Ukázka z esejů Josepha Conrada, jejichž první knižní výbor v českém jazyce vyjde letos v Edici Revolver Revue v překladu Petra Onufera.


Joseph Conrad: „Ruská autokracie“

Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit. Ani při sebeusilovnějším pátrání, ani při sebelepší vůli ji nelze vykládat jako vývojové stádium, jímž si každá společnost, každý stát musí projít na cestě k plnému pochopení svého osudu. Nachází se mimo proud pokroku. Tato despocie je zcela neevropská. Svou povahou ovšem není ani asijská. Orientální despocie patří k historii lidstva; svou okázalostí, kulturou, uměním, výboji velkých dobyvatelů zanechaly po sobě v našich myslích a v naší imaginaci zřetelnou stopu. Záznam jejich vzestupu a rozkladu má intelektuální hodnotu; jejich počátky a vývoj jsou výrazem lidských potřeb, projevem rasového temperamentu, katastrofální síly, víry a fanatismu. Ruská autokracie je, jak patrno, něco docela jiného. Nelze říci, že by měla původ v neřestech, neštěstích, životních nutnostech či tužbách lidstva. Ona despocie nemá ani evropský, ani orientální původ; a navíc se zdá, že nevychází ani z institucí, ani z nerozumu tohoto světa. A právě tato její nelidská podstata budí úžas. Působí dojmem čehosi nadpřirozeného, jako jakási kletba z nebes, sestupující v temnotě věků na nezměrné lesy a stepi, jež se němě rozprostírají až k okrajům dvou kontinentů: nehostinná poušť, v níž nevládne ani duch Východu, ani duch Západu.

Žalostný osud země zakleté zlým kouzlem a sužované příšerným trápením, za něž nenesou zodpovědnost ani její hříchy, ani její pošetilost, může za to, že je Rusko pro Evropu tak nepochopitelné. Od samého přízračného úsvitu své státnosti muselo Rusko dýchat atmosféru despotismu; veškeré její vnitřní uspořádání začínalo a končilo u libovůle obskurního samovládce. Odtud pramení rezistentnost Ruska vůči západnímu myšlení. Jakmile západní myšlení překročí ruskou hranici, ihned se jej zmocní prokletí ruské autokracie a stane se z něj zhoubná sebeparodie. Odtud pocházejí protiklady a záhady ruského národního života, na něž zbytek světa hledí s takovou zvědavostí. Ona kletba prostoupila samu duši Ruska; autokracie, a jen a jen ona, formovala jeho instituce a omámila jedem nevolnictví národní povahu do stavu beznadějné, fatalistické apatie. Ten jed zdá se přešel do krve a veškerou duševní činnost zamořuje hned od počátku polomystickým, nesmyslným, paralyzujícím nárokováním čistoty a svatosti. Vláda Svaté Rusi, přisuzující si výsostné právo mučit a vraždit své poddané jako nějaká shůry seslaná metla lidstva, se k těm, jež nechala ve stínu svého panování naživu, chová s nesmírnou krutostí. Nejhorší zločin proti lidskosti, jehož se onen systém dopouští a jenž se nyní krčí za obřími hromadami znetvořených mrtvol, je ovšem bezohledné ničení nesčetných myslí. V jeho stopách se věrně táhne nejstrašnější hrůza světa – šílenství. Některé z nejlepších ruských hlav se po marném zápase s onou kletbou nakonec vrhly oné beznadějné despocii k nohám, jako se člověk trpící závratí vrhá do propasti. Pozorné studium ruské literatury, církve, státní správy a všemožných zákrutů ruské mysli nemůže neskončit verdiktem, že dnešní Rusko nemá právo vyjadřovat se k jediné otázce týkající se lidskosti, protože nezbytnou podmínkou jeho existence je od samého počátku brutální destrukce důstojnosti, pravdy, cti, destrukce všeho, co je v lidské povaze poctivé a opravdové.

(1905)