„Je třeba stanovit hranice etického takříkajíc zevnitř.“
Ludwig Wittgenstein

Hra se zlem – krize ideálního publika narativu (IPN)[1]
Americký literární teoretik Jonathan Culler poukazuje ve Studii k teorii fikce[2] na důležitý naratologický problém. Při konstituování událostí nemusí příběhy vést ani tak zpět k událostem, jako spíše k jiným příběhům, k člověku jako struktuře fikcí, které o sobě vypráví. Otázka „fikce“ je problematický pojem, už protože daleko fiktivněji působí leccos z oblasti „non-fiction“, přičemž nejde jen o knihy s názvy Štíhlá za třicet dnů.

Egon Bondy, básník a filozof, o němž se dlouho nevědělo, že byl tajný spolupracovník StB, a pak předpokládalo, že byl pro spolupráci získán „jen“ třikrát, pod krycími jmény Klíma, Mao a Oskar, byl ve skutečnosti získaný čtyřikrát. Dokládá to nově nalezený archivní dokument z dubna 1973,[3] vedený pod jeho vlastním, avšak zároveň krycím jménem Zbyněk, v němž podává informace na studenta teologie Dana Drápala.[4]

Zbyněk Fišer alias Egon Bondy o sobě vytvářel dlouhodobě a systematicky fikce a do jejich struktury byli zapojeni jeho přátelé, undergroundová komunita, částečně StB a samozřejmě také jeho čtenáři.

V roce 2019 prohlásil historik a aktivista undergroundu Petr Placák: „Zbyněk Fišer byl monstrum, ke kterému nemám žádný vztah, ale Egon Bondy zůstal guru.“[5] Obdobně v textu Fišer nebo Bondy[6] napsala nedávno signatářka Charty 77 Petruška Šustrová, že „předvolánky k výslechům dostával samozřejmě jako Zbyněk Fišer, jako Zbyněk Fišer také podal estébákům stovky zpráv, kdežto jako Egon Bondy psal, co si myslel.“ V Lidových novinách, tedy v médiu jiného bývalého agenta, Bureše, a současného premiéra vlády Andreje Babiše bývalá disidentka příznačně doporučuje: „Fišera radši nechme spát…“

Úlisnost teorie separátního subjektu vychází na jedné straně z vědomí problému mravního bytí, na druhé straně potlačuje možnosti jeho teoretické reflexe. Pokleslost ideálního publika narativu spočívá v tom, že přistupuje na deformaci jazyka a ignoruje, že problém estetický a etický jsou dvě stránky téže mince, stejně jako Zbyněk Fišer a Egon Bondy. Literární teoretik Tzvetan Todorov, který se ve studii o nacistické a komunistické společnosti[7] zaměřil na tábory a ghetta jako emblematický znak totality, upozorňuje na převládající obecné mínění, že estetický-umělecký duch a duševní mravní činnost jsou dvě nezávislé, či dokonce protikladné veličiny. Jedna z fikcí ideálního publika narativu vychází z představy o „svobodném“ a „poctivém“ myšlení tohoto zvláštního „guru“ Egona Bondyho. Jenže důkazem Bondyho nesvobody a nepoctivosti je skutečnost, že jelikož potřeboval krýt zlo, nikdy nenapsal a neprozradil, že Zbyněk Fišer je agent, ačkoli to jako Egon Bondy po celou dobu dobře věděl.

Krize ideálního publika narativu spočívá v tom, že přistupuje na podivnou veřejnou hru se zlem. Ta je o to hrozivější, že je veřejně obhajována i dřívějšími disidenty, navíc v době nastupujícího zpochybňovaní totalitárního zla, ať už „hnědého“, nebo „rudého“. Andrej Babiš, tajný spolupracovník StB pod krycím jménem Bureš, o sobě také vytvářel dlouhodobě a systematicky fikce a do jeho struktury fikcí je zapojena významná část jeho příznivců. I když mezi ně často patří normalizační typy jako Michal David, Helena Vondráčková nebo zesnulý Karel Gott, a i když vyznávají jiného „guru“ než skupina vyznávající Bondyho, obě skupiny spojuje skutečnost, že fungují jako jedno ideální publikum narativu.

Fenomén Rolls-Royce Guru
V druhé polovině 20. století se stali součástí americké kultury i nejrůznější indičtí „guru“. Navzdory svým duchovním a anti-materialistickým naukám měli mnozí z nich zálibu v luxusních limuzínách a nevázaném způsobu západního života. Mnozí z nich se navíc netajili tím, že své vyznavače považují za hlupáky. Na druhé straně sami dostali od novinářů označení Rolls-Royce Guru. Mediálně známé je třeba krátké flirtování rockové skupiny Beatles a jejich přátel s Maharishim Maheshem Yogim. Když však sexuálně napadl herečku Miu Farrowovou, John Lennon pochopil, že guru je „fucking idiot“, a přátelství skončilo. Popularitu tohoto Rolls-Royce Guru to však nijak neohrozilo, protože důležitá je právě fikce, kterou prosazuje ideální publikum narativu.

V případě Egona Bondyho je jednou ze základních fikcí teze o svobodném a poctivém myšlení Egona Bondyho, kterou však ideální publikum narativu dnes deklaruje už jen prostřednictvím operativní separace Zbyňka Fišera od Egona Bondyho. V této souvislosti je dobré připomenout dvě věci. Jednak že obě osoby evidovala StB často sjednoceně: „Zbyněk Fišer, nar. 20. 1. 1930 /Egon Bondy/“. A jednak že Ivan Martin Jirous ještě v roce 1979 zdůrazňoval, že jakékoliv oddělování Egona Bondyho od Zbyňka Fišera je nepřípustné, neboť Bondy nepíše literaturu, ale „pravdivou výpověď“.[8] Dle Jirouse „výpověď“ básníka Bondyho i „výpověď“ filosofa Fišera pojí „maximální poctivost“. Magor věřil, že „Bondy není z rodu humanistických lhářů“ a že „netají sám před sebou a tím ani před čtenářem nic“. V sedmdesátých letech samozřejmě Jirous nemohl vědět, že kromě básnické a filosofické „výpovědi“ existuje ještě třetí druh „výpovědi“ – tajného spolupracovníka StB. Jirous dokonce podlehl vlastní fikci, když tvrdil, že Egon Bondy se pomocného žebříku Zbyňka Fišera zbavil a „všechno, co píše, už je jenom Bondy“. Tuto fikci vyvrací mimo jiné Klíma, Zbyněk, Mao i Oskar.

A zde se také ukazuje, jak funguje ideální publikum narativu. Stačí, když si vytvoří nějaký prvotní fixní obraz, například o neměnném disidentství Egona Bondyho, a ten se mu stane garantem celoživotní fiktivní svobody, nezávislosti a pravdivosti této osoby a jejího díla. Tato fikce však nemá nic společného s realitou, protože Egona Bondyho jako údajného nezpochybnitelného duchovního vůdce limitovala reálná dokladovaná vazba k složkám ministerstva vnitra, jež se uskutečňovala s krátkými přestávkami od roku 1961 až 1989.

Privilegia StB
Tato vazba se neodhalila ani v roce 1976 při procesu s undergroundovými aktivisty, v němž hrála roli Bondyho svědecká výpověď proti Ivanu Martinovi Jirousovi. Jak ale připomínají tehdejší dokumenty StB,[9] když byl Bondy vyšetřován na VB v březnu 1976, došlo přesto k dekonspiraci „TS MAO“, a to „před řadou orgánů StB Praha a VB Praha-západ, jejichž jména nám nejsou známá“. Aby se Egon Bondy vyvázal z hrozby, že bude obviněn spolu s undergroundovými aktivisty, prozradil při vyšetřování, že je agentem StB. Jeho policejní výpověď ve věci výtržnictví undergroundových skupin proto musela být koncipovaná tak, aby na jedné straně nedošlo k úplné dekonspiraci, na druhé straně ovšem existovala snaha, aby byly potvrzeny informace o nelegálních aktivitách zejména Ivana Jirouse.

Skutečnost, že Egon Bondy nebyl v průběhu hlavního líčení ve dnech 21.–23. září 1976 předvolán k líčení ani jako svědek, ukazuje, že ho StB stále považovala za užitečného spolupracovníka a dodržovala kontrarozvědnou praxi: pokud nebylo třeba, agenti u soudů nesvědčili, aby nedošlo k jejich dekonspiraci.

Bondyho problém s částečnou dekonspirací naznačuje, jak důležitou a hlavně privilegovanou roli zastával v situaci, kdy se mnozí aktivisté undergroundu dostali do vazby a hrozilo jim vězení. V prostředí pražského disentu však Egon Bondy tehdy částečně ztratil svou tvář osobité autority – nikoliv ale pro svou dekonspiraci, ale pro svou otevřenou policejní výpověď či „zradu“ vůči Ivanu Jirousovi.

Připomeňme si, že v totalitárním systému veřejný prostor neexistuje. Proto se disent stává pro systém zdrojem nejistoty a nebezpečím, jenže tím Egon Bondy od šedesátých let nebyl. Pro svou připoutanost k StB se nikdy nemohl stát skutečným „guru“, byl limitován možností svobodného vstupu do pomyslného veřejného prostoru, a tím se mu omezil prostor vlivu jako autority zejména po vzniku Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Teorie separátního subjektu, v němž Zbyněk Fišer je „zrůda“ a Egon Bondy „guru“, nám chce vsugerovat, že svoboda je libovolná. V totalitárním režimu se však člověk nemůže volně procházet kdekoli, jako by se ho to netýkalo, jako by nebyl rozdíl mezi konspiračními dveřmi StB a vězeňskou bránou. Ve vyhodnocení svazku, který byl veden na tajného spolupracovníka Maa, se v červnu 1976 píše,[10] že v roce 1968 byly prověrky vedeny pouze k ověřování pravdivosti a serióznosti jeho zpráv při plnění úkolů, nebyly však „prováděny k jeho soukromému životu“. Bylo to Bondyho další privilegium, které zahrnovalo i nové možnosti pro jeho tzv. literární svobodu. Toto privilegium předpokládalo, že mu nebude reálně hrozit, že by mohl přijít například o rukopis, jak se stávalo mnohým jiným spisovatelům. Bondy měl volnost, kterou běžný disident ze strany StB neměl.

Můžeme takovému privilegiu volnosti přiznávat skutečný statut svobody?


Agenturní záznam tajného spolupracovníka s krycím jménem Zbyněk z dubna 1973​

Sklon k bájnému chvastounství a megalomanii
Je příznačné, že úlisnost teorie separátního subjektu se prosadila i v případě politika Andreje Babiše, kde obdobně hlásá: „Bureše radši nechme spát…“ Nejrůznější vyprávění politického guru Andreje Babiše jsou už dnes chronicky známá včetně jeho fiktivního tvrzení, že do politiky nepůjde, protože chce dělat byznys.[11] Vyprávění Egona Bondyho a jeho historky o sobě samotném, které dodnes reprodukují jeho pamětníci i čtenáři, drží stejný „ocelový nosník“ jako ideální publikum narativu, neboť je nepostradatelnou součástí každé vyprávějící stavby nebo rekonstrukce.

Pro toto publikum samozřejmě neexistuje celá řada kritických otázek. Například, jak je možné považovat za duchovního průvodce člověka, pro kterého je dějinná tělesnost, tedy reálná svoboda, prožívaná nezávislost, pravdivost vyjádření a svobodné vytváření subjektivity, v podstatě fikce. Když Zbyněk Fišer alias Egon Bondy v roce 2007 zemřel, prohlásil v rozhlasové vzpomínce undergroundový pamětník z The Plastic People of the Universe Vratislav Brabenec na obhajobu Fišerovy spolupráce s StB, že ji podepsal v roce 1953 pod vlivem popravy svého kamaráda Záviše Kalandry.[12] František Stárek Čuňas obdobně tvrdil: „Bondy podepsal spolupráci ve chvíli, kdy byl popraven Záviš Kalandra. V takové situaci by podepsalo 99 % lidí.“[13] I Martin Jirous sdílel Bondyho vyprávění o přátelství se Závišem Kalandrou. Sdílení a šíření tohoto vyprávění vzorově ukazuje, jak funguje ideální publikum narativu fikce – nehledě na to, že prosazuje deterministickou představu, jako by udávání bylo historicky téměř nevyhnutelné, čímž se nejen podkopává smysl dějin, ale odmítá se i možnost pravdivosti a zodpovědnosti politiky.

Nic z Brabencovy a Stárkovy řeči není pravda, protože první Fišerova tajná spolupráci s StB začíná až v roce 1961, tedy nikoliv v době stalinismu, ale naopak v době politického uvolňování, byť jistě relativního. Tehdejším úkolem agenta Klímy bylo dokumentovat například „reakční činnost studentů filosofie a psychologie“. Mnohé archivní dokumenty i dobové informace nabízejí jiný příběh, než jaký vypráví Egon Bondy a jaký po něm opakuje ideální publikum narativu.

Záviš Kalandra a Karel Teige[14] v něm viděli mladého „polochoromyslného“ člověka, který jim věší na nos různé bulíky. Mikuláš Medek tvrdil, že Zbyněk Fišer měl od raného mládí silný sklon k bájnému chvastounství a megalomanii.[15] (Bondyho řídící orgán měl později pro svého agenta větší pochopení, a proto hovořil jen o „velkém sklonu ke zveličování“.) Tento charakteristický pohled Kalandry, Teigeho, Medka a dalších však ještě zachycuje Bondyho nepřipoutaného ke složkám ministerstva vnitra. Přesto ho vyznačoval zvláštní deracinací – vykořeněním.

Tajná zpráva agenta z cesty do Anglie
Pro StB byl Zbyněk Fišer alias Egon Bondy důležitý nejen jako „vypravěč“, ale i jako člověk „praxe“. Například Ivan Hartl, který se znal s Bondym již od roku 1962 a který žil od roku 1968 v Londýně, posílal v polovině sedmdesátých let svému příteli nejen léky, cigarety a peníze, ale i exilovou a trockistickou literaturu. Občas i peníze pro rodiny politických vězňů. A Egon Bondy nejenže tuto literaturu pravidelně nosil StB, ale pomáhal jí i s identifikací Hartlových zahraničních spojek, aby mohly být pak sledovány speciálním útvarem. Zajímavý je i jazyk, jaký Egon Bondy při takových příležitostech používal. V jednom případě popsal spojku od Ivana Hartla jako „profesionálního ilegalistu“, muže ve věku 25–30 let v ošuntělém oblečení, který budil dojem typického „hippies“.

StB Bondymu dovolila, aby si peníze od Hartla a od cizinců ponechal pro sebe, a to i proto, že byl úspěšný v odhalování zahraničních spojek, ale zejména proto, že ho naplánovala vyslat za Hartlem s důležitým zpravodajským úkolem. Měl zjistit obsah Hartlovy kartotéky, tedy adresáře pro zasílaní exilových zásilek a jména zahraničních spojek.

Do Anglie byl Bondy vyslán v září 1975. Ačkoliv zahraniční spojky byly opakovaně vyzrazeny a Ivan Hartl pojal k Egonu Bondymu nedůvěru, zaplatil mu letenky a hradil měsíční pobyt v Anglii. Bondy během svého pobytu v bytě Ivana Hartla kartotéku nenašel, proto potají opisoval z Hartlových zápisníčků různá jména a adresy, které se nakonec staly součástí jedenáctistránkové zprávy sepsané Bondyho řídícím orgánem: „Zpráva spolupracovníka z cesty do Anglie, kde plnil úkoly v akci ‚IVAN‘.“[16] V této zprávě Bondy zcela otevřeně vysvětluje, jaké nejrůznější fikce musel konstruovat, aby mu Ivan Hartl začal opět důvěřovat. Ivan Hartl později intenzivně pracoval na vydání alba skupiny The Plastic People of the Universe Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (1978).

Egon Bondy pracoval s fikcemi neustále. Například vytvořil představu, že byl vždy otevřený mladým lidem, kteří za ním přišli do jeho bytu v „Nerudovce“. Když za ním na počátku sedmdesátých let opakovaně přišel student teologie Dan Drápal se vzkazem od Karla Kosíka a Pavla Kohouta, že se bude konat důvěrná schůzka kulturních a vědeckých pracovníků v bytě, kde nebude odposlouchávací zařízení, informoval o ní Bondy StB.

Kritické publikum narativu
V roce 1978 byl pod pseudonymem Batrouvid publikován v samizdatovém „Mašličkovém časopise“ text kritizující osobnost a dílo Egona Bondyho.[17] Je mylně připisován Lubomíru Drožďovi alias Čarodějovi,[18] ve skutečnosti ho napsal jednadvacetiletý básník Radko Richter, v té době student práv, a to na popud pětadvacetiletého signatáře Charty 77 Miloslava Korbelíka, který se snažil otevřít diskuzi „o Bondyho problému“. Batrouvid kritizoval „samospasitelský“ narativ, v němž Egon Bondy na jedné straně přesvědčuje mladé lidi jako „lidový bůh“, zároveň však tvrdí, že nejde o nic jiného než „mrdat“ a „chlastat“. Korbelík ani Richter nepatřili do ideálního publika narativu. Z čtení Bondyho literárních děl bylo Batrouvidovi „smutno“, z toho, kolik „míry nekontrolovatelnosti může být v jednom člověku, kolik osobní zakomplexovanosti v tom, kdo si klade cíl být ideologem…“ Když si Egon Bondy text přečetl, byl hluboce uražen a přestal s Miloslavem Korbelíkem komunikovat. Následně Jirous napsal text Zasadil jsem vám osiku, pane doktore!,[19] v kterém na adresu Batrouvida konstatoval, že „pokoušet se strhávat modly z piedestalů je výsada mládí“, a pak v duchu ideálního publika narativu tvrdil, že Zbyněk Fišer alias Egon Bondy mezi sebe a své dílo nikdy nestavěl žádnou „ochranou azbestovou zástěnu“ a není „humanistický lhář“ skrývající své slabosti. Fišer a Bondy jsou pro Jirouse výrazem „maximální poctivosti“ a „pravdivé“ jednotné výpovědi obou postav. Poté, co reflektoval zkušenosti s výpovědí Zbyňka Fišera při procesu s undergroundovými aktivisty nabídl na „zrady“, „zrůdnosti“ a „svinstva“ lék v podobě křesťanského aktu láskyplného odpuštění.[20]

Batrouvid nekritizoval jen básníkovy „bezhlavé epigony“, ale vadil mu zejména „samospasitelský“ narativ Egona Bondyho alias Zbyňka Fišera. I proto kritizoval také román Invalidní sourozence, považovaný za „manifest undergroundu“. Je příznačné, že ideální publikum narativu dodnes razí mýtickou představu, že Invalidní sourozenci byla „bible českého undergroundu“. Ve skutečnosti byl tento text právě v undergroundu přijímán různě, což dokazuje nejen Batrouvid, ale i další, například Milan Knížák: „Kdyby této knihy bylo půl (anebo i čtvrt), mohla by inspirovat na novou bibli, takhle je to bohužel jen slátanina.“[21] I „bible“ českého undergroundu patří do narativu fikce.


Egon Bondy, 80. léta, bytový seminář u Mirka a Ivy Vodrážkových​

Egon Bondy v akci i mimo akci Klín
V roce 2012 se Gabriela Romanová v diplomové práci[22] zabývala undergroundovým časopisem Sado-Maso, který vycházel v letech 1983–1986. Jeho tvůrce známý pod pseudonymem Čaroděj (Lubomír Drožď) v posledním čísle tohoto samizdatu publikoval „monologický“ rozhovor Bondyho s názvem Zaplať pánbů za underground, v němž se Bondy zmiňuje i o Petru Uhlovi a Daně Němcové. Gabriela Romanová se obou zeptala na jejich názor na tento text. Dana Němcová se nejdřív „naštvala“, protože jí vadilo, jak levicový ideolog zkresloval underground, neboť sám „potřeboval organizaci, strukturu, náplň, plán“, a že tím také pomáhal StB, aby v undergroundu viděla „organizaci“. Petr Uhl označil některá tvrzení Bondyho za „výmysly a bludy“. Zpochybnil generalizující tvrzení, že Plastici a mladí lidé byli předními reprezentanty takzvaných „exkomunistů“ (později předními představiteli Charty 77) považováni za „chuligánskou chátru, s kterou se nechtěli špinit“.[23] Tento ojedinělý příklad přímé konfrontace s konkrétním Bondyho textem ukazuje, že to, co ideální publikum narativu pojímá jako slovo, které pronáší „guru“, je v kritickém diskursu analyzováno jako výmysl a blud.

Romanová ve své práci zveřejnila i archivní dokument z října roku 1988, který dokládá, jak se StB ve spolupráci s Egonem Bondym snažila v rámci akce Klín vytvořit vhodné podmínky pro prohlubování rozporů mezi Chartou 77 a undergroundem: „Egon BONDY zamýšlí svůj samizdat ‚Sado-maso‘ zaměnit na tiskový orgán NMH, které má být podle jeho názoru určitou protiváhou CH-77.“[24] To, že si Bondy přivlastnil cizí samizdat, aby působil proti vlivu Charty 77, Romanová nesprávně interpretuje jako omyl: „V souvislosti s těmito akcemi je časopis Sado-Maso zmiňován mylně jako samizdatová‚ tisková a informační platforma E. Bondyho.“ Nebere v potaz, že Bondy byl nejen dlouholetý konstruktér fikcí, ale že už před akcí Klín, jak dokládá i text Zaplať pánbů za underground,[25] z ideologických a osobních důvodů prohluboval rozpory mezi Chartou 77 a undergroundem. Své nepřátelství vůči literárnímu disentu ventiluje i ve zmiňovaném textu Zaplať pánbů za underground v poznámce o Edici Petlice, která byla podle něho „zcela elitářská a co do tvorby nových kulturních hodnot sterilní“ a na rozdíl od undergroundových časopisů měla „finanční fondy“. Netřeba snad ani dodávat, že Bondyho charakteristika Petlice kontrastuje s faktem, že tato samizdatová edice jen do roku 1986 vydala kolem 350 titulů a publikovala díla takových autorů, jako byl Jan Patočka, Jindřich Chalupecký, Václav Černý, Karol Sidon, Václav Havel a mnozí další.

Čaroděj se projevil jako příslušník ideálního publika narativu a publikoval Bondyho monologický, agitačně ideologický rozhovor v roce 1986 bez jakékoliv redakční poznámky. Kriticky se nepozastavil ani nad Bondyho fikcí o zrození mýtického undergroundu, kdy údajně „na počátku 70. let doslova bloudily po republice skupinky mladých lidí, které byly bez možnosti vzájemného kontaktu“, než došlo k jejich vysvobození za pomocí Bondyho prosazovaného termínu „underground“.

V roce 2004 vytvořil Čaroděj fiktivní scénář podle knihy Egona Bondyho Prvních 10 let, který se stal podkladem k filmu Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle (2009) a pokračoval v udržování fikce o Bondym coby „moudrém bláznovi“.[26]

Ideální publikum narativu si ve svém diskursivním dětství není nejen schopno položit otázku, jak lze vůbec hovořit o „svobodě“ člověka, když dotyčný žije, byť s přestávkami, skoro dvě desetiletí v sounáležitosti s totalitárním režimem a jeho represivními složkami, ale zejména odmítá vidět problém tělesnosti dějin, kdy se tělo a subjektivita zauzluje v jednotě toho, co je „viditelné a neviditelné“.[27]


Vlasta Chramostová, 80. léta, bytový seminář u Mirka a Ivy Vodrážkových​

Literatura a historická poznatelnost
Jestliže pro Egona Bondyho bylo vždy důležité, aby lidé podléhali jeho fikčním narativům, pak v situaci, kdy se stává počátkem šedesátých let tajným spolupracovníkem komunistické policie, se pro něj narativ fikce stává stěžejní konstrukcí a „nosníkem“. Zejména pro kódování a dekódování jeho „svobodného“ hlasu, utvářejícího zároveň hlas autority jako disidenta. Problematika autority vypravěčů se tak posouvá do sféry interpretování fikce spočívající v identifikaci s fiktivní osobou Egona Bondyho, která má tajnou tvář, jednou jako Klíma, podruhé jako Zbyněk, jindy jako Mao a nakonec jako Oskar. Okruh fiktivnosti subjektu rozšiřuje i literární postava Egona Bondyho u Bohumila Hrabala, který pracuje s „automystifikací“, neboť Egon Bondy zde často hovoří o Zbyňku Fišerovi.[28]

Bondyho autobiografický fiktivní diskurs se po většinu života blížil literárnímu diskursu, v němž autor pracuje s nereálnou ideologií, postavami, objekty a událostmi, v němž fiktivně konstruuje či vymýšlí i přátelství. Jenže jak píše již citovaný Jonathan Culler, pokud chceme rozumět fiktivnímu diskursu, musíme ho vnímat jako by byl reprezentací reality. Je-li literatura modelem k popsaní historické poznatelnosti, pak její součástí je i Bondyho fiktivní soulad mezi začátkem a koncem, kdy si přiděloval různé významy ke svému životu a dílu. Jeden příklad Bondyho fiktivní konstrukce přátelství v režii StB spadá do druhé poloviny osmdesátých let.

Po deset let vedli Milan Machovec, Milan Balabán a Egon Bondy u mě doma bytový seminář. V době, kdy, jak se později ukázalo, byl Zdeněk Fišer vedený pod krycím jménem Oskar, přivedl jednou na přednášku třicetiletého muže, který byl krátce předtím propuštěn z vězení, a hned ve dveřích ho okázale představil jako svého dobrého známého: „Pane Vodrážka, s tímto člověkem se musíte seznámit!“ Po roce 1989, když se Bondyho známý stal významným pražským podnikatelem v oblasti taxislužby, jsem se z Cibulkových seznamů tajných spolupracovníků StB dozvěděl, co jsme někteří, kteří jsme se podíleli na vydávání samizdatového časopisu Vokno, jenom tušili: že to byl agent. Co jsme však nepředpokládali, byla skutečnost, že jeden agent tímto způsobem uváděl do undergroundové společnosti druhého agenta a že to celé bylo jen drobnou ukázkou režie StB a fikce ze strany Egona Bondyho.

Dějiny policejních spisů, Zrození hlasu agenta, Udávat a trestat
Pro ideální publikum narativu jsou vyprávění Egona Bondyho podobně jako vyprávění Andreje Babiše zvláštním způsobem nedotknutelné, a to i v případě, že jsou to zjevné bludy a výmysly. Když je pak toto publikum konfrontováno, jako v případě Bondyho, s texty, které mají formu agenturních zpráv (udání), jež jsou roztroušeny po nejrůznějších spisech StB, podléhá panice – nedokáže si přiznat, že by něco tak nefiktivního a literárně nečistého mělo mít zásadní význam ve vztahu k jejich „guru“, k jeho jazyku, dílu a moudrosti.

Franz Karl Stanzel ve svém klasickém díle Teorie vyprávění napsal: „Všude, kde se sděluje novinka, podává zpráva nebo vypráví, se setkáváme s prostředníkem, slyšíme hlas vypravěče.“[29]

Proč přiznáváme hodnotu fabulačním kódům pouze v případě znakových systémů uměleckých děl, a nikoliv v případě znakových systémů děl policejních?

Proč se tváříme, jako by hlas agenta-vypravěče neexistoval, nebo byl irelevantní?

Částečným vysvětlením je skutečnost, že nedošlo k inovaci literárních, filosofických a historických vzdělávacích institucí a že chybějí interdisciplinární práce na rozhraní filosofie, literární vědy a historie typu Dějiny policejních spisů, Zrození hlasu agenta nebo Udávat a trestat, analyzující historickou „nevinnost“ občanů a státu, který trestal mezi lety 1948–1989.

V roce 1976 založila StB na lingvistu Jaroslava Suka spis, který začíná třístránkovou úkolovanou agenturní zprávou o schůzce s Ing. Petrem Uhlem od agenta s krycím jménem Mao z ledna téhož roku. Toto udání Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho pojednává o aktivitách Petra Uhla a Zdeňka Mlynáře, výslechu Sukovy ženy, o zahraniční spojce Ivanu Hartlovi žijícím v Anglii, jež Bondymu zaslala různé tiskoviny včetně Listů, o propuštění Milana Daniela z vazby, z níž přišel zlomený atd. Spis má 1245 stran a zachycuje příběh mladého muže, který se jako student Filosofické fakulty UK stal členem protistátní trockisticky orientované organizace Hnutí revoluční mládeže, následně byl zatčen a na dva roky odsouzen do vězení. Po podpisu Charty 77 se zapojil do činnosti VONS, kde patřil k neaktivnějším členům, a proto proti němu StB provedla celou řadu rozkladných opatření, které „vyvrcholily akcí Asanace“, v jejímž rámci se vystěhoval v roce 1981 i s rodinou do Švédska a byl zařazen do Indexu nežádoucích osob.

Narativ angažovaného (zapleteného/zavázaného) vyprávění-udávání
Z literárního hlediska se spis vedený státní bezpečností vyznačuje například dynamizací vyprávěné situace, vypravěčskými šablonami či strategiemi, různými stanovisky vypravěčů, úhly vyprávění. Přestože se na něm v případě Bondyho podílí více autorů, existuje jednotící linie od prvního udání agenta s krycím jménem Mao až po „vyvrcholení“ v souvislosti s akcí Asanace. Tato linie tvoří provázaný celek polyautorského historicko-vypravěčského díla.

Jestliže význam slova angažovanost pochází z francouzského slova „s’engager“,[30] to znamená „zavázat se“ nebo „zaplést se“, potom lze hlas vypravěče v agenturních zprávách dekódovat jako hlas angažovaného politického vyprávění, podobného tomu, které na magnetofonový pásek namluvil Egon Bondy a které Čaroděj následně opsal a dostalo titul Zaplať pánbů za underground. Není tato Bondyho angažovaná tvorba zapleteného-zavázaného vyprávění příkladem nikoliv „totálního realismu“, ale ideologickým výrazem „realismu cynického“, v němž se tvůrce snaží na základě osobního přesvědčení ovlivňovat sociální skutečnost ve smyslu vlastního ideového záměru?

V roce 2003 Egon Bondy v časopise Respekt na otázku Petra Třešňáka týkající se tajné spolupráce s StB prohlásil: „Můj politický názor na stalinismus a Sovětský svaz byl od roku 1948 zásadně negativní, ale za ještě větší zlo jsem považoval mezinárodní kapitalismus a imperialismus.“[31] Je to typicky bondyovská, levicová, sebestylizačně cynická fikce určená ideálnímu publiku narativu. Bondy vytváří představu, že udávání bylo nejen morálně legitimní, ale dokonce prozřetelnou formou boje proti budoucímu kapitalismu v Čechách. Osoby, které udával (Petr Uhl, Ivan Hartl, Jan Patočka, Milan Machovec nebo Jiřina Šiklová) je přitom sotva možné spojovat s „mezinárodním kapitalismem a imperialismem“. V memorandu StB se v roce 1974 vyzdvihují Bondyho protipravicové postoje v letech 1968–1969 a oceňuje se i to, že „sám prohlásil, že jedinou zárukou naší bezpečnosti je přítomnost sovětských jednotek na našem území a je nutné, aby zde zůstaly“. Tajný spolupracovník byl ceněn i proto, že měl dobrý vztah k příslušníkům StB.

Jenže v undergroundu Bondy vedl jiné vyprávění. Podstatné přitom není, zda je v tom rozpor, vědomé klamání, chvastounství nebo megalomanie, ale že obě rozdílné skupiny vnímal jako jedno ideální publikum narativu.


Egon Bondy, Ivan Jirous a Vratislav Brabenec, 70. léta, foto Jaroslav Kukal​

Komu tajný agent vlastně ublížil?
Odpověď na častou otázku, zda takový agent, jako byl Egon Bondy, mohl vůbec někomu ublížit, je skryta právě v angažovaném, zapleteném-zavázaném politickém vyprávění, které spoluutváří znakový systém policejního díla (spisu) jako v případě zmiňovaného Jaroslava Suka, na jehož začátku je zdánlivě „banální“ udání od agenta s krycím jménem Mao a jehož vyvrcholením je úspěšná akce Asanace, tedy disidentův exil do Švédska. Obdobně i spis vedený na Ivana Hartla, který je založený převážně na agenturních zprávách od agenta Mao, ústí do policejního vyprávění, v němž je nakonec Ivanu Hartlovi odňato občanství a je zařazen do Indexu nežádoucí osob.

Pokud by se třeba Památník národního písemnictví rozhodl realizovat výstavu o básníku a filosofovi Egonu Bondyho, neměl by mezi vystavenými díly chybět ani policejní spis Jaroslava Suka nebo Ivana Hartla, s důrazem na ukázky angažovaného vyprávění čtyřikrát získaného agenta.

Zbyněk Fišer, který si zvolil pseudonym Egon Bondy, vytvořil také fikci sebe samotného coby trvalého filosemity. Ve skutečnosti poskytoval StB například informace o tom, že Ivan Hartl je ve styku s izraelským státním příslušníkem, který žije v Anglii a je členem sionistické organizace, přičemž také sdělil, jak se jmenuje. Upozornil, že tento muž se již několikrát pokoušel vyjet do socialistických států, ale byl odmítnut jako izraelský státní příslušník, a proto si požádal o britské občanství v domnění, že s ním se do zemí východní Evropy dostane. Fišer alias Bondy byl také úspěšně nasazen do akce StB proti „sionistické pravici“, například proti Janě Sternové[32] a poskytoval například informace o tom, jaké literární publikace a jakými cestami tento okruh lidí rozšiřuje.

Spolupráce s StB? Je to artefakt vytvořený ad hoc!
Když v roce 1999 novinář Lidových novin Vladimír Ševela řekl Bondymu, že se jeho jméno objevilo v nepříliš vybrané společnosti agentů StB, zveřejněných na „divokých seznamech“, několikanásobný tajný spolupracovník StB mu začal vyprávět fiktivní příběh: „K podpisu mě nikdy nepřinutili, i když u mě byli jako doma, protože jsem byl známá firma. Když jsem začal tu kampaň pro komunisty v roce ’92, tak se okamžitě objevily v tisku seznamy agentů. Egon Bondy byl hned na začátku. Než se měsíc s měsícem sešel, tak tam byl Zbyněk Fišer! Úplně jiná číslíčka, kódy a jiné krycí jméno. Že by ani nevěděli, jak se jmenuju občanským jménem? Spíš to vypadá jako artefakt vytvořený ad hoc.“[33]

Zbyněk Fišer stejně jako Egon Bondy neustále hledal ideální publikum narativu, a proto se snažil mystifikovat i novináře, kterým tvrdil, že zveřejnění tajné spolupráce s StB je pouhou fikcí. Osoba Karla Bondyho se v Cibulkových seznamech skutečně nachází, ale nikoliv jako přezdívka, ale jako skutečné jméno. Egon Bondy přitom dobře věděl, že ani jméno Karel, ani krycí jméno Bohouš není jeho, a že naopak Fišer Zbyněk má správné krycí jméno Klíma, neboť si ho sám zvolil. Pokud jde o jeho tvrzení, že nesignoval žádnou tajnou spolupráci, je možno dodat, že v jednom dokumentu se v návrhu na získání ke spolupráci agenta s krycím jménem Mao v dubnu 1974 píše: „Vzhledem k tomu, že KTS ‚MAO‘ pracuje aktivně pro MV již od roku 1961, kdy slib ke spolupráci podepsal, nebude žádán o podepsání nového slibu.“

Je třeba také upozornit na to, že Zbyněk Fišer alias Egon Bondy zůstával po celý život věrný – svému problematickému pojetí narativu fikce. Jenže zatímco na počátku padesátých let, kdy nebyl tajným spolupracovníkem StB, mohly být jeho fikce, jak bylo výše zmíněno, nahlíženy jako produkt chvastounství, megalomanie a polochoromyslnosti, od šedesátých let archivní dokumenty dokládají, že si svou sounáležitostí s totalitárním režimem zvolil zvláštní roli sofistikovaného zlo-děje, který nejen že krade přátelům potají z osobních notýsků jména osob a adres, ale je zlo-dějem dějících se zlých příběhů, zlého vyprávění a zlých činů.

Fikce o lásce k undergroundu, k levici a filosofii
Ještě koncem devadesátých let, po premiéře životopisného dokumentárního filmu Fišer alias Bondy I, který natočil Jordi Niubó a v němž „hraje“ Egon Bondy sám sebe, mi přítel František Stárek Čuňas tvrdil, že tajná spolupráce Zbyňka Fišera byla marginální a nestojí za řeč. Autorita ideálního publika narativu se v onom okamžiku prolnula s autoritou zaměstnance pracujícího v Bezpečnostní informační službě.

Teprve zákon č. 181/2007 Sb., který zpřístupnil archivy bývalých komunistických bezpečnostních složek, umožnil postupně odhalovat Bondyho rozsáhlé angažované politicko-policejní vyprávění v podobě tajné spolupráce s komunistickým režimem. Jeho vyprávěcí hlas zachycují nejrůznější agenturní zprávy, které nabourávají tradované mýty, například o jeho „lásce“ k undergroundu, k levici a filosofii. V rámci této jeho „angažované tvorby“ se dochovaly záznamy a informace týkající se undergroundu (Paul Wilson, Ivan Hartl atd.), levicových disidentů (Petr Uhl, Jiřina Šiklová, Sybilla Plogstedt atd.) u filosofů (Jan Patočka, Jiří Němec, Milan Machovec atd.).

Navzdory tomu ale ideální publikum narativu trvá na fikci svobodného kritika režimu, milovníka undergroundu, levice a filosofie. Fikci o jeho lásce k undergroundu nemůže ohrozit ani fakt, že například v roce 1976, tedy v době, kdy už mnozí undergroundoví aktivisté byli ve vazbě nebo odsouzení, tajný agent s krycím jménem Mao opakovaně poskytoval StB informace o tom, že Ivan Hartl rozpoutává v zahraničí silnou kampaň proti politickému procesu s aktivisty a že prosazuje názor, že tímto politickým procesem porušuje komunistická vláda Helsinské dohody. Dokonce ještě v dubnu 1977 informoval Egon Bondy StB, že ho navštívili dvě mladé anglické členky z organizace podporující uvězněné undergroundové aktivisty a že pro ně dovezly nějaké věci, které on odmítl převzít.

Na důkaz Bondyho dobrého vztahu k undergroundu se také argumentuje tím, že v červnu roku 1977 došlo k přerušení tajné spolupráce, neboť kritizoval odsouzení undergroundových aktivistů a zatajoval StB svou účast na některých undergroundových akcích. Jenže se přehlíží, že StB vyhodnotila jeho aktivní účast na některých akcích, které uspořádali „členové zakázaných beatových skupin Plastic People a Hmota – 2“ jako „porušení zásad spolupráce s MV“ a že hlavní příčinou přerušení spolupráce bylo pro StB „zásadní zhoršení jeho zdravotního stavu“.

Ideální publikum undergroundu také ignoruje, že Egon Bondy se ve skutečnosti na underground díval ideologicky: „Politická orientace undergroundu byla velice vágní, velice problematická. Takovej Stárek, ten neustále osciloval mezi názory krajně pravicovými a krajně levicovými, to byl Placák, to byl Magor – to bylo mezi krajní levicí a krajní pravicí.“[34]


Milan Machovec a Milan Balabán, 80. léta, bytový seminář u Mirka a Ivy Vodrážkových​

Gnozeologická roztržka – Bondy není prvotní subjekt
Začarovaný kruh Bondyho fikcí funguje dodnes jako gnoseologická opona. Jenže tato opona se otevřením archivů bezpečnostních složek biblicky řečeno „roztrhla“, a tím se otevřela možnost nového kritické poznání, které se může emancipovat od starého. V souvislosti s Bondyho „angažovaným“ politicko-policejním vyprávěním se však před námi tentokrát už těžko může vyjevovat „polochoromyslný“ mladý člověk, který věší lidem na nos různé bulíky, ani jeho chvastounství nebo megalomanie. Gnoseologická roztržka odhaluje nejen to, jak je křehká opona oddělující fikci od non-fikce, ale i skutečnost, že fikčnost nemá ústřední roli ani v literatuře, ani v životě. Roztržka nabízí nejen příchod nového času, ale i kritické prožívání času starého. V této události můžeme vidět, jak byl gnoseologickou roztržkou uvolněn přístup do literární svatyně, kterou dosud chránilo ideální publikum narativu, aby nebyla prozrazena nepřítomnost jeho „guru“. Roztržka odhaluje, že Bondy není „prvotní subjekt“ fikce, ale subjekt vždy sekundární. Ostatně krycí jména jako Klíma, Zbyněk, Mao nebo Oskar fiktivnost subjektu příkladně ilustrují. Gnoseologická roztržka je klíčová, protože narušuje nejen fikci nebo diskurs ideálního publika narativu, ale i sled událostí, a récit – prezentaci. Nejde tudíž jen o fikce a nejrůznější mýty spojené s Egonem Bondym, ale o to, co přináší porozumění historické poznatelnosti, a to právě i za pomoci gnoseologické roztržky.

Strach z odkouzlení dějin
A zde se dostáváme k zásadnímu problému ideálního publika narativu.

Za jakých podmínek je možné poznávat roztrženou minulost a dešifrovat nejrůznější fikce a mýty?

Ideální publikum narativu má pseudonáboženskou ochranářskou funkci. Chrání společnost před roztržením gnozeologické opony a k tomu jí napomáhá strach z dějin a existenciální hrozba, že dojde k zhroucení fiktivních „nosníkových“ jistot a tabuizovaných pohledů na to, co se skrývá za oponou. Tento strach je v jistém smyslu „subnáboženský“, protože lidská bytost je většinou orientovaná k nějakému smyslu a víře. Tento strach nepramení z poznání, ale spíš z hrůzy z vlastní nové tělesnosti dějin a ontologického údělu, z obavy, že budeme muset minulost prožít znova, či ji aspoň kriticky znova „přečíst“. Ideální publikum narativu spatřuje pak v takovém čtení minulosti nejspíš žánr hororu.

Podle Gillese Deleuze je ale historie tím, co nás odděluje od nás samých, a čím musíme proto projít a co musíme teprve potom překročit, abychom mohli myslet sami za sebe.[35] Jenže ideální publikum narativu myslet za sebe nepotřebuje.

Gnoseologická roztržka nenabízí jen nový pohled na skutečnost, ale nutí nás do postupného „přemazávání“ našich tělesných prožitků a emocí. Naznačuje, že naše tělo je jakýmsi dějinným „harddiskem“, který aby mohl plnit novou dějinně informační funkci, musí být přeformátován do nového epistemologického rámce nového těla. Historické poznání se ukazuje být hluboce tělesnou záležitostí, protože epistemologická roztržka vytváří nové spojení naší dějinné tělesnosti.

Ovšem většina společnosti má z nové tělesnosti dějin strach a útočí na ni běs úzkosti a deprese podobně jako na komunisty, když museli prožívat ničivé důsledky z deziluze v období odhalení kultu osobnosti. Ani ideální publikum narativu nechce prožívat deziluze z kultu literární osobnosti. Obdobné běsy zaútočily na Ivana Jirouse, když si ve vazbě přečetl Fišerovu policejní výpověď z roku 1976, v níž nejenže vyzradil, co se dalo, ale řekl mnohem více, takže Jirous neměl dle vlastních slov slova a po celý rok se „užíral“, neboť nevěděl, jak by „klasifikoval jeho zradu“, protože „Bondyho miloval“.[36] Otázkou zůstává, co by se stalo, kdyby měl možnost Ivan Jirous si v té době nebo i později přečíst ještě pár agenturních zpráv od Klímy, Zbyňka nebo Maa.

Jenže i když lidé dostanou možnost přečíst si nejrůznější zprávy a fakta o tom, jak se věci skutečně mají, většina z nich je stejně odmítne. Děje se to dnes a denně. Toto odmítnutí není „intelektuální“, ale „tělesné“ a pramení ze strachu z přepisování našich stavebních „nosníkových“ pocitů a emocí, které tvoří základ každého ideálního publika narativu.

Pro takové publikum se Egon Bondy stal podobným hodnotově pokřiveným zrcadlovým obrazem společnosti jako Andrej Babiš pro své ideální politické publikum. V tom je současná krize společnosti ještě hlubší, než se může jevit.

Doporučení bývalé disidentky – nechme agenty radši spát – je výrazem širší krize ideálního publika narativu, která by se dala pojmenovat jako B-syndrom české společnosti. Je to strach z odkouzlení dějin – což je v podstatě afektivní vazba, například vůči nějakému vyprávění, subjektu, minulosti nebo systému, která nás ochraňuje před údělem prožívat kriticky tělesnost dějin, a to znovu a jinak, což je jistě trochu nepohodlné.

B-syndromem jsou postiženi i mnozí mladí levicoví aktivisté. Během demonstrace Milion chvilek pro demokracii, která se konala v Praze na Staroměstském náměstí 24. listopadu 2018, prohlásila režisérka a feministická aktivistka Apolena Rychlíková: „Hodně se dnes řeší, kdo přesně je Andrej Babiš. Pro mnohé z vás je estébák, trestně stíhaný premiér, člověk, který stojí za všemi problémy Česka. Pro mě je to především oligarcha kumulující moc a majetek, bezohledný kapitalista, který vykořisťuje zaměstnance ve svých továrnách… Chceme-li dnes Andreje Babiše porazit, musíme být lepší, důvěryhodnější než on. A hlavně se nesmíme ohlížet do problematické minulosti, nýbrž nabídnout udržitelné vize budoucnosti.“ Podobně by nám mohla mladá levicová aktivistka doporučovat, abychom se neohlíželi do problematické minulosti soužití mezi muži a ženami a jejich společenských vztahů a v žádném případě se nešťourali v minulosti nějakých Harvey Weinsteinů a obdobných postav MeToo. Minulost je ale ve skutečnosti před námi.

Znát dějící se dějiny
Podle Martina Bubera příliš bláhově věříme, že se stačí k minulosti vztáhnout a uchopit ji jako nějaký stavební materiál, abychom mohli vytvořit základy pro něco „nového“. Podle něho naše sounáležitost s minulostí, s lidským společenstvím i s Bohem není sounáležitostí s něčím pevným, jistým a trvale vloženým do dějin nebo člověka. Naopak je to spíše něco, co je neustále v pohybu, co proudí, vylévá se nebo usazuje: je to „dějící se sounáležitost“.[37] Buber říká, že „dějiny se dějí“. To znamená, že žádná doba není stejná a Bůh podobně jako dějinná událost nejsou nějaký strojek, který se jednou natáhne a běží stejnoměrně tak dlouho, dokud se případně neopotřebuje. Historická událost stejně jako Boží slovo před námi nestojí jako nějaký neměnný plakát, ale jako něco živého. Dějinná skutečnost není žádný „systém“, a proto se může stát i jinou. Člověk nesmí spoléhat na to, co už „ví“. Naopak musí znovu a znovu naslouchat, protože by neměl být papouškem, ani historické události, ani Boha. A tomu se říká „znát dějící se dějiny“. To ale samozřejmě také neznamená, že jakýkoli revizionistický pohled na minulost, například ten, který popírá holocaust, je oprávněný.

Po pádu komunismu bylo ideální publikum narativu vystaveno historické výzvě nalézt autentičtější vlastní vyprávění, takové, které už nemuselo být drezúrované formou fikce. Na místo toho se ale dostavil strach z odkouzlení dějin. Obdobně u značné části společnosti došlo na nostalgické vyprávění o sociálních jistotách za komunistického režimu. I část undergroundu podlehla neautentickému vyprávění, například o jistotách narativu bondyovské fikce.

Alchymisté říkají: jak dole, tak i nahoře. Jestliže významná část „podzemí“, jež by mělo být kritické, je i v současnosti schopna prezentovat B-agenta jako svého duchovního „guru“, potom se nemůže divit, že politický mainstream nahoře považuje jiného B-agenta za politického (Rolls-Royce) Guru.


Egon Bondy, 2007, foto Karel Cudlín​

Poznámky:
[1] IPN je i zkratka pro válcovanou profilovou ocel známá pod názvem traverza, nosník, íčko, ocelový nosič.
[2] Culler, Jonathan: Studie k teorii fikce. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2005.
[3] ABS, f. MV-KR, svazek nepřátelské osoby vedený na Karla Kosíka, reg. č. 15576, arch. č. 838719 MV, krycí jméno Oportunista.
[4] Dan Drápal byl v osmdesátých letech charismatickým misionářem letničního hnutí v pražském evangelickém sboru Na Maninách.
[5] Byl Egon Bondy velký filozof a básník, nebo pouhý estébák?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Petr Placák, režii měl Michal Bureš. Český rozhlas Plus, 2. 9. 2019.
[6] Šustrová, Petruška: Fišer, nebo Bondy? Lidové noviny, 24. 1. 2020, s. 20.
[7] Todorov, Tzvetan: V mezní situaci. Mladá fronta, 2000, s. 104.
[8] Jirous, Ivan Martin: Zasadil jsem vám osiku, pane doktore! In: Jirous, I. M.: Magorův zápisník, Torst, 1997, s. 425.
[9] ABS, f. MV-KR, svazek tajného spolupracovníka Zbyňka Fišera, reg. č. 4980, arch. č. 621754 MV, krycí jméno Oskar, Zbyněk, Klíma, Mao.
[10] ABS, f. MV-KR, svazek tajného spolupracovníka Zbyňka Fišera, reg. č. 4980, arch. č. 621754 MV, krycí jméno Oskar, Zbyněk, Klíma, Mao.
[11] Kmenta, Jaroslav: Boss Babiš. JKM – Jaroslav Kmenta 2017, s. 143.
[12] V Bratislavě zemřel Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer. Rozhovor moderátorky Evy Hanzlové s Martinem Magorem Jirousem a Vratislavem Brabencem. Český rozhlas 1 – Radiožurnál, 14. 4. 2007.
[13] Žádná diktatura nepřežije nástup IT technologie. Rozhovor s Františkem Stárkem, řečeným též Čuňas. Tvar č. 16, 2008, s. 4.
[14] ABS, f. MV-V, arch. č. V-6301/124 MV. Vyšetřovací spis vedený proti Miladě Horákové, Akce „Střed“.
[15] ABS, f. MV, Skupinový vyšetřovací svazek Surrealisté, reg. č. 4418, arch. č. 11135.
[16] ABS, f. MV-KR, svazek tajného spolupracovníka Zbyňka Fišera, reg. č. 4980, arch. č. 621754 MV, krycí jméno Oskar, Zbyněk, Klíma, Mao.
[17] Batrouvid: Jak je dobré pivo pít aneb Můj pohled na Egona. In: Jirous, I. M.: Magorův zápisník, Torst, 1997, s. 638.
[18] Tamtéž, s. 783.
[19] Tamtéž, s. 419.
[20] Pokorná, Terezie: Kde a s kým byl Bondy? (nad jedním textem I. M. Jirouse), Bubínek Revolveru (bubinekrevolveru.cz) 13. 1. 2016, též Revolver Revue č. 102, 2016, s. 242–243.
[21] Ivane, Martine, Magore, dopis Milana Knížáka Ivanu Martinu Jirousovi z dubna 1975, signovaný čtyřstránkový strojopis (archiv Františka Stárka Čuňase).
[22] Romanová, Gabriela: Sado-Maso 1983–1986. Historie a článková bibliografie samizdatového časopisu. Diplomová práce. Filosofická fakulta UK, Ústav české literatury a literární vědy, 2012.
[23] Když v roce 1982 ukončila StB akci Satan, která byla zaměřena proti vydávání undergroundového časopisu Vokno a čtyři aktivisté byli odsouzeni do vězení (František Stárek, Michal Hýbek, Ivan Jirous a Milan Frič), přičemž u dvou z nich byla „nalezena marihuana“, tajná policie následně získala informaci, že Jaroslav Šabata prosazuje mezi signatáři Charty 77 názor, že do budoucna by se opoziční činnost měla distancovat od aktivistů undergroundu, aby nedošlo k degradaci v očích široké veřejnosti, která by se mohla domnívat, že disent je seskupením narkomanů. StB se snažila využívat takových názorů s cílem prohloubit rozpor mezi „opozicí“ a „undergroundem“. Názor Jaroslava Šabaty byl však ojedinělý.
[24] Nezávislé mírové hnutí.
[25] Bondy, Egon: Zaplať pánbů za underground. Samizdatový časopis Sado-Maso, č. 7 a půl, březen 1986.
[26] O scénáři k 3 sezonám v pekle: Bondy se otáčel v urně radostí. Lidovky.cz, 16. 12. 2009.
[27] Merleau-Ponty, Maurice: Viditelné a neviditelné. Oikoymenh, 1998.
[28] Zandová, Gertraude: Totální realismus a trapná poezie: Česká neoficiální literatura 1948–1953. Host, 2002.
[29] Stanzel, Franz Karl: Teorie vyprávění. Odeon, 1988, s. 12.
[30] Podle jiné etymologické interpretace je slovo „engager“ složeninou předpony „en“ (v, do) a slova „gage“ (závazek).
[31] Třešňák, Petr: Příběh herce, básníka a harmonikáře, které zverbovala Státní bezpečnost. Respekt, 21. 7. 2003, s. 13.
[32] Jana Sternová (nar. 1921) byla za druhé světové války pět let držena jako rukojmí v internačním táboře, signatářka Charty 1977 a mluvčí v roce 1984.
[33] Ševela, Vladimír: Egon Bondy: Guru už nejsem. Lidové noviny, 2. 7. 1999, s. 14.
[34] Bondy, Egon: O undergroundu a kultuře vůbec – Jak to vidí Egon Bondy. A-kontra, č. 22–24, 1992, s. 26.
[35] Deleuze, Gilles: Rokovania 1972–1990. Archa, 1995.
[36] Jirous, Ivan Martin: Zasadil jsem vám osiku, pane doktore! In: Jirous, I. M.: Magorův zápisník, Torst, 1997, s. 423.
[37] Buber, Martin: Biblický humanismus: Vybrané spisy k Bibli a židovství. Malvern, 2019.

Není-li uvedeno jinak, foto archiv autora.