Prozaický debut Jaroslava Žváčka Lístek na cestu z pekla (Paseka 2012) může svým názvem připomenout proslulý francouzský román; v textu jsem ale žádnou célinovskou aluzi nenašel, a tak předpokládám, že asociace na Cestu do hlubin noci nebyla autorovým záměrem. K volbě titulu jej zřejmě navedlo samo téma: Žváčkův protagonista podobně jako ten Célinův prochází pekelnými okruhy našeho „civilizovaného“ světa a s nesentimentální věcností, kterou možná někteří netýkavější čtenáři vyhodnotí jako pragmatický cynismus, jej vykresluje jako arénu nelítostně panoptikálního boje o přežití. Připomínkou slavného romanopisce nechci sugerovat debutantovu velikost – inovátorem prozaického stylu Célinova formátu Žváček určitě není. V kontextu současné české prózy nicméně jeho román pokládám za příjemné překvapení. Žváček se jím představuje jako energický a důvtipný fabulátor s citem pro načasování zápletky, vládnoucí účelně lapidárním jazykem (rizikem, které z jeho užívání vyplývá a jemuž se debutant nedokázal zcela vyhnout, je určité zmechaničtění a oploštělost výrazu). Žváček dobře ovládá i umění načrtnout na malé ploše postavu, která svými výraznými a přitom ambivalentními rysy čtenáři utkví v paměti, aniž by degradovala na prvoplánovou karikaturu. Peripetie osudů jeho hrdinů jsou často vyhroceny bizarními momenty, které však v celku obratně skloubeného vyprávění nepůsobí nevěrohodně; jsou nadto relativizovány sarkastickým odstupem a smyslem pro černý humor. Lístek na cestu z pekla tak patří ke knihám, na které člověk po přečtení hned tak nezapomene; zároveň ovšem zřejmě nepocítí potřebu se k ní častěji vracet. To, co Žváček sděluje, totiž zpravidla říká „naplno“ dějovou akcí a trefným pojmenováním; ve svém textu neponechává takřka nic víceznačného či nedořečeného. To nezmiňuji jako výtku, ale zdůrazňuji jako vlastnost příznačnou pro typ psaní, který je dnes u nás ojedinělý: coby „rozhněvaný mladý muž“ Žváček bez servítků říká, co si myslí o době a společnosti, v níž je mu dáno žít, jeho kritičnost se ale – na rozdíl od všemožných mainstreamových producentů čtiva – nemanifestuje glosováním aktuálních politických kauz či karikováním mediálně provařených figurek. Žváček tedy vcelku nedělá nic více a nic méně, než že svého čtenáře baví vyprávěním, a jeho předností přitom je, že zpravidla dokáže být vtipný, aniž by upachtěně vtipkoval. Na základě vyznění ústředních dějů románu se zároveň domnívám, že autor si je dobře vědom tragických mantinelů grotesknosti; pokud jde o jeho budoucnost prozaika, vnímám to jako nadějný příslib.