Když byl v Hovorech z Lán Miloš Zeman dotázán, zda nehodlá napodobit německého prezidenta Joachima Gaucka, který se rozhodl nenavštívit XXII. zimní olympijské hry v Soči, odpověděl český prezident, že on do Soči pojede. Proti otázce možného porušování lidských práv, jež podle názoru médií stojí za rozhodnutím německého prezidenta, položil Zeman na misku vah podporu českých sportovců, zejména pak Martiny Sáblíkové: jak by k tomu rodačka z Vysočiny přišla, kdyby ji její prezident nepřijel podpořit? A jak k tomu přijdou němečtí sportovci, že je jejich prezident nepodpoří? Inu, zapeklitá věc, tahle lidská práva, německým sportovcům není co závidět. Nehledě na nejapnost výše uvedené argumentace – a nemluvě o jiných důvodech, které mohou vést představitele českého státu k tomu, aby se objevil na jedné tribuně s vrcholnými politiky ruskými – není ovšem prezident Zeman mezi mocnými tohoto světa jediný, kdo tak či onak zpochybňuje vhodnost, opodstatněnost a účinnost všelikých bojkotů sportovních akcí pořádaných v zemích s autoritářskými režimy. Snaha vnímat a propagovat sportovní událost jako apolitickou se tu sice – vzhledem k masivnímu a neskrývanému zneužívání téže sportovní události pro propagaci politiky pořádajícího státu – dostává do prekérní situace, ale budiž: pořád si můžeme aspoň říkat, že „nejsme jako oni“, a dál už se jen věnovat brankám, bodům a vteřinám našich soutěžících krajanů. Tento postoj ovšem ztrácí i zbytky své oprávněnosti ve chvíli, kdy je zjevné, že porušování lidských práv a zákonnosti provází sportovní událost samotnou. Neboli – přímočařeji řečeno – kdy se sama tato událost stává v podstatě zločinnou.

Pozoruhodný německo-izraelsko-rakouský film izraelského režiséra ruského původu Alexandra Gentěleva Putinovy hry (uvedený letos v prosinci v ruské premiéře na festivalu dokumentárního filmu ARTDOCFEST v Moskvě) právě o takové události podává zprávu. Pojednává o pozadí příprav na blížící se zimní olympiádu v Soči a na jeho základě si nelze o letošní olympiádě udělat jiný názor, než že to je nesmyslný megalomanský projekt, provázený akty přímého násilí ruského státního aparátu vůči konkrétním obyvatelům města Soči a drancováním státní pokladny (neboť reálným pořadatelem olympiády je tu ruský stát, nikoli město). Před první festivalovou projekcí se moskevské publikum téměř porvalo o místa v sále, Gentělevova německá producentka po promítání hovořila o tom, jak se od ní kdosi pokusil odkoupit za 600 tisíc liber (!) autorská práva, zjevně proto, aby film následně zmizel ze světa. V Moskvě ho provázela pověst skandálního, Putinovu režimu nepříjemného díla.

Gentělevův štáb při natáčení filmu rozhodně neměl lehkou situaci: v samotném místě, kde se budují sportoviště, natáčet nesměl. Nikdo z vrcholných ruských politiků se s filmaři o olympiádě nechtěl bavit. Také nikdo z vedení firem, které sportoviště v okolí Soči budují, se s filmaři nechtěl bavit (výjimkou byly jen firmy zahraniční). A stejně tak ani nikdo z vedení firem, které v okolí Soči budují komunikace a mají na starosti zajištění infrastruktury, se s filmaři nechtěl bavit (opět s výjimkou firem zahraničních). Kromě zoufale, tragikomicky nekompetentního, ustrašeného a pouze v oficiálních frázích se vyjadřujícího starosty města Soči vystupují tak ve filmu v podstatě pouze lidé k olympiádě kritičtí nebo olympiádou přímo postižení – a dílo tedy vyznívá nutně jednostranně. Nicméně marná snaha filmového štábu získat názor druhé strany je ve filmu zjevná, a tak lze konstatovat, že jednostrannost pohledu je tu okolnostmi vynucená a nepřítomnost nejdůležitějších oficiálních postav ruského olympijského běsu je pro celou věc příznačná.

Film konstatuje především tato fakta: Hlavním konkurentem Soči v olympijské kandidatuře bylo rakouské město Salzburg. Jeho starostka vyjádřila nad rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru údiv, protože Salzburg měl už v době, kdy kandidaturu podával, veškerá sportoviště vybudována a infrastrukturu zajištěnu. Soči nemělo kromě jedné sjezdovky, starého letiště a úzké silnice nic. Vladimir Putin se ale zasedání MOV osobně zúčastnil a osobně se zavázal připravit olympiádu včas a v odpovídající kvalitě. MOV rozhodl pro Soči. Hrálo tu roli jen Putinovo charisma nebo ještě něco jiného? O tom se nic neví. Z filmu ale celkem jednoznačně vyplývá, že olympiáda od počátku byla – a svým způsobem dosud je – osobní záležitostí jediného člověka, a tím je ruský prezident. Nápad se zrodil v jeho hlavě během lyžování na kavkazských sjezdovkách a od té chvíle je to právě on, kdo osobně celou věc ve své zemi prosazuje a MOV garantuje. Těžko říct, co na carském chování představitele ruského státu olympijskému výboru tolik imponuje, film v této souvislosti nic nenaznačuje, divák si může a musí domýšlet sám.

Nejdražší dosud pořádaná zimní olympiáda, v Turíně, stála 2,5 miliardy euro. Příprava olympiády v Soči ke konci roku 2013 stála už víc jak 50 miliard euro (oficiální údaje o výši nákladů jsou ovšem nedostupné). Veškeré práce, které s olympiádou souvisí, zajišťují soukromé firmy, veškeré tyto zakázky jsou zadávány nebo garantovány přímo státem. Vzhledem k termínům a k hrozbě, jakou představuje možnost nedostavěných nebo zfušovaných sportovišť a komunikací (a film přesvědčivě ukazuje, že jde o hrozbu reálnou), se ruský stát stává rukojmím soukromých firem, které toho pochopitelně neváhají zneužít. Všechny olympijské zakázky byly hned zpočátku oproti obvyklým cenám na světových trzích mnohonásobně předraženy a ceny se pak v průběhu budování ještě několikrát zvyšovaly. V Rusku se běžně mluví o tom, že více než dvě třetiny těchto peněz končí na kontech několika lidí. Olympiáda tak představuje mimořádnou zátěž pro ruský státní rozpočet – v podstatě jde o okrádání obyvatel vlastním státem.

Olympiáda také představuje drastický zásah do životního prostředí v okolí Soči. Během příprav muselo být v nevelkém lázeňském letovisku, kde v sezóně žije snad více lázeňských hostí a rekreantů než stálých obyvatel, vybudováno nové letiště, nový přístav (který ale už mezitím stihlo rozbořit extrémní vlnobití), nová železnice a nová rychlostní silnice s mnoha kilometry nových tunelů. Tyto stavby už způsobily devastaci několika cenných přírodních lokalit, ve filmu o tom svědčí místní ochránce přírody, který si mezi řečí postěžuje i na propíchané pneumatiky své motorky a na výhrůžné dopisy, které dostával, když na devastaci začal upozorňovat. Olympiáda v Soči bude první zimní olympiádou v dějinách, která se koná v subtropické oblasti. Samotná sportoviště, tedy zejména lední stadiony, skokanský můstek, sáňkařské a bobové dráhy (o jejichž využití po olympiádě panuje vcelku shoda: nebudou nikomu na nic a jsou předurčeny k chátrání), se nachází ve vzdálenosti zhruba 100 km od města, lyžařské dráhy dalších sto kilometrů odtud v horách. Všechna tato místa jsou spojována narychlo a bezohledně budovanými dopravními koridory. MOV má podle svých vlastních pravidel při určování místa konání her brát zřetel na šetrnost vůči životnímu prostředí. Nač byl brán zřetel v případě Soči, zřetelné není.

Ještě horší je, že několik stovek lidí bylo kvůli rozsáhlým stavebním úpravám v podstatě vyhnáno ze svých domovů. Narychlo přijatý olympijský zákon totiž umožňuje státním úřadům ve zkráceném řízení vykupovat potřebné pozemky v Soči a jeho okolí, přičemž tyto procedury se v podstatě rovnají vyvlastnění. Rozhovory s lidmi, kteří v souvislosti s olympiádou přišli o své domovy („Jménem Ruské federace ze mě udělali bezdomovce!“ říká jeden z nich), a jejich svědectví o tom, jak místa, kde prožili svůj život, opouštěli pod tlakem demoličních buldozerů, patří k nejsilnějším okamžikům filmu – mimo jiné proto, že se podařilo jejich výpověď konfrontovat s celkem upřímnou výpovědí úředníka, který měl „přesvědčování“ neochotných starousedlíků na starosti. Konstatována je také devastace architektonicky cenných částí města Soči, kde vyrůstají výškové budovy nových hotelů na základě stavebních povolení udělených ve zkrácených lhůtách.

Alexandr Gentělev natočil dílem tragický a dílem groteskní, ale přitom věcný film, zaměřený výhradně na jevy, které jsou v souvislosti s olympiádou už zřejmé a které lze pohledem kamery doložit. Spekulace o politickém pozadí a politickém významu her se ve filmu neozývají, štáb byl v tomto ohledu zdrženlivý i na premiéře. Mezi diváky se nicméně šířilo několik mrazivých anekdot o tom, že olympiáda není pouze prestižní záležitostí, která má navenek předvést Rusko jako velkorysého a pohostinného pořadatele mezinárodního sportovního svátku, ale také – a možná zejména – jasným mocenským gestem namířeným proti rebelujícímu Kavkazu. Ruský vliv na Kavkazu dlouhodobě slábne, je tedy zřejmě třeba hledat nové způsoby, jak ho posilovat, jak dávat najevo, kdo je tu pánem. Nedávné teroristické akce ve Volgogradu tuto teorii víceméně potvrzují, takřka všechny novinové komentáře mluví v této souvislosti o reakci radikálních kavkazských bojovníků na fakt blížící se olympiády. Olympijská vesnice se kvůli mimořádným bezpečnostním opatřením mění v pevnost s atmosférou stavu obležení, někteří sportovci už vyjadřují obavy z teroristů, povinné hloubkové prověrky diváků a návštěvníků olympiády už teď vyvolávají u řady potenciálních sportovních fanoušků k celé akci nechuť. Lze si samozřejmě jen přát, aby alespoň hry samotné proběhly v klidu, když už proběhnout musí a když už stály to, co stály. Bylo by ale záslužné, kdyby některá česká televize mohla ještě před začátkem olympiády Gentělevův dokument vysílat, lze-li ho získat. Leckdo by pak třeba přišel na to, co zřejmě zjistil i německý prezident: že v tomto případě není důležité vyhrát, ale nezúčastnit se.

Putinovy hry (Putin´s Games), stopáž 90 minut, rok výroby 2013, produkce Cinephil (Tel Aviv), režisér Alexandr Gentělev.

Film Alexandra Gentěleva Putinovy hry (Putin's games) je možné vidět na http://www.youtube.com/watch?v=ekM1UhqSXiY.