Kardinál Duka se v závěsu s celostátním sjezdem Mladých křesťanských demokratů podobně jako Michal Semín, ředitel Institutu sv. Josefa a vedoucí sdružení D. O. S. T., postaral o to, aby křesťanské obci, v Čechách už beztak málo respektované, mohly být připsány další minusy. Kde by člověk od lidí veřejně zastupujících právě křesťanské hodnoty očekával stran případu Pussy Riot především zřetelnou podporu svobodného projevu a odvahy ke kritice mocenské zvůle, zazněla nehorázná paralela se „sovětským zničením chrámu sv. Spasitele Josefem Vissarionovičem Stalinem” (D. Duka, glosa na Radiožurnálu, 9. 9.), zbaběle opatrnické výroky k rozhodnutí soudu („Jestli s tím souhlasíme, nebo ne, to se nedá říct. Respektujeme práva Ruské federace”, P. Jurčík, předseda Mladých křesťanských demokratů, tyden.cz, 10. 9.) a fráze s výjimkou slova „křesťanských” jak vystřižené z nějaké obzvlášť slizké bolševické příručky padesátých let („Stoupenci” skupiny Pussy Riot „nevedou ,svatou válku’ pouze proti Putinovi, ale proti každému řádu vycházejícímu z tradičních představ o rodině, společnosti a uplatňování křesťanských hodnot ve veřejném životě. Odporovalo by proto spravedlnosti, kdyby stát k cílené demontáži samotných základů takového řádu nečinně přihlížel”, M. Semín, ceskapozice.cz, 23. 8.). Zároveň tento druh strážců „křestanských tradic” veřejnosti předkládal zdánlivě nezpochybnitelný argument, že určité věci se v kostele zkrátka nedělají – to si ostatně neodpustil zdůraznit i leckdo, kdo jinak Pussy Riot podporoval (hudebník M. Prokop či jeho kolega M. Pavlíček: „Bylo by asi čistší, kdyby to bylo na půdě koncertu, a ne svatyně, kam se přece jen chodí kvůli duchovním věcem a má to nějaká pravidla”, ceskapozice.cz, 17. 8.). 

Na obdobná „ale” i na projev kardinála Duky dal případnou a k jádru věci směřující odpověď Bohumil Doležal, osobnost spjatá s křesťanstvím patrně o to podstatněji, oč menší má potřebu to vytrubovat do světa: „Jistě, je lehké mít k tomu, co provedly, sto a jednu výhradu, ale slušný člověk si je nechá na chvíli, až jejich skončená svoboda zase začne. A to z jednoho prostého důvodu: formálně byly odsouzeny za zneuctění chrámu, věcně za tupení vladaře. Ať mi pan Duka nevykládá, že to neví. Žil přece před dvaadvaceti a více lety ve stejném státě jako já. Zneuctění chrámu byl vhodný způsob, jak to zastřít. Úslužný soud jim za to, co provedly, nadělil byzantsko-tatarských sedm let, velkorysý vladař se přimluvil, takže dostaly jen dva. Dva roky v trestanecké kolonii (dříve se tomu říkalo gulag). Dva roky za zneuctění vladaře, který s chrámem jaksi splývá v jedno, což je ostatně na Rusi běžné. To jsou poměry v civilizované společnosti, v níž ještě pořád žijeme (ač se to z glosy pana kardinála zrovna nezdá) naprosto nepřijatelné” (Události, 10. 9.). K tomu je možné poznamenat, že i bez ohledu na nekřesťanskou věrolomnost, k níž se pan kardinál a další ve své argumentaci tentokrát uchýlili, lze na měřítka slušnosti a dobrého vychování na půdě chrámu pohlížet méně jednoznačně, než by se snad zdálo, a to zejména z úhlu tradic křesťanské Evropy, k nimž se citovaní odpůrci akce Pussy Riot formálně bezpochyby hlásí.

V kontextu těchto tradic je příznačné, že Pussy Riot své vystoupení v posvátném prostoru uskutečnily v čase karnevalu neboli masopustu, dokonce na jeho samém vrcholu, den před letošní Popeleční středou – tedy v jednom z podstatných období tradičního evropského křesťanského roku, kdy je i bohabojným farníkům dovolováno leccos včetně zpřevracení obvyklých světských i církevních pořádků a řádů a včetně necenzurovaného vysmívání všech mocných tohoto světa. Otázku klíčového a očistného významu karnevalových „smíchových” tradic, které jsou mimo jiné považovány za jeden ze základů evropského divadla, otevřel ruský vědec Michail Michajlovič Bachtin ve své slavné knize Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance; s „karnevalou kulturou” ve středověku úzce souvisely i různé svátky konané přímo na posvátné půdě, a to zpravidla s větší či menší církevní účastí, podporou nebo alespoň benevolencí – přinejmenším prozíravou, neboť duchovní stánky tento druh zdánlivě podvratných vpádů přežívaly bez úhony a možná i ke svému prospěchu. K nejslavnějším patřil tzv. Svátek bláznů či Osla: jeho „přitažlivost spočívala v inverzi stavu, která dovolovala nižšímu kléru zesměšňovat svoje nadřízené a rutinní církevní život. (…) Po čas tohoto svátku celebranti nedbale vyzváněli, falešně zpívali, nosili podivné oděvy a masky a jako kadidla používali jelita, klobásy a staré škrpály. (…) Svátek bláznů měl na povel ,bláznovský biskup’, který o svátečních dnech vystupoval jako církevní autorita” (O. G. Brockett). Roman Jakobson, Bachtinův současník a vědec rovněž narozený v Rusku, patřil k interpretům, kteří zdůrazňovali, že obdobné parodické a blasfemické projevy nikterak nesouvisely se zbožností nebo úctou k ní, ale se zvyky a tradicí, a že v této tradici spolu „fraškovité” a „posvátné” mnohdy zcela těsně souviselo: tak i za hlavní téma zmíněné „bezbožné” slavnosti Osla – křesťanského symbolu, jehož živý zástupce býval dle dochovaných svědectví o tomto svátku přiváděn až k oltáři, kde občas vykonal dokonce svou potřebu – lze považovat „ohlas chvalozpěvu Magnificat, zejména pak verše ,deposuit potentes de sede, et exaltavit humiles’”: „vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil”.

Připomeneme-li si ráz vystoupení Pussy Riot spolu s textem a étosem jejich blasfemické modlitby, jsou souvislosti, ať už vědomé či bezděčné, s tradicemi a smyslem karnevalové kultury nasnadě. I bez nich je ovšem zřejmé, že halasná starost o „slušné chování” a „dobré mravy”, kterou v tomto případě projevili někteří veřejně působící čeští křesťané, byla výrazem omezenosti a slabosti, a nikoli inteligence a síly. Naštěstí se zároveň i tentokrát potvrdilo, že mezi křesťany lze nalézt ve všech dobách také lidi s odvahou, nadhledem a smyslem pro humor – v Čechách se tak svým jednoznačným postojem nikoli poprvé projevil například biskup Václav Malý, v Rusku třeba jáhen Sergej Baranov, který byl před několika dny z pravoslavné církve vyobcován proto, že proti rozsudku nad členkami skupiny otevřeně protestoval, i když jejich vlastní vystoupení v chrámu rovněž neschvaloval. Za přiměřený by však podle citace v médiích považoval trest, který by, dodejme, ve světě karnevalové svobody obstál neméně dobře než samotná „punková modlitba”: „dívky podle něj měly nanejvýš dostat pár na zadek”.