Na Adu Sabovou, hrdinku a vypravěčku Teorie podivnosti, prozaického debutu Pavly Horákové (Argo 2018), si žádná z ostatních románových postav nepřijde, neboť před jejím pronikavým pohledem a bystrou myslí nikdo natrvalo nedokáže ukrýt svou pravou, jakkoli pečlivě maskovanou tvář. Ti druzí jsou na světě především proto, aby si před Adou na něco hráli, aby před ní předstírali, že jsou někým, kým ve skutečnosti nejsou, a aby měli svá malá i obrovská, pečlivě střežená tajemství. Většinu z těchto tajnůstkářů a pokrytců Ada rázem prokoukne; stačí jí chvilka soustředěného pozorování, obvykle duchaplně konfrontovaného se vzpomínkou na nějakou předchozí životní zkušenost, aby vyšlo najevo, že například rádoby šarmantní kolega se obléká a uvažuje jako úděsný buran. O něco déle Adě trvá rozpoznání pravé podstaty u několika mužů, s nimiž se kdysi ke svému pozdějšímu úžasu zapletla, a vůbec nejdéle odkrývá tajemství vlastních rodičů, kteří si mírou svého dráždivého tajnůstkářství nezadají s aktéry televizní Pošty pro tebe. S nimi nakonec nepřekvapivě souvisí záhada pohádkově moudré kolegyně Valérie a jejího ztraceného syna Kaspara, k němuž je Ada osudově přitahována od prvního setkání s jeho dávnou fotografií.

Pro čtenářky a čtenáře, kteří snad někdy propadají dojmu, že jsou obklopeni samými obtížnými jedinci – v lepším případě víceméně neškodnými podivíny, v horším lidmi, kteří se přímo vyžívají v iracionálních zlomyslnostech – nabízejí Adina demaskující pozorování úlevný pocit: nejste v tom sami. Běžný obyvatel místní metropole v produktivním věku tak nějak zhruba ví, jak zpravidla probíhají a jaké dojmy v něm vyvolávají všednodenní, leckdy pramálo povznášející setkání a konfrontace s příbuznými, kolegy, řemeslníky nebo bezdomovci. Rád by si od tísně, která na něj ze zážitků tohoto typu padá, ulevil jejich nadsazenou artikulací v hospodě, kavárně či na sociálních sítích, ale ne pokaždé má k tomu příležitost – a především ne každému je dána odvaha zveřejnit kdejakou prožitou, odpozorovanou či jen vymyšlenou banalitu, a ještě ji okořenit komentářem, který pokládá za neomylně vtipný. Autorce tato odvaha rozhodně neschází (jeden doklad snad postačí: Ada se nezapíše jako pacientka k matčinu gynekologovi, protože se nedokáže přenést přes představu, že lékař nad ní při prohlídce spráskne ruce se slovy: „Celá maminka!“), přesto či právě proto může být pro některé čtenářky a čtenáře setkání s její knihou v jistém smyslu osvobodivou zkušeností.

Teorie podivnosti zajisté není první ani poslední současnou prózou, která působí především jako „umělecky povýšený“ či zredigovaný blog. Příznačně blogerským leitmotivem, který se v každé z jednačtyřiceti kapitol Teorie podivnosti vyskytuje průměrně třikrát nebo čtyřikrát, je Adin nelíčený úžas nad tím, že si ještě nikdo nevšiml něčeho, čeho ona si všimla „už dávno“, a že to, co je zjevně absurdní, zatím nikomu jinému jako absurdní nepřipadlo. S většinou blogerů Pavla Horáková sdílí neochvějnou víru v pronikavou neotřelost vlastních nápadů, jíž v knize ovšem vybavuje svou duchaplnou protagonistku: „Mezi moje vlastnosti patří, že překypuju nápady a na všechno mám teorie.“ Od běžných knih založených na blogerských postupech a stylizacích se Teorie podivnosti nicméně liší, a to především jazykem, který víceméně splňuje stylistické nároky, jež by měly být samozřejmě kladeny na oddechové čtivo středního proudu. V kontextu současné české prózy, v němž jsou jako výsostné umělecké počiny nezřídka prezentovány a přijímány i výtvory vyznačující se výrazovou ležérností na pomezí gramotnosti, ovšem Teorie podivnosti může být vnímána jako jazykově a stylisticky nadprůměrný výkon.

Drobnopisnou, rádoby hravě duchaplnou analýzou „pravých“ duševních pohnutek našich na první pohled nepochopitelných činů, zejména v oblasti partnerských a příbuzenských vztahů, i jejich nutkavým komentováním, povětšinou okatě ironizujícím, někde však i vyloženě ohromujícím svou patetickou zadumaností („Může člověk k moudrosti dojít jen skrz bolest a ztráty?“), Pavla Horáková bezděky navazuje na výplody preciózek z francouzských klasicistních salónů. Sdílí s nimi rovněž víru v osudovou předurčenost a nezměnitelnost našich bytostných sklonů; Ada o sobě například ví, že není vysloveně fatální krasavicí, ale úplně ošklivá také není – kdyby byla, měla by to ovšem v životě jednodušší. Takhle jí nezbývá než navazovat vztahy, které ale buďto dotyčný partner nějakým sice racionálně nezdůvodnitelným, ale o to závažnějším způsobem nedokáže uspokojivě naplnit, anebo na ně časem její tělo, které „nikdy nelže“, začne reagovat způsobem, jenž ji přiměje vztah ukončit. To všechno nakonec nelze okomentovat jinak než dalším z domněle duchaplných paradoxů: „Můj ideál je tedy muž, který není“, což hrdinku dovede k nevyhnutelné sebekritice: „Vlastně mi patří, že jsem sama.“ Při Adině hravosti si sice nemůžeme být jisti, nakolik ji myslí vážně, o upřímnosti jejího následujícího postřehu „bylo mi do pláče“ ale nepochybujeme ani na okamžik a věříme, že leckterá ze čtenářek to nad stránkami Teorie podivnosti „bude mít podobně“.

Není nic snazšího a úlevnějšího než ztotožnit se s naservírovaným postojem, že peklo v podobě bezpočtu každodenních peklíček nám připravují jednak ti druzí, jednak vlastní osudová předurčenost. Protagonistce Teorie podivnosti rádi držíme palce, protože ve světě plném nastražených absurdit a podivností nerezignuje a statečně pátrá po jejich nejhlubším smyslu. Čtenář či čtenářka, která četla úvodní stránky dost pozorně na to, aby při představení záhadného osudu zmizelého Kaspara nepřehlédla otázku: „jestlipak se dozvíme, co se s ním stalo“, bude po zásluze odměněna – na konci knihy se dozví nejenom, jak to doopravdy bylo s Kasparem, ale především, co všechno je „za tím“. Konstatováním, že v závěrečných kapitolách se s hrdinkou ocitneme doslova v jiné dimenzi a odhalíme přitom nepěkné globální spiknutí, se nedopouštíme spoileru, neboť v žánrovém čtivu tohoto typu to jinak ani dopadnout nemůže. K poslednímu smyslu všeho má podle Horákové Teorie podivnosti šanci přiblížit se ten, kdo se naučil pozorně naslouchat „paměti míst“, do níž se otiskuje všelijaká neblahá minulost. Vybraní fanoušci Daniely Hodrové tohle sice tušili už dávno, ale Pavle Horákové – která Hodrovou zmiňuje jedním dechem s Eduardem Tomášem, Stanislavem Komárkem a kongeniální publikací Tajné dějiny světa – je třeba přiznat, že své čtenářky a čtenáře do esoterických tajemství uvádí daleko čtivějším způsobem.

Seriál blogersky stylizovaných „nápadů“ věnovaných souvislostem našich všednodenních trápeníček s teorií všeho „povyšuje“ na formát oddechového románu nejenom předvídatelný žánrový syžet, ale také veskrze konvenční vypravěčské postupy: retrospektivy, které v pravou chvíli odhalují právě tolik tajemství, kolik je i méně soustředěný čtenář schopen unést, a především refrény, které mu v každé kapitole znovu připomínají, že čte opravdickou prózu. „Záhadně“ se opakující číselné údaje, monotónní výklady Adiných „odvázaných“ snů či rádoby bizarní zprávy o paranormálních jevech na Šumpersku hlubší smysl nemají; vstřícně naladěným čtenářům Pavly Horákové ovšem nic nebrání je vnímat jako další povedený vtip. Finální pointou knihy postavené na žánrových stereotypech je ujištění, že jedinou jistotou našich životů je to, že neustále přinášejí neočekávané změny, a nakonec nám tedy nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Z nadšených reakcí řady recenzentů je kromě jiného zjevné, s jak záviděníhodnou bezstarostností dokážou útěšné anestetikum oddechové četby zaměňovat s katarzí. Nekritické vyzdvižení veskrze konvenčního, byť v žánrovém rámci docela zručně napsaného románu na piedestal nevšední umělecké prózy podává o současném stavu české literatury a její reflexe svědectví, které se do dějinné paměti zapíše nesmazatelným písmem.