Účastníci debaty o rozhodnutí pražského magistrátu zmařit vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (slovy Haló novin tu při hlasování „došlo ke vzácné spolupráci zastupitelů KSČM, ČSSD, pirátů, zelených a ANO. Usnesení naopak nepodpořili zastupitelé TOP 09, ODS, KDU-ČSL a Nezávislí.“) vesměs apelují na nutnost zařadit událost do širšího historického kontextu. Ti, kdo přitom verdikt magistrátní většiny vítají, za tento kontext vydávají mladočesko-marxistický ideologický konstrukt, že český národ, reprezentovaný utlačovanými lidovými masami, tři sta let statečně trpěl pod sjednocenou úderkou Němců, cizácké aristokracie a tmářských kněžourů; politici, kteří dnes voličům slibují ochranu před Evropskou unií, církevními restitucemi a politikem pocházejícím z knížecího rodu, mají na co navazovat. Historická fakta jsou těmto debatérům a s nimi spřízněným politikům hlasujícím proti sloupu, jejichž rozhled nepřesahuje schémata normalizačních učebnic a večerníčků (podstatu problému v tomto ohledu dobře postihl Jan Jandourek), samozřejmě ukradená. Představa, že jim jde o obhajobu citů potomků pobělohorských exulantů, je pak už úplně směšná. Vztyčení repliky barokní plastiky v pražském centru by totiž pro ně bylo krajně riskantním počinem ani ne tak kvůli údajným historickým resentimentům jako daleko spíše kvůli docela žhavé přítomnosti. Žijeme totiž v zemi, kde bezmála sto let probíhá proces, který se s ohledem na Mao Ce-tungova autorská práva sluší nazvat plíživou kulturní revolucí. Pražský mariánský sloup je jen špičkou jednoho ledovce z mnohých; odhaduje se, že po vyhlášení Československé republiky obrazoborecké bojůvky zlikvidovaly zejména ve Středočeském kraji kolem tří set mariánských sloupů a soch světců, v první řadě zpodobňujících nebeského ochránce proti pomluvám a nactiutrhání, sv. Jana Nepomuckého. Na to, kolik stovek barokních plastik, ztělesňujících podstatný duchovní a kulturní rozměr evropanství, pak u nás zaniklo přičiněním zlatých českých ručiček od „únorového vítězství“ podnes, žádný kvalifikovaný odhad nestačí. Mao Ce-tung by měl radost; dnes se mohou s tichou podporou těch, kdo momentálně mají v pražském magistrátu navrch, radovat alespoň jeho vnuci, kterým při každoročních pompézních oslavách čínského Nového roku na Staroměstském náměstí, jež se v posledních letech již staly novou tradicí, nebude mariánský sloup zaclánět ve výhledu.