Snad i opožděná obhajoba má svůj smysl. O nekrologu Violy Fischerové, který napsal Michal Jareš pro Tvar 19/2010, jsem se dozvěděl až nyní. Nyní – tak se jmenuje jedna z básnířčiných sbírek, kde jsou také tyto verše: „A teď už hodiny / ve mně vězí / dva kameny / a nedají se vyvrhnout.“ Jsem v podobném rozpoložení. Michal Jareš využil nekrologu k zhodnocení významu Violy Fischerové pro českou poesii. Její život tu shrnul do několika řádků, div ne jako nějakou poznámku pod čarou. Rád bych se vyjádřil k nejproblematičtějším místům článku, který se charakteru nekrologu podivuhodně vzdálil.

„Kult kolem ní vytvořený je pevný a nerozborný, možná je tak pevný i kvůli tomu, že máme málo básnířek. Ty, které jsou nebo byly lepší než Viola, jsou nepolapitelnější, méně podbízivé, méně toužící po ocenění a ohlasu.“ Úvod je nejenže vysloveně přetížen záští rozličného druhu, ale Jareš si v něm navíc i odporuje. Je-li „kult“ kolem Fischerové vytvořen nedostatkem básnířek v Čechách, kde se bere tolik těch „lepších, nepolapitelnějších, méně podbízivých“? A na základě čeho si Jareš troufá prohlašovat, že Viola Fischerová taková nebyla? Co přesně je v jejích knihách podbízivého? Taková tvrzení bez konkrétních důkazů jsou pouhou denunciací. A výraz „lepší“ mě vysloveně vyděsil. Domnívám se, že adjektiva jako lepší, horší, krásný či největší by měla být v kritikově kuchyni „vzácným kořením“ a vůbec by jimi neměl své hodnotící soudy uzavírat – chce-li zůstat seriózní. „Viola Fischerová – ačkoliv podle mého názoru nebyla dobrá básnířka – má své pevné místo v české literatuře“ – to je jen variace téhož.

Co kdybychom literární kritiku omezili na šepoty a výkřiky podobného druhu? Ušetřili bychom papír a čas. Žánrem Jarešova textu je ovšem nekrolog, v němž se – alespoň mezi slušnými lidmi – obvykle vyzdvihují důvody, pro něž dotyčnou osobu vnímáme jako hodnou naší úcty. Chceme-li už v nekrologu vyslovovat kritické soudy, měli bychom je mít podepřené pevnými argumenty a nepopouštět uzdu svým náladám a choutkám „odvážně“ se strefovat do někoho, kdo se už nemůže bránit.

„Jaká byla Viola Fischerová jako básnířka? Snad nebude znít příliš nepatřičně, když řeknu na rovinu, že její tvorba má sestupnou tendenci – její verše zněly čím dál víc papírem, banalitou, stále více v nich chybělo hledání, tázání.“ Opravdu znějí papírově třeba verše: „Jak špatně se malují rty / s vrypy“, ze sbírky Dům na vinici (Fra 2007)? I muž by měl být schopen ocenit tak ironicky trpkou a přitom veskrze poetickou sebereflexi stárnoucí ženy. Tady věru o papírovost neběží. „Nebála se mluvit o všem niterném a vnitřním, co si mnoho jiných lidí nechává spíš pro sebe,“ píše Jareš v hodnocení autorčiny osobnosti. Tím spíš může ocenit tytéž vlastnosti v její poesii. Banalita je ostatně další zcela povšechný pojem. Kritik by měl být schopen říci konkrétně, kde a jak se podle něho banalita projevuje. Verše Violy Fischerové se vztahují k lidem, zvířatům, věcem a událostem v její bezprostřední blízkosti. Myslím si, že v její poesii je hlavním tématem dotek a touha po něm, málokdy se motivicky dostáváme za hranice jeho možnosti. I vzpomínky jsou zde prostorem, kde nad krajinami a městy s převahou ožívají milovaní lidé a zvířata. Ano, z tohoto hlediska se jedná o „banality“, ovšem nahlíženo touto optikou se mezi „banální“ dostane drtivé procento básníků. Napsat, že v autorčiných básních čím dál víc chybělo hledání a tázání, je nehoráznost. Skutečná poesie je hledáním a tázáním už ze své podstaty – a obojího je v díle Violy Fischerové dostatek. Čím jiným je ono vracení se k osudovým ranám v podobě smrti dvou manželů, odcházení a nemocí rodičů nebo přátel (třeba velmi silná báseň věnovaná památce Bohumila Hrabala v Matečné samotě). Odvěké téma hledání přítomnosti mrtvých ve světě živých je pro Violu Fischerovou zásadní. Považuje Jareš za papírově banální opakované a z mnoha stran nahlížené tázání po příčinách a okolnostech sebevraždy básnířčina prvního muže Karla Michala (Pavla Buksy)?

Na tomto místě bude lepší zmlknout a nechat zaznít báseň, která otevírá sbírku Matečná samota, jejímž vydáním (Petrov 2002) Michal Jareš kvalitativní pokles tvorby Violy Fischerové datuje:

U domu dětství
se udál ten hřích
Můj křivý nesplnitelný slib chlapci
kterého uvidím za pár dní
rozhozeného v krvi pod koly


Pane vrať mi tu úzkost o duši
již jsi dal unést
osmiletému dítěti