zemřel 7. ledna. – Chodil do céčka, do třídy se specializací na výtvarné umění. Na začátku třetího ročníku, v polovině září 1989 byla naše a jeho třída na týdenním branném kursu v Doubí u Třeboně. Zorganizovali jsme tam symbolickou hladovku za mír a proti armádě. Schamsovi jsme také dali text narychlo sepsaného prohlášení. Přečetl je a řekl: „S tím souhlasím, já jsem pro plně profesionální armádu“, a podepsal. (Armády východního bloku velice nemiloval.) Do školy chodil v maskáčové uniformě, plandala na něm, byl drobný a měl brýle. Nepovažoval jsem ho za podivína, působil velice inteligentně, i sociálně, ale přesto mi připadal jako dosti výstřední postava s tím svým „hraním na vojáky“. To, že se připojil, bylo imponující. Získal si nás tím (nepíšu to v první osobě, protože jsem si jistý, že nás bylo víc, kdo jsme to tehdy takhle vnímali). Asi týden po návratu z kursu mě přivedl ředitel Sudek jako iniciátora vzpoury do jeho třídy, abych „veřejně odvolal“. Zrovna byla hodina dějepisu. Při ředitelově příchodu Schams rychle schovával do lavice historickou kuši (snad repliku), kterou přinesl do hodiny ukázat. Také totiž sbíral zbraně. Ředitel si stoupl na stupínek a začal hřímat, že je to demagogie a že přece ve škole nepropagujeme válečnictví atp. Jedna z takových těch veselých gymnaziálních historek. Když jsme pak o dva měsíce později s Tomášem Vodičkou a Kateřinou Pajerovou sestavovali sborník nazvaný Nemůžeme mlčet! (v tiráži se uvádí uzávěrka 29. 11. 1989 a náklad 600 výtisků), uveřejnili jsme v něm ironický článek Jiřího Schamse „Objektivní zpráva ze 17. 11. 1989“, psáno pro ČTK a RP.

Veterán operací v Bosně, Kosovu, Iráku a Afghánistánu, legenda současné armády. David Slabý mi v pátek šestnáctého, den po jeho slavném pohřbu, když jsem na Schamse přivedl řeč, vypravoval („... zásluha císaře Augusta spočívala v tom, že válku přenesl za hranice římské říše...“), jak J. Sch. prošel jako jeden z vojáků útvaru speciálního nasazení celou řadou těžkých bojových střetů. Mezi misemi jezdil – vystudoval kvůli tomu zdravotnickou nástavbu – se záchrannou službou k nehodám, „nabitý potřebou bez přestání sloužit dobru“. Až pak v roce 2008 byl na jihu Afghánistánu těžce zraněn při útoku sebevražedného atentátníka („nakoupil to opravdu blbě“). Inicioval pak založení nadace pro pomoc válečným vysloužilcům. Před rokem onemocněl rakovinou, jíž podlehl.