Aleister Crowley měl přítele a mentora, Charlese Henryho Allana Bennetta, který se stal buddhistickým mnichem – přijal jméno svámí Maitrananda – a nahý vstupoval v noci do džungle a dával tam komárům pít krev ze svého těla. Když už si byl jist, že dal dost, vnitřní silou uzavřel povrch svého těla, svou kůži, a komáří sosáky nemohly ke krvi proniknout. Crowley této mety nikdy nedosáhl a s Bennettem se rozkmotřil, zatímco svámí Maitrananda se vzdal své buddhistické cesty a vrátil se do Anglie, kde roku 1923 v bídě zemřel. 

Strom začíná v zemi mikroskopickými kořeny, které se rozšiřují a bytní, z půdy vyhřezávají už jako kmen, který se rozděluje do větví, a ty končí špičkami listů. Mezi místem, v němž na zemském povrchu končí kořeny, a místem, kde se kmen začíná větvit, jsou životní dráhy a funkce stromu soustředěny do jediného průřezu. Kdyby měl pouze jeden kořen a jednu jedinou větev bez listů, bylo by možné si ho představit jako nenaporcovaný houskový knedlík, nepravidelný ovál se špičatými, mikroskopickými konci. S podobným zjednodušením by se dalo chápat i lidské tělo. Životně důležité soustavy v knedlíku prostupují do sebe, táhnou se z jednoho mikrokonce do druhého a obrůstají cizorodé kusy housky. 

I když víme, jak jsou uspořádány živé organismy, lidské výrobky jsou jiné povahy. Umíme špičatý knedlík vytvořit ze skla nebo z plastu, jen je jich plný. Ani své myšlení nedokážeme přinutit, aby místo významových mřížek přikládalo na vnější svět takový deformovaný knedlík. Nejzazším pořádkem jsou pro nás věci seřazené do systému-mřížky: okna na fasádě, zboží na regálu, lodě v docích. Nemůžeme uzavřít svou kůži před komářími vpichy, přestože víme, jaká je její struktura. Jen ji nechápeme. 

Ja si robím tinktúru na chrbticu z fekete gyökér, říkal Tomi bácsi, to je o veľa lepšie než tie lieky od doktorky. Aj z tohto – útifű – robím masť, len neviem, ako sa to hovorí po slovensky. Útifű je skorocel, jen nevíme, jak je to doopravdy.