Vladimir Rafejenko (nar. 1969 v Doněcku) je ukrajinský spisovatel, filolog a kulturolog, pracoval i jako redaktor. Své knihy dosud psal rusky; v současné době píše v ukrajinštině. Publikuje od konce devadesátých let: básně ve sbírkách Tri dňa sredi něděli (Tři dny uprostřed týdne, 1998) a Častnyj sektor (Soukromý sektor, 2003) a romány Kratkaja kniga proščanij (Stručná kniha loučení, 2000), Kanikuly magov (Prázdniny čarodějů, 2005); ocenění získal Demon Dekarta (Descartesův démon, 2013). Rafejenkovu originální prózu s fantastickými prvky v duchu magického realismu kritikové srovnávají s N. V. Gogolem, S. Sokolovem, V. Jerofejevem anebo G. G. Márquezem. Na jaře 2014 musel Rafejenko opustit svůj rodný Doněck. V této souvislosti je příznačné, že jeho kniha Descartesův démon z roku 2011 končí tím, že do imaginárního města Z, jehož předobrazem je Doněck, vtrhne armáda. V roce 2018 se Rafejenko stal laureátem literární ceny Visegrad Eastern Partnership Literary Award za svůj román Dolgota dněj (Dlouhé časy, 2017), který právě vychází v brněnském nakladatelství Větrné mlýny v překladu Jekateriny Gazukiny a Terezy Chlaňové. Na Bubínku Revolveru z něj přinášíme ukázku a rozhovor.


Vladimir Rafejenko při předání ceny Visegrad Eastern Partnership Literary Award, Praha 11. 4. 2019​, foto František Chlaň

Stojíme na pokraji velkých zkoušek, které se stanou tavicím kotlem současného lidstva
(se spisovatelem Vladimirem Rafejenkem hovoří Hana Kosáková a Tereza Chlaňová)

Jak byste sám sebe představil?
Jsem spisovatel, člověk, který se stal nuceným přesídlencem, je mi téměř padesát let a v letošním roce vychází můj sedmý román, který se od mých ostatních textů liší tím, že je napsán v ukrajinštině.

Jaké rozdíly vidíte mezi ukrajinským, ruským a českým čtenářem, pokud lze s takto zjednodušujícími kategoriemi vůbec pracovat?
Je těžké takto srovnávat. Ale pokud budeme mluvit o mém posledním vydaném románu Dlouhé časy (rusky Dolgota dněj, ukrajinsky Dovhi časy), ruský čtenář ho nezná. V Rusku nevyšel a pochybuji, že v nejbližší době vyjde. A i kdyby měl ruský čtenář tento text k dispozici, myslím si, že by ho ve většině případů nedokázal přiměřeně přijmout. Ten román podává pravdivý obraz situace na východě Ukrajiny a popírá základní principy, na jejichž základě válku přijímá ruská většinová společnost – myslím válku, kterou započalo a v níž pokračuje na Ukrajině Rusko. Z toho vyplývá i to, že u ukrajinského čtenáře má román větší šance na pochopení a sympatie. Český čtenář se nachází v téměř ideální situaci. Může ho číst bez předsudků, může ho číst, aniž by byl vůči určitým tématům předpojatý. To možná umožňuje svobodnější uchopení textu, a tedy i přijetí tohoto románu nejen jako historického faktu, ale především jako faktu literárního.

Do jaké míry znáte ukrajinskou literaturu? Kdo ze současných ukrajinských spisovatelů je podle vás výjimečný? A které další literární vlivy jsou pro vás osobně důležité?
Jsem Ukrajinec a nic ukrajinského mi není cizí. Ukrajinskou literaturu jsem četl od dětství. Znamená to, že i s ukrajinskou literaturou jsem dosti dobře obeznámen, jak s prózou, tak s poezií. Bez problémů mohu vyjmenovat tři desítky příjmení. Mezi nimi je zhruba kolem deseti mimořádných osobností, ale dovolím si neuvádět konkrétní jména svých současníků, abych nezavdal příčinu k tomu, že se někdo z nich urazí. Změna, kterou s sebou přinesly události posledních let, tkví v tom, že nyní znám mnohem více současných ukrajinských autorů osobně, a proto jejich tvorbu sleduji asi o něco intenzivněji než dříve. Z těch, kteří již nejsou naživu, mám velmi rád Bohdana-Ihora Antonyče a Viktora Domontovyče. Pokud budeme mluvit o širším literárním kontextu a vlivech, tak ve své tvorbě spojuji tradici autorské pohádky, jejímž zakladatelem byl ve své době Hans Christian Andersen, se základními principy psychologického románu.

Kdy jste začal psát román Dlouhé časy? Co by při jeho četbě mohlo podle vás být pro českého čtenáře největším úskalím?
V roce 2014, když lidé vyzbrojení z Ruska přišli do mého města, jsem byl nucen odjet do Kyjeva. A je třeba si uvědomit, že sem přišli s hesly „bránit ruskojazyčné obyvatelstvo Donbasu“. Já jsem ruskojazyčný člověk, povoláním ruský filolog, celý svůj život jsem mluvil a psal rusky, jsem držitelem mezinárodních literárních cen v Rusku a nikdy mě nebylo třeba před kýmkoliv bránit. Náhle jsem se ocitl v situaci, kdy jsem byl zároveň obětí této války, ale – paradoxně – i její příčinou. To mě přišli bránit před mou vlastní zemí. Naprostá absurdita a hrůza, což není z evropské perspektivy zcela srozumitelné, zvláště pokud budeme důvěřovat ruské propagandě. Ale tato absurdita nejenže se stala součástí mého života, ale usídlila se i v mém srdci. Bylo třeba nějak pochopit, co se děje. Kromě toho se tento román pro mě stal jakousi autoterapií. Tím textem jsem léčil sám sebe, díky tomu, že jsem ho psal, jsem nacházel sílu a naději žít dál. Čas mého života se rozpadl na dvě části – na to, co jsem prožil v průběhu oněch pětačtyřiceti předválečných let, a na to, co jsem zažíval po začátku války.

Váš román Dlouhé časy vyšel v podstatě paralelně v ruskojazyčném originále i v překladu do ukrajinštiny od Marianny Kijanovské. Jak jsou tyto dvě jazykové verze téhož textu přijímány? Je v nich velký rozdíl?
Myslím, že obě verze si našly svého čtenáře. Na Ukrajině jsou lidé, kteří z principu nečtou rusky, což je možná s ohledem na události na Krymu a na východě Ukrajiny pochopitelné. Pro ty je pak ukrajinská verze jedinou, kterou si mohli přečíst. Ale byli i tací, kteří četli obě dvě verze. Nejprve ukrajinský překlad a poté si ještě koupili originální verzi pro srovnání, aby měli představu i o původním textu. Ruskojazyční ukrajinští čtenáři samozřejmě četli originál. Stalo se, že mi i ukrajinskojazyční čtenáři říkali, že četli ruskojazyčný originál s větším uspokojením.


Tereza Chlaňová, Vladimir Rafejenko, Jekaterina Gazukina a Hana Kosáková při předání ceny, foto František Chlaň​

Čím se podle vás liší hrozby 21. století od těch z předcházejících dob?
Svět je složitý, plný lidí, všechny procesy jsou úzce propojené, děje-li se něco v jedné – byť i malé části planety–, může se to lehko stát příčinou zániku celé naší civilizace. Přičemž procento lidí, kteří si to uvědomují, není moc vysoké. Mohu se mýlit, ale zdá se mi, že my všichni stojíme na pokraji velkých zkoušek, které se stanou tavicím kotlem současného lidstva, v němž se zrodí cosi nového, jiného.

Svůj další román píšete v ukrajinštině. Jazyk bezpochyby přinejmenším částečně formuje to, o čem člověk píše…
Samozřejmě, jazyk sám o sobě formuje text a od jazyka se koneckonců odvíjí i to, co se postupně rozkrývá při vytváření umělecké skutečnosti.

Jak jste dospěl k rozhodnutí začít psát ukrajinsky?
V červenci roku 2014 jsem přijel do Kyjeva. V září jsem začal psát nový román v ruštině, ale tou dobou jsem se rozhodl, že jednou napíšu román i v ukrajinštině. Proč jsem se tak rozhodl a kde se ona potřeba vzala? S ohledem na mou tehdejší jazykovou výbavu to bylo rozhodnutí podivné, protože mluvit ukrajinsky jsem neuměl vůbec, a když jsem se pokoušel něco napsat, dokonce byť jen jednoduchý dopis příteli do Lvova, ukázalo se, že si nemohu vzpomenout na potřebná slova, neovládám syntax, jazyk vůbec necítím. Jako kdybych snad nikdy se zájmem nečetl knihy Serhije Žadana a Jurije Andruchovyče, jako kdybych to nebyl já, komu babička celé dětství vyprávěla pohádky v ukrajinštině. Ukázalo se, že mezi schopností číst a schopností mluvit, jazyk aktivně používat, není jen určitá vzdálenost, ale přímo propast. Slova se v mé hlavě nechtěla spojovat do vět. Ale určité okolnosti mě donutily, abych sám sobě tento krkolomný úkol zadal a abych se pokusil přiblížit se k cíli, který jsem si vytyčil bez ohledu na různé obtíže. Svou roli sehrálo i to, jak ruské a proruské sdělovací prostředky využívaly ony teze o nutnosti bránit ruskojazyčné obyvatelstvo na Ukrajině. Velmi dobře si pamatuji ty měsíce vpředvečer války. Tu moskevskou hysterii, tu drzost, s níž tuto tezi uplatňovaly. A jde také o to, že jsem před tím pětačtyřicet let prožil v Doněcku a nikdy nebylo třeba mě před nikým chránit. Mluvil jsem a psal rusky, protože je to můj rodný jazyk, jak už jsem říkal, jsem ruský filolog – a nikdo s tím nikdy neměl problém. A pokud by nebylo oněch „ochránců“, kteří přišli a zničili můj život, stejně jako život milionů takových, jako jsem já, žil bych tak nerušeně dál. Nejenže to byla lež, ale byla to lež důmyslná a podlá, která ze mě dělala oběť i příčinu války zároveň, jak už jsem také zmiňoval. Když si člověk přečetl či poslechl ruská média, bylo zřejmé, že kdyby nebylo ruskojazyčných Ukrajinců, Rusko by válku nezačalo a v mé zemi by byl i nadále mír. Ale samozřejmě je to jinak…

Rozhodl jsem se napsat román v ukrajinštině, aby lidé pochopili: pokud jsem si já – již ne nejmladší spisovatel, který ukrajinsky nikdy nemluvil a nepohyboval se v ukrajinskojazyčném prostředí – dokázal osvojit tento jazyk, a to navíc v podmínkách, v nichž jsem se ocitl po příjezdu do Kyjeva, pak podstata všech těch tezí o nutnosti chránit ruskojazyčné obyvatelstvo na Ukrajině je jednoznačně politicky motivovaná. Jazyk totiž vůbec není problém. Jazyk nikdy ani problém nebyl. Problém je porozumět jinému, a my si především nejsme schopni porozumět s těmi lidmi, kteří hovoří naším rodným jazykem. Ještě bych chtěl dodat, že jsem nezměnil jazyk, v němž píšu. Osvojil jsem si ukrajinštinu, a pokud bude můj román čtenáři přijat více méně normálně, budu psát v ukrajinštině dál. Ale ani svůj rodný jazyk zcela neopustím. Budu se snažit nadále psát rusky i ukrajinsky.

Když jste se nuceně přestěhoval z Doněcku do Kyjeva, pocítil jste nějaký výraznější kulturní šok, narazil jste na něco, co pro vás bylo zvláště obtížné, nesrozumitelné? Ukrajina jakožto rozsáhlé území je přece zákonitě, i s ohledem na dějinný vývoj, složena z řady značně odlišných regionů, které mají svá poměrně výrazná specifika…
Největším šokem pro mě byla situace, v níž jsme se ocitli v létě roku 2014. Byt a téměř veškeré věci jsme museli zanechat v Doněcku, přijeli jsme do města, kde jsem neměl žádné přátele, jen několik vzdálených známých a v němž bylo třeba budovat svůj život znovu od základů. Dvě tašky s letním oblečením a dvě stě dolarů v kapse – to bylo všechno, co jsem měl, když jsem do Kyjeva přijel. Dokonce i rodinu jsem nechal v Doněcku, protože jsem ještě nevěděl, kam se přestěhovat, kde žít, jak se zařídit a jak budovat nový život. Ohledně kultury, hodnot jsem nic zvlášť šokujícího nepociťoval. Nepřijeli jsme na Mars, ale do hlavního města. Mluví se zde ukrajinsky i rusky. A mnoho lidí, kteří původně pocházejí z Donbasu a přijeli sem ještě před válkou, se zde cítí jako původní obyvatelé. Hlavním šokem byla válka, to říkám znovu, válka, která začala před mýma očima, největší šok bylo to, co jsem viděl v posledních měsících ve svém rodném městě. Šokovala mě cynická a virtuózní technika „ruského jara“, ty autobusy z Ruska, v nichž přiváželi do města lidi, aby zde demonstrovali u budovy doněcké oblastní správy, předstírali, že jsou místní a podporovali tak zvané „Novorusko“, ty bezchybně fungující ruské žurnalistické brigády, které vše okamžitě natáčely a ihned ten potřebný obrázek, který se tvářil jako autentické události, vysílaly. A mnoho jiných věcí. Šokem pro mě nakonec bylo i to, že Rusko, ta země, jejíž literaturu a kulturu jsem celý život studoval, udělalo to, co udělalo.

Hlavním problémem po příjezdu do Kyjeva bylo, že jsem se zničehonic ocitl na ulici bez peněz, bez bydlení, bez jakýchkoliv představ o budoucnosti. Věděl jsem jen, že návrat není možný. Samozřejmě že na Ukrajině jsou odlišnosti mezi jednotlivými regiony. Ukrajina je velká země, jejíž formování neprobíhalo jednoduše. Východ byl vždycky více ruskojazyčný, západ více ukrajinskojazyčný, ale v tom nikdy větší problém netkvěl. Východ měl blíže k Rusku a byl zde pociťován mnohem ostřejší vliv ruských kulturních a politických diskursů, než tomu bylo jinde na Ukrajině. Západ se vždy orientoval více na Evropu. To je navíc úzce spojené s politikou, kterou svého času prováděl Sovětský svaz. Obrovským neštěstím bylo i to, že v období nezávislosti místní elity cynicky a agresivně využívaly odlišnosti jednotlivých regionů k tomu, aby si mezi sebou rozdělovaly zóny vlivu, aby mohly „obchodovat“ s centrem. Rozděl a panuj – taková byla jejich hloupá politika. A to se neblaze projevovalo i dál. Právě i kvůli zradě oněch místních zkorumpovaných elit se stalo možná to, co se stalo. Na toto téma by bylo možné mluvit velmi dlouho, ale to už by přesahovalo rámec rozhovoru a aspirovalo by to spíše na doktorskou práci z historie. Každopádně jsem pevně přesvědčený, že kdyby Rusko nezačalo válku, všechny ty odlišnosti by se postupně zahladily a země by se pomalu rozvíjela. Jsme velmi mladý stát. Nezávislost státu, stejně jako nezávislost člověka, potřebuje čas, aby se mohla rozvinout, aby mohla vytvořit samostatný kulturní prostor, s nímž by bylo možné se identifikovat. Takový čas jsme ale k dispozici nedostali.

Pro mě byla největším objevem onoho bouřlivého roku 2014 Lvovská oblast. Předtím jsem nikdy nebyl ve Lvově a tehdy na podzim jsem se ocitl na literárním festivalu a to město si mě získalo. Velmi se odlišovalo od Doněcku, kde jsem se narodil. Doněcku je nějakých sto let, Lvov byl založený ve 13. století. Je jasné, že je tu vše jiné, počínaje architekturou a konče jazykovou situací. Tohle pro mě šok byl, ale pozitivní.


Rafejenkův román Dlouhé časy v překladu do češtiny (Větrné mlýny, 2019), foto František Chlaň

Vladimir Rafejenko
Cizí byt (ukázka z románu Dlouhé časy)

Saška, Lalin muž, vyrůstal bez rodičů. Vychovávali ho v dětském domově. Dům, který svépomocí vybudovali zaměstnanci šachty, byl pro něj prvním a jediným skutečným domovem. Proto se v duchu rozhodl, že ho neopustí, ať se bude dít cokoliv. Dříve své návštěvy ospravedlňoval tím, že je potřeba krmit Witolda. Teď, s příchodem druhého válečného jara, sem prchal bez jakéhokoliv vysvětlení. Přicházel do prázdného domu. Drápal se do pátého patra po schodišti zasypaném odpadky. Odemykal byt. Otevíral dokořán okna a kouřil, přičemž se halil do staré bundy a čemusi se ušklíbal. Cítil se stejně jako v dětství, když utíkal na pár dní z děcáku, načichlého shnilým nakládaným zelím, do zámečnických dílen u vlakového nádraží. Tam kdysi pracoval jeho otec, kterého si nepamatoval, tam ho vždycky rádi viděli a dávali mu najíst. Rád sedával na náspu a poslouchal, jak po světě proudí vlaky. Svět byl kulatý jako Saškova hlava a vlaků bylo hodně, jako myšlenek v té hlavě. Jen škoda, že nikdy nebylo možné říct, jaké myšlenky to byly. Ale Saška se zvlášť nepokoušel ty mihotavé významy pochopit. Působilo mu potěšení prostě jen tak být, cítit trpkou blízkost vesmíru, načichlého dehtem. 

Teplo z bytu vyprchalo. Byl vymrzlý, ponechaný vlastnímu osudu, jako zázrakem zatím nepoškozený, stejný sirotek jako Saška – opuštěný lidmi, ale ne Bohem. Z okna viděl, jak Novorusové těkavě obsluhují minomet. Viděl jemu tak blízkou šachtu, teď až k nepoznání zničenou střelbou, kolejnice úzkokolejky ubíhající na sever, vzdálená oblaka, neobyčejné dálky. Někdy s sebou Saška nosil lahev. To pak pil drobnými doušky, aby byl požitek co nejdelší. Po každém doušku vykouřil cigaretu. O čemsi přemýšlel. O čem? Kdyby se ho na to někdo zeptal, nedokázal by odpovědět.

V šedivé unavené hlavě se tísnil nechápavý vesmír. Saška přemýšlel o Ukrajině, v níž vždycky žil a kterou po svém miloval, ale poslední dobou jí nerozuměl. S lítostí a hořkostí přemýšlel o Donbase, plně chápal, že Donbas zmizel a už nebude takový, jako býval kdysi. Přemýšlel o těch ukrajinských klucích, jejichž granáty zničily jeho čtvrť a šachtu. Přemýšlel o ženě, k níž za ta léta přilnul tak, jak je možné přilnout jenom k matce nebo otci.

Přemýšlel o synovi, který pracoval v tomhle nešťastném městě v komunálních službách. Bylo mu ho líto, stejně jako celého toho velkého pokorného kraje. Mladík spolu s pracovní četou jemu podobných případů vyspravoval každý den díry na silnicích, dával do pořádku rozbořené domy, pokud je ovšem vůbec bylo možné do pořádku dát. Obnovoval teplovody. Zasklíval okna. Měnil trubky. Celkem vzato, dělal všechno, aby válku nebylo vidět. Aby alespoň na první pohled bylo války co možná nejméně. Když už ji nejde zastavit, uvažoval Saška, když už to na nás nezávisí, tak se musí dělat to, co na nás závisí. A můj Ilja dělá, co může! Je to pašák. Spadne granát, poškodí silnici, a my to vyspravíme. Znovu spadne a my to znovu vyspravíme. Roh domu se sesype, opravíme, co se dá. Všechno, jak má být. Kvůli něčemu tady přeci jsme? Bůh nás tady nenechal přece jen tak. Jsou zřejmě potřeba i takoví lidé jako my. Aby shora ta zkáza nebyla tak vidět, až nad námi andělé ponesou do Ráje opravdové Ukrajince.

Když už měl Saška řádně vypito, přestával mít pocit, že svět drží pohromadě. Jal se nesmyslně běhat po místnostech, jako by něco hledal. Ale nebylo co hledat. Všechno, co se dalo, odvezli do bytu, kde žili teď. Do bytu, kde je spousta knih, starý mizerný nábytek a popraskané trubky.

Přeložily Jekaterina Gazukina a Tereza Chlaňová.