s nimi na procházce, pohybuje se uvolněně, vyrovnaně, hrdě a svobodně, usmívá se, mezi vysokou trávou a stromy, zvířata pobíhají kolem, ona si s nimi hraje, její hlas říká, že by si přála slyšet nějakou skladbu od Pink Floyd, a ve filmu právě zní Time.

Zmínění ošívající se recenzenti dílu mimo jiné vytýkali, že se v něm divák nedozví, která z postav je kdo nebo s kým z vystupujících mužů měla Olga Havlová víc než přátelský vztah. Vyloučíme-li podezření, že už v hlavě nemají víc než bulvární seno, můžeme třeba připomenout, že k přesnosti a věrohodnosti portrétního obrazu, tedy žánru, který Miroslav Janek zvolil, vedou jiné cesty než k přesnosti životopisné zprávy či studie. Skutečnost, že nemusíme vědět, kdo jsou všichni ti, co ve filmu kromě Olgy Havlové vystupují, považuji v daném rozvrhu za dobrý tah, neboť nestrhává pozornost k biografickým detailům, mediálně vděčným „špekům“, ba pikantériím, ale dává dílu obecnější platnost: Jim Čert, nepřehlédnutelný na záběrech z disidentských akcí, zůstává jakousi podivnou všudypřítomnou figurou, aniž bychom museli znát jeho temnou roli v disidentském společenství. Jiskrná postava na konci italské cesty recitující vlastní ad hoc vytvořené verše je kamarád-originální básník, aniž bychom museli vědět, že je to Andrej Stankovič. S mužem, kterého Olga Havlová v jednom ze záběrů radostně veze na invalidním vozíku, je v danou chvíli zdá se zkrátka šťastná. A je zvláštní, že ten jiný drobný muž, který na ni v průběhu celého filmu v různých situacích zjevně pohlíží s neskrývaným obdivem a nemalým respektem a který má zapotřebí se zároveň před kamerou chvástat tím, že na jejich chalupě sám vybudoval plot, či jako umanuté a sebestředné dítě opakovat, že to lečo, které sám uvařil, je vynikající, i když ho jeho žena nemá ráda, je zdá se významný český intelektuál, disident a prezident.

Už jen ve světle takto reflektovaného vztahu Olgy a jejího slavnějšího manžela se zdá být důsledkem přemíry publicistických aktivit či snad vyhřezlého machismu otázka Kamila Fily, na níž postavil valnou část své úvahy o tomto filmu. Ptá se, zda by Olga Havlová „mohla být současným pozitivním vzorem“, neboť „dnes sebeurčení chápeme náročnějším způsobem“: „Olga Havlová byla vždy proklamována coby silná a samostatná žena, ale z dnešního úhlu pohledu to i skrze dokument vypadá jinak. V podstatě žádná kariéra a ambice, neustálé hoštění a uklízení po hostech a důsledné plnění úkolů, které jí manžel zadával v dopisech z vězení. Být paní domu, která má právo určit, kdy se půjde spát, či paní, s níž si estébáci povídají méně rádi než s jejím slavnějším manželem, není zrovna status, k němuž by vzhlížely dnešní ženy“ (Respekt 11. 5.). Na to se lze zeptat, nejen za jaké dnešní ženy tu recenzent mluví, ale především, zda člověk (osobně je mi jedno, jestli muž nebo žena), který „chápe sebeurčení náročnějším způsobem“, má zrovna potřebu „vzhlížet“ k nějakému „statusu“, a také o čem vypovídá, klade-li citovaná úvaha rovnítko mezi „silou a samostatností“ a „kariérou a ambicemi“. Nehledě na to, co například znamená zastat v nesoukromých povinnostech svého partnera, když je zavřený coby politický vězeň, nebo „být paní domu“, v němž se nezřídka bez nadsázky píší dějiny (lze vzpomenout na dlouhou tradici žen, které ve svých usedlostech, salónech či bytech „pouze“ organizovaly a umožňovaly společenský kulturní či politický život a vytvářely a nezištně poskytovaly podmínky, v nichž mohly vznikat myšlenky, díla a počiny, které by jinak vůbec vzniknout nemusely). Kromě toho by i řada dalších aktivit Olgy Havlové (významné samizdaty, Originální videojournal, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Výbor dobré vůle, soustavné budování sbírky výtvarných děl i coby vědomá podpora žijících umělců ad.) mohla ukojit „ambice“ a naplnit parádní „kariéry“ rovnou několika, a to velmi schopných současných žen, včetně těch emancipovaných i dle recenzentových představ.

Třetí důvod ošívání se nad Jankovým filmem zaznívá v tolika ohlasech,* že lze ty, kdo ho artikulují, podezírat nejen z nějakého toho popremiérového kuloárového spoluutvoření „kritického“ názoru, ale především ze schopnosti dobře větřit, co ráda slyší většina. O to víc je třeba vyzdvihnout tvůrce filmu za skutečnost, že naopak předpokládanému naladění většinového diváka svým filmem vstříc nevyšli. Recenzentské pochybnosti se tu zakládají na tom, že disent je ve filmu zobrazen jako výlučné prostředí, v němž především „mejdan střídá mejdan“ (Kamil Fila tamtéž), a také že „represe, které disidenti museli čelit, je líčena hlavně ze své komické stránky“ (Petr Zídek, Lidové noviny 21. 5.). Zaprvé není pravda, že by film pomíjel i vážnější stránky věci, pouze je – v souladu s portrétovanou – nestaví na odiv a neheroizuje. A zadruhé: ano, disent byl výlučné prostředí, protože se v něm sešli v menšině lidé, kteří se na rozdíl od většiny jiných nebáli působit proti totalitnímu režimu. Disent byl založen na statečných postojích a spoustě podstatné práce, s nimiž se ovšem většina aktérů neměla zapotřebí nikterak producírovat a zvýznamňovat, nadto s koženou tváří. Naproti tomu si dokázala užít spoustu veselého a radostného, neboť vnitřně svobodného života, na rozdíl od mnohých nesvobodných a přikrčených spoluobčanů. Je možné, že ti by disidenty dodnes rádi viděli jako utrápené a zničené trosky, v lepším případě pak jako nadlidi zaobírající se pouze svým Dílem a Posláním, s nimiž obyčejný smrtelník nemůže mít nic společného, ale to je problém předpokládaných takto uvažujících diváků, potažmo citovaných recenzentů, a nikoli disentu, potažmo Jankova filmu.

Ano, disent nebyl pro všechny, neboť ne každý měl odvahu stát se disidentem. Pro všechny není ani film Olga. Vůbec by ale neuškodilo, kdyby ho všichni viděli. Protože právě Olga Havlová – plebejka původem a aristokratka duchem – může být vzorem pro každého. A vlastnosti, které reprezentovala, stejně jako hodnoty, které svým životem naplňovala, tu chybějí čím dál víc. Ti, kteří si myslí, že pro dnešní dobu jsou slova jako statečnost či hrdost příliš silná a nepatřičná, by si mohli povšimnout třeba jejího důrazu na neokázalou, „neviditelnou“ práci a pomoc tam, kde je třeba, nebo důsledně žitého názoru, že život není žádné soutěžení.

*Kromě citovaného Petra Zídka a Kamila Fily též Mirka Spáčilová (idnes.cz, 11. 5.) a Lukáš Novosad (echo24.cz, 15. 5.).