Je tomu patnáct let, co mé prosincové jízdy vlakem vyplňovala dychtivá četba knihy o sedmi stech stranách, knihy neodolatelné už svým názvem: Tajuplná vražda. Neméně tajuplně znělo příjmení tehdy ještě mně neznámého autora: Kovtun. Nejde o vynucenou analogii, že v těch samých dobách byl pro mne velkým objevem záznam posledního koncertního programu Plastiků od autorské dvojice Hlavsa – Brabenec, Co znamená vésti koně, především pak závěrečná skladba – nádherná litanie Vráti Brabence – Osip. Opět tajuplné jméno, uhrančivé na poslech. Neměl jsem ještě ani potuchy, kdo byl Osip Mandelštam a že autor onoho tlustospisu pojednávajícího o vraždě Anežky Hrůzové přeložil Mandelštamovy básně způsobem, který mne později, to jest dnes, tolik uchvátí a okouzlí: „Vezmi si pro radost, co divoce ti dávám, / nevzhledný náhrdelník z mrtvých včel, / jež měnily med ve sluneční světlo“. Antonín Brousek ve své kritice z roku 1980 (k nalezení v torstovském svazku Brouskových statí Podřezávání větve) napsal, že díky Kovtunovi máme konečně v češtině Mandelštama v podobě umožňující utvořit si věrnou představu o této mimořádné básnické osobnosti. Také Zbyněk Hejda v jednom z posledních rozhovorů (UNI č. 4/2010) říká: „Mrzí mne, že jsem se nikdy nenaučil rusky, abych si mohl přečíst Mandelštama v originále. A tak čtu překlady. Kovtunovy překlady Mandelštama jsou mi bližší než Zábranovy. Zábranovy jsou problematizované tím, že to vypadá, jako by všichni jeho básníci byli stejní. Jiří Kovtun se víc přizpůsobuje básníkovi. Neprosazuje se. Víc cítí.“

Zářijový odchod básníka, historika a překladatele Jiřího Kovtuna lehounce zapadl mezi jinými událostmi, a proto jej na sklonku tohoto roku ještě jednou vzpomínám, zvláště když jsme si 27. prosince připomněli 76. výročí úmrtí Osipa Mandelštama:

Řeknu to pouze pošeptaným rýmem,
protože ještě není čas:
až zkušeností svou a potem zaplatíme,
hra svrchovaných nebes přijme nás.

V té Kovtunově objemné knize o Hilsneriádě, zmíněné již v úvodu, si často – jen tak pro potěchu a povzbuzení – nalistuju její závěr; kéž potěší a povzbudí i čtenáře Bubínku:

„Zbývá naděje, že přijde vykoupení, o které se sami postaráme tím, že budeme vědět a nebudeme vylučovat, nýbrž přijímat; naděje, bez které se nedá žít. Naděje v něco neznámého, víra v něco, co vždycky bude lákat a vždycky bude daleko. Sen o snu.“