Když jsem před lety v rozhlase poprvé slyšel píseň Tři noci od kapely Činna, byl jsem uhranut a název skupiny mi zněl povědomě. Posléze jsem si uvědomil, že jej mám spojený s výjevem rybařících mnichů z obalu jejího debutového alba, na které jsem narážel v prodejnách s hudebními nosiči. Nebylo by to poprvé, kdy bych zakoupil desku neznámého interpreta jen kvůli obalu, neboť jeho řešení bývá slušnou nápovědou, ale tentokrát o koupi rozhodla až zmíněná skladba. Ty mnichy v hnědých kutnách, rozmístěné podél říčního břehu s nahozenými pruty, namaloval roku 1880 anglický malíř Walter Dendy Sadler a jeho obraz dal název celé desce: Čtvrtek. Způsob, jakým Činna pracuje s názvy, je velmi podstatným rysem její tvorby. Nejdříve trochu historie. 

Na počátku byli dva přátelé – Petr Komár Soudek (piano) a Zdeněk Hmyzák Novák (zpěv), z jejichž improvizovaného vystoupení roku 1994 (duo „Hoši z Bundeswehru“) pozvolna vznikla kapela, pojmenovaná nejdříve Psota, ale pro předhazovanou podobnost s Psími vojáky (nástrojové složení, expresivní zpěv) přejmenovaná na výraz pro nepohodu a nečas „čina“, obohacenému o druhé „n“ (viz http://bandzone.cz/cinna).

Jako by už volbou názvu dávala kapela tušit, že slovo a obraz s ním spojený bude velmi důležitým rysem její tvorby. Podobně jako u Magrittových maleb nebo některých Buñuelových filmů je i u Činny vazba mezi názvy skladeb a samotnými texty velmi volná a vytváří zvláštní napětí. Ukázkovým příkladem je úvodní skladba z alba Čtvrtek, která vzdor názvu Smíchov zpočátku evokuje až jakýsi brueghelovský středověk: „Cídí zbroj / už koně vyvádí / vyjíždí ze vrat / s praporcem u hlavy // v patách ho sleduje / chlapík jak soudek / sedí si na mezku / na beránčích rounech“. Nad Novákovými texty se vnucuje pocit, že autor slovy maluje nebo lepí koláž: „V ruce provaz drží / déšť si jimi hýbe / hora v louži leží / z rozdupané rýže“ (Kuny), „Vyhladím si větry stěnu za ní ostrý kůl / a prázdný stůl / visí modrá tůň za pěnu / větru v prstech točí se jen sůl“. Ačkoliv tyto texty obsahují reálné prvky (tváře, těla, nábytek atd.), vytvářejí ve výsledku svět nových tvarů, například i ve skladbě Hroši: „Hroši klušou můří nohou / v cestě švestka s puklou kůrou“. Leckdy vyloženě onomatopoická hravost textů získává Soudkovými melodiemi svébytnou atmosféru, groteskní a dramatickou zároveň (při tom nelze nevzpomenout, jak naložil Milan Hlavsa s „říkankami“ Egona Bondyho, kterým temně obřadná až patetická hudba Plastiků dodala naprosto novou polohu). Zádumčivosti a melancholii některých skladeb je protiváhou Novákův pěvecký projev, který se pohybuje od něčeho, co bych nazval „snivým štkaním“ (Le son polisson) až po vyložený křik, přičemž Novák patří k oněm nemnohým, kteří dovedou velmi efektně „zařvat“.  

Ale tohle není recenze alba, navíc poprvé vydaného před patnácti lety, jen připomínka kapely, která před časem opět obnovila činnost a zaslouží si pozornost právě proto, že byť jsme si na to zřejmě už zvykli, je u nás větší zájem věnován věcem odvozeným než originálním. Ostatně samostatnou úvahu by si zasloužila i tvorba Zdeňka Nováka, píšícího texty mj. pozoruhodný hudebně-scénický soubor Ženy, jež je jakousi odvrácenou stranou „vážnější“ Činny.

Vrátím se ještě k písni Tři noci, o níž byla zmínka v úvodu. Jde v tvorbě Činny, o výjimku neboť to je zhudebněná báseň Josefa Hory ze sbírky Struny ve větru, kde vyšla pod názvem Otevři, neotvírej. Kapela k ní však zvolila titul románu Egona Hostovského, který je vystavěn na základě Horovy básně. Pokud bych se někdy někoho snažil přesvědčovat o smyslu zhudebněné poesie, pak bych jako příklad nejspíš zvolil právě Činnu a jejich neobyčejně prosté a zároveň naléhavé Tři noci:

„Zaťukal někdo na dveře
Hlas pravil mi: Neotvírej!
Jaro to nemohlo být,
je podzim již.
Láska to nemohla být,
ta neodešla.
Hlas pravil mi: Neotvírej!“