Arthur Cravan? Arthur Cravan! Jeho rané básně, kritické články, dopisy přátelům, rodině a ženám vydala letos (podle francouzského vydání z roku 1987) Academia v překladu Michala Novotného a Jiřího Pelána pod názvem Dílo. Básně, články, dopisy.

Kniha je rozdělená do dvou částí. První zahrnuje osm básní z let 1908–1911 a obsah pěti čísel Cravanovy Revue Maintenant z let 1912–1915, do níž přispíval výhradně sám, sám ji vydával, sám ji prodával a otiskoval v ní drobné reklamy. Jediným proklamovaným cílem této revue bylo, aby se Cravan proslavil, což se mu také podařilo. Dále v první části knihy najdeme básnická cvičení a poznámky z roku 1917, posledního roku Cravanova života, čtyři články a rozhovory z let 1909–1917 a jeho celoživotní korespondenci, z níž zásadní část tvoří dopisy Mině Loy, Cravanově druhé ženě a matce jeho jediné dcery Fabienne. Další část knihy přináší dokumenty o Cravanově boxerské a básnické činnosti i vzpomínky na něj z pera slavných osobností francouzské avantgardy, například Francise Picabia, Philippa Soupaulta či Blaise Cendrarse. Svazek uzavírají osobní fotografie Cravana a jeho blízkých i faksimile ručně psaného textu Marcela Duchampa stvrzující s odstupem dvaceti let Cravanovu smrt v Mexiku.

Kdo byl Arthur Cravan? Pravým jménem Fabian Lloyd, podle dobových svědectví excentrický podivín, andělský obr (ve 27 letech vážil 125 kg a měřil 2 metry) a šarmantní tyran. Uměleckým jménem Arthur, snad podle Rimbauda, podobně nezvladatelný enfant terrible. Příjmením Cravan téměř jako kravál, vždyť z jeho článků i dopisů se ozývá křik, nadávky, vydírání, úlety i přesné zásahy. Po příjezdu do Paříže v roce 1909 rozhlašoval, že se chce stát básníkem. Synovec Oscara Wildea, vyděděnec z vlastní rodiny pro nekončící skandály. Na svých přednáškách v Paříži i New Yorku „vydatně nadával publiku“. V neklidném těle pyšného boxera žil neklidný duch, který rozdával rány jak v ringu, tak na poli literatury a umění. Okřídlenou cravanovskou větou je: „Nechť přijde ten, kdo bude větší než já, ať mu plivnu do ksichtu!“ Dadaista, avantgardista, skandalista tělem i duší, který o umění prohlašoval, že je to sračka – rozumějme spíše rvačka a punk („Malovat znamená pít, jíst, spát, dělat potřebu. Klidně si myslete, že jsem sviňák, je to tak.“). Nepříčetný kritik, který na umělcích vystavujících v Salonu nezávislých nenechal niť suchou („Jediný malíř, který nalezl alespoň trochu milosti v jeho očích, byl znamenitý La Fresnaye.“). Vášnivý čtenář nejrozmanitějších žurnalistů i Victora Huga, bezuzdný provokatér, který chtěl opakovaně veřejně spáchat sebevraždu, milenec, později i manžel nádherné, inteligentní, sarkasticky nedostupné Miny Loy, kterou v roce 1917 přebral Marcelu Duchampovi u Arensberga v newyorském Salonu, oděn v prostěradle a turbanu z ručníku. V knize poprvé vydaná svědectví Miny Loy přinášejí neotřelý pohled na méně známé okamžiky Cravanova dobrodružného života posledních let.

V Díle se Cravanova mnohostranná osobnost postupně skládá z jednotlivých textů, dokumentů, fotografií, životopisných odkazů, střípků a zlomků, nakonec však v této skládačce nic nemá své pevné místo. Fenomén Arthur Cravan zůstává nadále prostoupen tajemstvím, a snad jedině to lze také označit za společný prvek všech jeho textů.  

Jaký byl Cravan básník? Nadaný, vtipný, důvtipný, elegantní i brutální („Mřít tóny, kterými nás jenom housle raní, / od moře ňader plout až k šíji spanilé / a všude podstoupit růžová ztroskotání!“, čteme v knize v Pelánově překladu). Citlivý k moderním aspektům své doby podobně jako Apollinaire, kterému se bujaře vysmíval a jehož vyzýval na souboj. Slavná je např. jeho báseň o lokomotivě („Už vlastním i svou lokomotivu / funí páru, jako když koně frkají / krotne pod profesionálními prsty / a strnulá, na osmi kolech pádí po kraji“). Jeho lyrické psaní je romantické a excentrické („Sbohem nejvyšší kapradino Eiffelovy věže“), mnohoznačné, někdy samoúčelné a někdy avantgardně (sebe)destruktivní. Stárnoucí přátelé, kteří v Evropě po válce čekali na návrat boxera-básníka a kteří si od jeho lyriky slibovali mnoho, zůstali zklamáni. Arthur Cravan se z Nového světa nikdy nevrátil.

Na závěr můžeme cravanovsky zvolat, že jeho psaní bylo i nanicovaté, nepotřebné, chlapecké, machistické, nedbalé. Dílo Arthura Cravana mimo jiné evokuje avantgardní dobu moderního světa, v níž Cravan psal, klel, plival, boxoval a žil. Tato modernita nesnese vztažnost, jistotu, aroganci vševědoucího vypravěče ani větu, která vše obsáhne a zorganizuje. Moderní fragmentárnost si již nežádá závěru. Originalita osobnosti Arthura Cravana, jeho živelný šarm, poněkud jednosměrná tvořivost ve spojení s žurnalistickým žánrem a snahou o upřímnou kritiku, vyvolávající smích i nesnesitelné emoce, jsou dodnes aktuální ve smyslu určité moderní tradice, právě té, kterou Arthur Cravan z celého srdce opovrhoval. Vždyť jedna z mnohých legend o něm praví, že krásný boxer a nadaný básník stále někde žije a jeho záhadné zmizení je pouze elegantně dokonaná konceptuální performance tolik ohlašované veřejné sebevraždy.