Nebývalou pozornost vzbudil záměr zbourat dům čp. 1601 na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí. Pravdou je, že už v minulosti došlo k poměrně drastickým zásahům do patrně nejrušnějšího pražského bulváru. Také je pravda, že se v jeho bezprostředním okolí chystají projekty, které se vyznačují ještě větší brutalitou. Vlna odporu, která se proti zboření domu zvedla, svědčí i o stavu dobové atmosféry. Účastníci protestu většinou dávají najevo svůj emoční postoj a necítí potřebu svůj názor podrobněji vyargumentovat. Už proto stojí za pozornost i argumenty druhé strany, které formuloval Zdeněk Lukeš v rozhovoru pro ČT (26. 5. 2011, viz www.ct24.cz). Podle Lukeše je demolice možná, protože se týká méně hodnotného domu. Navíc bude nová výstavba jen pokračováním procesu prorůstání staré architektury s novou, který je pro Prahu údajně typický. Na Václavském náměstí skutečně stojí za to obdivovat jeho krásnou chaotičnost, divoké skoky ve výšce domů i prudké časové zlomy, jež se tu před námi zpřítomňují. Je tedy odpor proti destrukci starého domu, jenž implikuje odpor proti novostavbě, jen výrazem neinformovaného konzervativismu a nepochopení ducha pražské architektury? Obávám se, že opak je pravdou, a dokonce si myslím, že skutečnost je ještě daleko horší, než vůbec tušíme.

Za prvé je velice zajímavé sledovat, jak obratně lze operovat s pojmy jako hodnota architektury. Otevřeme-li standardní topografii pražské historické architektury, vydanou Akademií věd, a nalistujeme-li si stránky věnované našemu domu, jistě nedospějeme k názoru, že by zrovna tato stavba byla méně cenným kusem na odstřel. Někteří autoři připisují původní projekt novorenesančního třípatrového domu Josefu Schulzovi, autoru nedalekého Národního muzea. Dům byl ve dvacátých letech minulého století zvýšen o dvě patra a jeho průčelí bylo radikálně přeměněno. Tento redesign, byť ryze účelový, je pro pražskou architekturu typický. Tím se dostáváme k druhému bodu Lukešovy argumentace. Teze, že Prahu charakterizuje prorůstání staré a nové architektury, zní na první poslech přesvědčivě. Opět je však užitečné opustit televizní studio a vydat se přímo do ulic. Brzy zjistíme, že pro Staré Město a Malou Stranu je ve skutečnosti příznačné cosi jiného: něco, co by šlo popsat jako princip matrjošky. Typický staroměstský dům má románský sklep, pod ním gotický sklep, nad zemí gotické jádro a na něm barokní fasádu. Pokud sem zasáhlo 19. století, pak výsledkem není žádná příjemná symbióza starého s novým, ale frustrující destrukce starého, po níž následovala nová, naprosto neadekvátní asanační výstavba. Nové domy v prostoru Melantrichovy ulice ani po stu letech nepůsobí jako adekvátní „výraz doby“, ale jako zcela bezduché developerské projekty, tedy přesně tak, jak byly myšleny.


Technické a finanční prostředky dnešních developerů jsou nesrovnatelně větší než možnosti asanátorů 19. století. Dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy se tedy zcela přirozeně stal švem, po němž se proti sobě posouvají dva kontinenty. Jeden kontinent obývají lancknechti nadnárodního kapitálu a druhý ti, kdo Prahu a další historická města chápou jako své domovy.

Vůbec mi neimponují některé odrůdy ekologického alarmismu a nesdílím představu, že člověk je na zemi nějakým nevítaným parazitem. Přesto si závěrem dovolím připomenout, že demolice každého domu, jako je ten na rohu Václaváku, neznamená jen další ztrátu historické paměti, ale také další zbytečnou destrukci omezených zdrojů naší civilizace. Pohled Zdeňka Lukeše proto pokládám za výraz hlubokého konzervativismu, který má kořeny někde v první polovině 20. století s jeho nenapravitelným formalismem, s jeho bizarními představami modernosti a jeho rovnicemi typu vznik nového musí se rovnat zničení starého. Naopak postoj těch, kdo se staví proti zcela zbytečnému zničení, byť jen jedné malé částice našeho kulturního dědictví a naší historicky vzniklé životní sféry, pokládám za jediný přiměřený.

Jestli něco opravdu nutně potřebujeme vyhodit na smetiště, pak je to zastaralý pojem „architektury“ jako dekontextovaného navrhování, jež nakonec vždycky slouží jen jako dekorace ničím nekontrolované moci. Tento pojem by bylo dobré nahradit představou komplexního a zodpovědného designu, který do projektu již předem integruje všechny jeho dopady včetně ekologických a sociálních změn, které způsobí.