Farář Ambrož Glaser popsal v dubské farské kronice tragickou událost, která se zde stala 7. května 1774.


Glaserův záznam otcovraždy v dubské farní kronice 

Z jeho zápisu se dovídáme, že ten den byl zabit svým jediným synem Ignácem při práci na poli Antonín Schiffner, toho roku konšel v Dubé. Syn se prý k němu nepozorovaně přiblížil a zasadil nic netušícímu otci několik ran do spánku dřevěnou tyčí. Jeho mrtvé tělo pak vhodil do nedaleké skalní rozsedliny. Zabitého konšela našli sousedé až druhého dne. Protože se jim zdál syn málo smutný, padlo na něho podezření. Povolali ho na radnici, kde se po prvních otázkách k vraždě přiznal. Byl okamžitě uvězněn a následně odveden do Mladé Boleslavi. Zde byl vyslýchán o odsouzen k trestu smrti. Trest lámání kolem byl vykonán koncem července. Farář ještě dodává, že syn byl jinak bezúhonný a příčinou vraždy prý bylo, že otec nechtěl souhlasit se sňatkem s dcerou kováře.

Dubskou otcovraždu dal poprvé do souvislosti s příběhem Máje, coby jeho předobrazem, Zdeněk Kalista v novinovém článku „Kdo byl Vilém z Máchova Máje?“ (Lidová demokracie, 23. 6. 1963). Opíral se o informace z letitého bádání svého přítele Josefa Panáčka. Zveřejněné údaje se pak staly v roce 1970 základními sděleními Panáčkovy knihy „Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje“. Postupně se ale ukázalo, že ne všechny informace uvedené v knize jsou podložené, a objevily se také nepřesnosti a omyly. O revizi údajů se pokusil Jaromír Wágner ve druhém přepracovaném vydání této knihy, která vyšla pod stejným názvem v roce 1990. Jako autoři byli uvedeni Josef Panáček (†1973) a Jaromír Wágner. I po tomto vydání zůstává kolem příběhu řada otazníků. S jistotou se neví, kde přesně se zločin stal. Kde byl zbaven života otcovrah a pohřbeno jeho tělo. Který z dubských Antonínů Schiffnerů byl obětí, a tedy čí syn Ignác vraždu spáchal, a také chybí doklad, že Mácha o této události skutečně věděl.

MÍSTO ZLOČINU
Místo zločinu umisťuje farář Glaser ke Sviňskému příkopu (Saugraben) nedaleko sochy sv. Prokopa naproti kolu šibenice. Dodává ještě, že na místě, kde se událost stala, je postaven kamenný kříž, který na ni nedá zapomenout. Také Josef Panáček mluví v této souvislosti o kamenném kříži. Na rozdíl od Jaromíra Wágnera, mluvícím o kříži dřevěném s kamenným podstavcem, který prý později zanikl. Měl stávat při úvozové cestě do Švihova.


Socha svatého Prokopa


U Prokopa

U Prokopa – současná mapa

I. vojenské mapování 

Prvé vojenské mapování v Čechách probíhalo v letech 1764–1768 a rektifikace, neboli opravy, pak v letech 1780–1783. Ve výseku dubské krajiny zachycujícím okolí sochy svatého Prokopa, Šibeničního mlýna (Galgenmühle) a Rozprechtic vidíme i červeně zbarvený kříž. Jedná se o kříž kamenný, protože kamenné kříže, boží muka nebo kapličky bývaly zakreslovány červeně, dřevěné pak černě. Na mapě stejné oblasti z druhého vojenského mapování z let 1842–1853 již tento kříž schází.

II. vojenské mapování 

Charakteristický reliéf krajinného výseku z prvého vojenského mapování dovoluje poměrně přesně zasadit umístění kamenného kříže – tedy i místa, kde došlo k otcovraždě – do zobrazení současné krajiny.

Místo, kde stával kamenný kříž, je označeno červeně.

POPRAVA
Ve své knize Josef Panáček uvádí, že poprava byla vykonána v blízkosti Mladé Boleslavi dne 19. července roku 1774. Otcovrah měl být pohřben na mladoboleslavském, dnes již zrušeném hřbitově u svatého Havla. Mělo se jednat o veřejnou popravu lámáním v kolo, která prý byla poslední svého druhu vykonaná v českých zemích. Ani Jaromír Wágner v revizi knihy nedokáže tato tvrzení žádnými důkazy doložit, ale ani vyvrátit.

Zdejší městské popraviště stávalo v roce 1774 v místě, pro které se i na dnešních mapách, stejně jako na mapách Stabilního katastru z roku 1842, uvádí název U starý šibenice. Jedná se o místo Podchlumí poblíž obce Jemníky.

Mladá Boleslav – Gericht (Soud), I. vojenské mapování

Mapové označení pro popraviště Hochgericht (Vyšší soud)

Glaserova zpráva říká: „Tu byl ihned uvržen do vězení a brzy poté odveden do Mladé Boleslavi, kde se opravdu kál, zločin své otcovraždy měl v ohavnosti a odpykal jej koncem července téhož roku lámáním v kole“ (přel. M. Ivanov: Důvěrná zpráva o K. H. Máchovi).

Nejen že farář přesné datum popravy neuvádí, ale ani netvrdí, že se odehrála v Mladé Boleslavi.

Mladá Boleslav patřila rozhodnutím Marie Terezie po roce 1765 mezi města s pravomocí vyhlášení rozsudku hrdelního práva. To ale neznamenalo, že výhradně tam se stanovený rozsudek mohl vykonat. František Bareš v knize „Paměti města Mladé Boleslavě“ uvádí, že po potlačení selského povstání byly v Mladé Boleslavi, 28. března 1775, vyhlášeny dva rozsudky smrti provazem. Odsouzení Jindřich Pichler a Jan Kopřiva byli pak posláni do míst, kam patřili jako poddaní, a tam, prvý v Českém Dubu 4. dubna a druhý v Dolním Bousově 8. dubna, popraveni. Důvod, proč byla poprava uskutečněna v místě, kam poddaný náležel, byl zřejmý. Celý akt měl mít odstrašující účinek. Proto se ho museli povinně zúčastnit poddaní z širokého okolí.

Zápisy mladoboleslavské matriky zemřelých uvádějí, že v měsíci popravy Ignáce Schiffnera, v červenci 1774, byli pohřbeni tři lidé. Dorothea, vdova po zemřelém Josephu Haphnerovi, Franciscus, syn Jacobi Neuvirtha a Magdalena, žena Joachimi Faltha. Ani po další dva roky se v matričních záznamech jméno dubského otcovraha neobjevuje. Není se co divit. Vždyť pokud by i byl zde popraven, pohřbít takovéhoto odsouzence v posvěcené zemi hřbitova by znamenalo znesvěcení tohoto místa. Odsouzenci bývali proto pohřbíváni přímo na popravišti nebo v jeho bezprostřední blízkosti.

Mladá Boleslav, matrika zemřelých, červenec 1774

Panáčkovo tvrzení, že se prý mělo jednat o poslední popravu lámáním v kole v českých zemích, se nezakládá na přesných informacích. Vladimír Šindelář v knize „Cesta na popraviště“ uvádí hned dva příklady, kdy se tomu tak stalo po roce 1774. Prvý se odehrál roku 1777 dne 10. května, kdy byl Matěj Papšík kolem lámaný v Písku. Druhý pak v Praze v červnu 1786, kdy vrah novomanželů Bernard Bartel, žárlivý, ale jinak prý vcelku dobrý člověk, byl na popravišti za Novou branou lámán kolem a pak do něj vpleten.

Protože neexistuje žádný doklad o mladoboleslavské popravě dubského otcovraha, není ani důvod k tvrzení, že se poprava Ignáce Schiffnera odehrála jinde než v Dubé.

Mapa prvého vojenského mapování nám navíc prozrazuje, že toto městečko mělo v té době i své popraviště. V roce 1774 stálo na místě dnešního vrchu Šibeník.

Dubá – popraviště, I. vojenské mapování 1764–1783


Císařské povinné otisky stabilního katastru 1843, dubské popraviště Galgenberg 

Šibeník (Galgenberg)

Pohled z Šibeníku na Dubou

JEDINÝ SYN
Problém s jednoznačnou identifikací oběti i vraha byl způsoben nejen ztrátou matrik zemřelých z let 1724–1783, ale také tím, že v době dubské tragédie žili ve městě dva Antonínové Schiffnerové a oba měli syny jménem Ignác.

Jaromír Wágner si ve druhém vydání Panáčkovy knihy pokládá otázku, na kterou její původní autor nenašel správnou odpověď:

„Který z obou Antonínů se stal obětí otcovraždy, či jinak řečeno, který z obou Ignáců se jí dopustil? Ze záznamu faráře Glasera víme jen tolik, že Antonín těsně před svým zavražděním pracoval na chmelnici poblíž Sviňského dolu a sochy sv. Prokopa, že byl toho roku (1774) konšelem a že Ignác byl jeho jediný syn. První dva údaje ukazují spíše na Antonína z rodiny B, „jediný syn“ platí pro rodinu A, kde zemřel starší Ignác, stejně jako pro rodinu B, kde zůstala jen dcera Marie Františka. Jak ukazuje pozemková kniha, její manžel František Krejbich převzal roku 1774 od vdovy Marie Magdalény tytéž polnosti, jež předtím Antonín Schiffner převzal od svého otce Jana Jiřího. Jsou situovány do různých tratí v dubském katastru, mimo jiné jsou též na Scheunbergu, kde je Sviňský důl a socha sv. Prokopa. Z toho lze vyvodit, že k otcovraždě došlo v rodině B. Je to však v podstatě jediná evidence, již můžeme nabídnout.“

Podívejme se na genealogický rozrod rodiny Antonína Schiffnera – A.

1. generace
Po více než dvou letech manželství s Václavem Tietzem, svatba se konala 7. 11. 1741, se vdova Marie Elisabetha, dívčím jménem Matoušková, provdává 4. 2. 1744 za krejčího Antonína Schiffnera. Mají spolu šest dětí.

4. 2. 1744 oddáni Antonio Schifner a Maria Elisabetha vdova Tietzová, Dubá. 

2. generace
Když se nejstarší z jejich dětí dcera Anna Rosina 16. listopadu 1774 vdává, je v matrice uváděn její otec jako zemřelý. Dva synové Antonína Schiffnera byli nositeli jména Ignác. Prvý se narodil v roce 1752, druhý o rok později. Z toho, že byl i další syn pokřtěn shodným jménem, můžeme usuzovat, že prvý krátce po narození zemřel. Takový způsob pojmenovávání dětí byl obvyklý. 25. října 1774 se žení nejstarší syn této rodiny Frantz Anton s Magdalenou Langrovou. Bydliště ženicha je Dubá č. 152 a jeho otec je uváděn jako zemřelý.

Protože otcovražda v Dubé se odehrála 7. května 1774, pět měsíců před touto svatbou, a farář Glaser píše, že vraždu spáchal Ignác „jediný syn svého otce“, známe tak nepochybné jméno oběti i vraha. Obětí byl Antonín Schiffner z rodiny B, konšel z Dubé č. 15.

Z toho také vyplývá, že rodina Schiffnerů, kde se otcovražda stala, nebyla v příbuzenském poměru s rodinou Tietzů. Takže se Mácha nemohl dovědět o dubské otcovraždě od rodinně spřízněného potomka, dokského hospodského Antonína Tietzeho, jak se často uvádí.


25. 10. 1774 oddáni Frantz Anton Schifner a Magdalena Langrová, Dubá

Frantz Anton Schiffner se narodil v roce 1746 a zemřel roku 1823. V matrice pohřbených je uvedeno, že zemřelý byl „Schneider meister“ (krejčovský mistr), vykonával tedy stejné řemeslo jako jeho otec Antonín.


20. 6. 1746 narozen Franciscus Antonius, otec Antonius Schiffner, matka Maria Elisabetha, Dubá 

12. 2. 1823 pohřben Anton Schiffner, 79 r., krejčovský mistr, Dubá 152

Frantz Anton a Magdalena, žili v Dubé v domě č. 152 a měli tři děti.

3. generace
V roce 1775 se narodí syn, který dostává jméno po otci Franz Anton.


1775. VIII. 28 narozen Franz Anton, otec Frantz Anton Schifner, matka Magdalena, Dubá 152 

4. generace
Ten se v dospělosti ožení s Marií Annou a mají spolu dceru narozenou 24. 11. 1804, pojmenovanou po matce. Jméno Anton Schiffner se pak ještě objevuje na mapách skic Stabilního katastru coby vlastníka polí v Dubé patřících k č. 152.

Genealogický rozrod rodiny Antonína Schiffnera – B

1. generace
10. června 1742 si Antonín Schiffner bere za manželku Marii Magdalenu Vávrovou. Mají spolu pět dětí.

2. generace
Dva synové dostávají jméno Ignác. Prvý se narodí 7. 2. 1751 a patrně brzy umírá. Druhý Ignác se narodí 17. října 1752.
Těsně před otcovraždou žije již jen syn a dcera Maria Francisca, provdaná od roku 1762 za Franze Krejbicha z Nedam.

3. generace
V Krejbichově rodině přijde na svět sedm dětí. Poslední Anna Francisca, na rozdíl od předposledního Jana Josefa narozeného ještě ve vsi Nedam č. 24, se narodí již v Dubé č. 15 koncem července 1774, tedy těsně po popravě matčina bratra Ignáce.


10. 3. 1771 narozen Joannes Josephus, otec Franz Krejbich, matka Anna Francisca, Schwartz Schanek Nedam 24 

30. 7. 1774 narozena Anna Francisca, otec Franz Krejbich, matka Anna Francisca, Dubá 15 

Jejich druhorozená dcera Marie Elisabetha, narozená v roce 1766, se provdá za Josefa Brücknera a budou žít v Dubé v domě č. 15. Narodí se jim pět dětí, z nichž přežije jen poslední syn Josef, budoucí zdejší hospodář. Po smrti manžela se Marie Elisabetha ještě jednou provdá, a to za Josefa Urbana, a bude mít další tři děti.

4. generace
Josef Brückner, narozený v roce 1791, se ožení s Franciscou Trouselovou.

5. generace
Jejich dcera Francisca se v pětadvaceti letech, v roce 1839, provdá za Kajetána Ungermanna. Jméno jejího otce i manžela se pak objeví na skicách Stabilního katastru coby vlastníků polí v Dubé č. 15.

Skici Stabilního katastru 1843:
N. 15 Kajetán Ungermann (chmelnice, role), Josef Brückner (smíšený les, role)


N. 152 Anton Schiffner (role = obdělávané pole)

Poloha pozemků v držení potomků rodin Schiffnerů v roce 1843 zasazená do současné mapy

SETKÁNÍ
„Sochu svatého Prokopa dal v místech pozdější otcovraždy postavit r. 1761 Antonín Ungermann, kmotr dětí Antonína Schiffnera z rodiny B.“ Napsal ve druhém vydání Panáčkovy knihy Jaromír Wágner. Originál sochy je dnes umístěn před Památníkem K. H. Máchy v městečku Doksy. Poblíž polí, kde se stala otcovražda, se nachází její kopie.


Originál sochy sv. Prokopa, Doksy

Antonín Ungermann byl kmotrem všech pěti dětí Antonína Schiffnera, tedy i nešťastného Ignáce.


18. 10. 1752 narozen Ignatius, otec Antonio Schiffner, matka Magdalena, kmotr Antonius Ungermann primator loci

Na oplátku Antonín Schiffner byl za svědka na druhé svatbě ovdovělého Antonína Ungermanna a stal se také kmotrem jeho dalších dvou dětí.


30. 10. 1755 oddáni vdovec Antonio Ungermann a Maria Elisabetha, svědek Antonio Schiffner

Znali se dobře, bydleli nedaleko od sebe v samém středu městečka. Matriční knihy napovídají, že byli nejen sousedy, ale i přáteli.


Antonín Schiffner, konšel č. p. 15 – Antonín Schiffner, krejčí č. p. 152 – Antonín Ungermann, č. p. 21

Díky osobě Antonína Ungermanna, mého prapředka, se mě tato dávná událost začala více dotýkat. Přimělo mě to, abych se jí podrobněji zabýval, a to i přes vzdálenost sedmi generací, anebo právě proto. Stala se tak i mým přítomným příběhem.

 

 

Možná, že by mezi předlohy pro děj otcovraždy v Máchově Máji mohla patřit i událost z Dubé. Nemáme ale jediný prokazatelný důkaz, že ji Mácha znal. Není o ní zmínka ani v jeho zápisnících, ani v korespondenci s přítelem Eduardem Hindlem, který jistou dobu v tomto kraji žil, ani v zápisnících Hindlových. Obhajoba tohoto příběhu coby máchovského je bohužel vždy navázána na slůvko – mohl.

„Mohla se tato pověst donést k Máchovi? Jistěže! Mohl číst nápis na podstavci kříže přímo v dějišti otcovraždy? Básník dokonce mohl mluvit se starými lidmi, kteří Ignáce Schiffnera sami pamatovali! Určitě spolu s Eduardem Hindlem zavítali do útulného vinného šenku na poloostrově Klůčku. Zde mohl K. H. Máchovi vyprávět starý hospodský Antonín Tietze o otcovraždě z nešťastné lásky, k níž došlo v rodině bohatého sedláka Antonína Schiffnera v květnu 1774 nedaleko Dubé. Šenkýř mohl znát okolnosti této události velmi dobře a podrobně, neboť jej s rodinou dubského otcovraha pojilo vzdálené příbuzenské pouto…“

Jednotlivé Máchovy kresby hradů jsou tvořeny pohledy z různých stanovišť. Vzniká tak nové, imaginární zobrazení hradu, pohled, který bychom v reálném prostoru marně hledali. V knize „Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy“ prokazuji, že krajina v básni Máj je koláží i mnoha krajin spatřených básníkem při jeho cestě do Itálie. Předobraz večerní krajiny úvodu básně nalézáme v zápisu z Mureckého údolí. Základ II. intermezza se objevuje v poznámkách z okolí městečka Vittorio Veneto. Samotný popis jezera v Máji pak rezonuje s krajinou italského jezera Lago di Santa Croce. V povídce Večer na Bezdězu, inspirovanou zážitky z cesty do Krkonoš, dotváří atmosféru večera měsíc. Při Máchově návštěvě hradu, jak se dovídáme z jeho cestovního zápisníku a následně i z povídky, se měsíc nachází v nové čtvrti. V textu povídky ale vychází na oblohu ve chvíli, kdy zapadá slunce, což se může dít jedině za úplňku. Mácha to zažil 28. srpna1833, když došel na Sněžku, a tedy to i věděl, když povídku psal.

V jeho kresbách i textech se vždy jedná o novou, jím vytvořenou imaginární krajinu, o nový básníkův večer složený z mozaiky prožitých osobníc h pocitů. Není důvod, proč by stejným způsobem nebyl poskládán i příběh otcovraždy v Máji.