V zimním čísle Revolver Revue (101/2015) vyšel mimo jiné velký výbor z textů rakousko-izraelské prozaičky, novinářky a psychoterapeutičky Anny Marie Jokl, který připravila Kateřina Lepic. Pozoruhodné, ale dosud takřka neznámé dílo a osud A. M. Jokl budou představeny – spolu s knihou Susanne Fall Terezín, ráj mezi lágry z Edice RR – již tento čtvrtek 14. ledna od 19 hodin v kavárně Souterrain (Bělehradská 82, Praha 2) a dnes z něj čtenářům Bubínku přinášíme ukázky.
RR


Anna Maria Jokl
Silnice do Užhorodu

Prosinec 1935 byl tak chladný, že nesněžilo, a Vánoce se přiblížily pod olověně šedým nebem a po suše vymrzlých ulicích. Šla jsem v Praze Dlouhou třídou, když se smutný soumrak přeměnil ve Štědrý večer, proti řezavému větru, hlavu tak hluboko skloněnou, jak to šlo. Skoro nikdo teď nebyl venku. Tu se najednou nějaký hlas zeptá: „Kde je silnice do Užhorodu?“

Ta otázka byla tak absurdní a hlas přitom tak rozvážný, že jsem nevěřícně vzhlédla. Přede mnou stála venkovská dívka z Podkarpatské Rusi v široké vzorované sukni, flanelové košili, kolem ramenou vlněný šál, který si přidržovala mrazem zrudlýma rukama, na nohou místo bot onuce, od chodidel vzhůru sešněrované provázkem jako balík, a obličej, mladý, zabalený do barevného šátku, z nějž nevykukoval ani vlásek. „Kde je silnice do Užhorodu?“ zeptala se znovu rozvážným hlasem.

Užhorod, hlavní město Podkarpatské Rusi, východní části první Československé republiky, od Prahy vzdálený stovky kilometrů. „K čemu ji potřebuješ?“ zeptala jsem se. „Chci jít domů,“ řekla ta dívka strnule a rukama rudýma jako rak si pořád držela šál přes tělo, s tvrdošíjnou důstojností. Věděla, že do Užhorodu je to hrozně daleko? Pořád se ptala: „Kde je ta silnice?“ 

V Podkarpatské Rusi byli najímáni lidé na práci na jeden statek u Prahy, ona byla doma nejstarší, a tak jela, ale za pár dnů utekla, bez platu, z Užhorodu do své vesnice trefí. Kde je silnice do Užhorodu?

Nevěděla jsem, co na ten nesmysl odpovědět. Byla mi hrozná zima a měla jsem něco na práci, ale nemohla jsem ji prostě nechat stát v těch onucích v sedmnáctistupňovém mrazu. Abych získala čas k přemýšlení, zeptala jsem se: „Máš hlad?“ Byla to vlastně hloupá otázka, protože na Štědrý večer, který odzvonily tisíce pražských věží, bylo všude zavřeno, každý obchod, každá hospoda, už vůbec nehledě na to, že já sama jsem měla na svátky jen nejnutnější peníze a začínala jsem se na sebe zlobit – ale děvče už přikývlo; ano, hlad. A tak jsem šla hledat do vedlejších uliček, i když bez vyhlídky. Pak tam přece jen někde byla jídelna, ve které pár emigrantů, kteří neměli střechu nad hlavou, hrálo u kamen karty – poměrně ráj, kde měli za korunu něco k jídlu. Děvče velkým kusem chleba nabíralo hustou polévku a ještě jednu, rychle, mlčky. Pak mě jako záchrana napadla Mitzi.

Nad děvčetem a nade mnou musel bdít anděl strážný, protože Mitzi byla ještě doma, když jsem zavolala. Mitzi věděla: poslanec z Podkarpatské Rusi měl fond pro ztroskotané krajany – po svátcích –, věděla o mládežnické ubytovně na jedné lodi na Vltavě – přišla by tu dívku, hodná Mitzi, hned vyzvednout – místo setkání Dlouhá třída.

Štědrý večer už pokročil, když jsem ji předávala, skoro na tomtéž místě, na kterém mě oslovila, ze kterého za mnou šla. Stála tu bez hnutí, když jsem jí uspěchaně říkala: „Za dva dny můžeš jet vlakem do Užhorodu a mezitím se Mitzi“ – a tak dále; a čekala jsem konečně nějaké pohnutí, něco, možná dokonce dík. Když se nic nestalo, podala jsem jí automaticky ruku na rozloučenou. Pak se to stalo.

Ten neotesaný uzlík, který bral všechno s neměnnou apatií, váhal. Něco se v otupělém obličeji dalo do pohybu; vypadalo to jako smutná grimasa, která se ale proměnila v jistý druh úsměvu – směšný, neohrabaný, jako kdyby se úsměv právě nově vynalezl –, když vložila svou promrzlou tlapku do mé.

Před dvěma, třemi hodinami mě postavila před absurdní otázku, kde prý je silnice do Užhorodu. Nejabsurdnější na tom vlastně bylo, pomyslela jsem si najednou s údivem, že jsem to věděla.  
 

Důstojnost

Wulf vyprávěl:

„Důstojnost nemohla v koncentráku existovat. Představte si, že by do Osvětimi přivezli Ghándího. Dva esesáci by ho vedli přes apelplac a všichni by stáli jako zmrazení v úctě k tomu malému, nahému muži s bílou bederní rouškou. Pak by mu ale jeden z esesáků vylil na hlavu misku polévky, a pak už by to nebyl Ghándí, jak by mu visely nudle z čela do obličeje, nýbrž jen komická postava, a všichni by se smáli.

Tich vyprávěl:

„To byla žádaná práce, odklízet ráno ze dvora mrtvoly vězňů, kteří v noci zemřeli. Nic moc jsme si při tom nemysleli, člověk si zvykne na všechno. A jednoho rána stála na dvoře vyrovnaná řada mladých mužů v čistých, upravených uniformách – policie z Kodaně, která odmítala slídit po židech. A jak jsme kolem procházeli se svým nákladem mrtvol, všichni jako jeden muž smekli čepice. Tehdy jsme si zase jednou vzpomněli, že jsme byli lidé.“

 

Šaráda

Omylem jsem přejela jednu stanici, a tak jsem se vydala zpátky pěšky do Goldbachu, kolem patriarchálních vil stojících v tichém slunečním klidu, hluboko v pečlivě pěstěných zahradách. A v zahradě před domem s kulatou věží jsem k úctyplnému překvapení poznala téměř myticky známého majitele, mocného starého muže, patinovaného druhu Marlboro. Zůstala jsem stát, s vykulenýma očima, nejprve s obdivem, pak mě však upoutala jeho zvláštní činnost: držel ve vzduchu dva nasliněné prsty jako námořník, který zkouší, odkud vane vítr. Zdálo se, že to námořní gesto zde není na místě, protože k moři bylo daleko – i když ne srdcem, avšak přece uprostřed kontinentu; pak cosi sejmul z ramen – část oděvu? – držel to nad hlavou, tak, že se to ve vodorovné poloze třepotalo ve větru, a když se otočil, vlálo to zčerstva v novém směru. Byl to nějaký experiment? Nějaká zkouška? Zřejmě uspokojen pověsil si tu věc přes ramena, z nichž ovšem sklouzla, protože, teď jsem viděla, byla příliš malá: byl to kabát, pro někoho velmi malého, kabátek, který tu vyvěšoval po větru, rozhodně ne dostačující pro velkého muže. Nezdálo se však, že by ho to rušilo, ani že by ho to napadlo. Pak mě zpozoroval za plotem a já jsem poprvé spatřila jeho nozdry ve stylu Marlboro, rozčílená křídla nosu, která se zlostně nadouvala. Zařval: „Co tam děláte? Kdo vás poslal? Co jste viděla? Lžete! Nic jste neviděla!“ Stála jsem tam dál, němá, beze slova. Na to zazněl odkudsi zezadu klidný hlas.

Předtím jsem ji neviděla a teď vlastně také jen stěží, vlčí šeď v šedi, stála u domu, zjev vyzařující moc – šedá eminence.

„Žádný strach, jen žádný strach,“ řekla klidně. „Kdo viděl? Já jsem viděla, my jsme viděli, že tu nebyla, přestože poslaná k plotu…“ A otevřeným oknem zevnitř domu – psací stroj na chvíli přestal ťukat – jakýsi hlas úmyslně zopakoval: „samozřejmě, že tu nebyla, i když poslaná – “, a velký muž šel s kývnutím hlavy k domu.

Jaká to záhadná trojitá shoda. Týkalo se mě, to vzrušení? Udivená jsem pokračovala na své cestě do Goldbachu, podél Curyšského jezera, rozhodnutá, že tu nepochopitelnou událost zapomenu.

Člověk ale nemá dělat účet bez hostinského. Svědkovi se neodpustí. Ani Andersen nevyprávěl, jak se vedlo dítěti dál.