Připraveni urazit se (k otázce cenzury a vměšování politických a církevních představitelů do provozu kulturních institucí v současném Rusku)

Následující rozhovor s ruskou divadelní kritičkou a lektorkou moskevského divadelního institutu GITIS Aljonou Karas o nedávných událostech spojených s uvedením opery Richarda Wagnera Tannhäuser v Novosibirském akademickém divadle opery a baletu byl pořízen 7. dubna 2015. Dva dny poté, kdy v Novosibirsku proběhla veřejná manifestace na podporu inscenace Tannhäusera a tři týdny poté, co tamtéž proběhla manifestace proti Tannhäuserovi – tedy v situaci, kdy otázky cenzury a přímého vměšování politických a církevních představitelů do provozu kulturních institucí začínají v Rusku zjevně nabývat povahy celospolečenského problému.

Můžete krátce zrekapitulovat, co se v této kauze vlastně stalo?
Interpretace opery přerostla ve vyostřené atmosféře do společenského problému, což mimochodem v dějinách opery není případ ojedinělý. Povstalo to jakoby zničehonic: koncem prosince měla v Novosibirském akademickém divadle opery a baletu premiéru opera Tannhäuser. Vypravilo se na ni několik moskevských kritiků, kteří pak napsali, že je to možná nejlepší inscenace sezóny. Stál za ní mladý režisér Timofej Kuljabin, který v ní dokázal zformovat velice složitý syžet, zdá se velmi přesvědčivě, alespoň z hlediska profesionální kritiky.

Já jsem nedávno navštívil Tannhäusera v Praze. Koukat se na to moc nedalo, tradičně pojatý syžet Wagnerovy opery mě neoslovoval.
Kuljabin ve svém výkladu vypráví příběh – částečně velmi osobní – o umělci, který prožívá při své srážce se světem a společností silnou krizi. Nebudu tu mluvit o okolnostech této krize ani o otázkách osobnosti umělce, z podstaty anarchistické, to už bylo mnohokrát řečeno. Důležité pro tu kauzu je, že hlavní hrdina Tannhäusera se v Kuljabinově pojetí z básníka a pěvce změnil ve filmového režiséra, který právě natáčí film. V původním syžetu Wagnerovy opery se Tannhäuser účastní soutěže básníků-pěvců a je svědkem příšerného konformismu svých soupeřů, který ho pobuřuje. Kuljabin hledal takové gesto, které by mohlo ukázat stupeň hrdinovy neohroženosti dnes. Hledal kulturní figuru, která by v současné době mohla takovým gestem vládnout, a dospěl k filmovému režisérovi. Jeho předobrazem mohl být třeba Pasolini, který natáčel v kontextu své doby silně provokativní filmy. A takový Tannhäuser natáčí v inscenaci film o dříve neznamých událostech z mladých let Ježíše Krista. Venušina jeskyně, ve které se ve Wagnerově původním pojetí nachází sám Tannhäuser, je teď vlastně výjevem z jeho filmu a nachází se v ní Kristus, ještě předtím, než započal svou službu, obklopen smyslnou ženskou společností.

A Krista v inscenaci hraje a zpívá stejný zpěvák, který ztělesňuje Tannhäusera?
Ne, Tannhäuser natáčí film. Postava Krista se nachází ve Venušině jeskyni, v okamžiku, kdy se zříká své předešlé, nesprávné, hříšné cesty.

V tradiční verzi to zpívá sám Tannhäuser.
Tady zpívá Tannhäuser až při soutěži, která zde nabyla podoby filmového festivalu, během něhož je Tannhäuser-režisér za svůj film ostrakizován. A právě na tomto festivalu je také prezentována série posterů a plakátů, které anoncují festivalové filmy, a mezi nimi i poster, který anoncuje film Tannhäuserův, přičemž se velmi podobá plakátu k filmu Miloše Formana Lid versus Lary Flint: je zde Kristus ukrižovaný v ženském klíně. Motiv je to ostrý, někomu může připadat zbytečně ostrý, někomu může připadat jako prázdné gesto. Ale v rámci inscenace tento plakát každopádně funguje v kontextu jistých už existujících forem, v rámci jakési, řekněme, tradice. Můžeme asociovat Formana, Pasoliniho, von Triera, je to zkrátka zřejmý odkaz na díla, která už byla vytvořena. Navíc jde o prvek divadla na divadle či filmu ve filmu, což by podle všeho mělo činit dnes takovou věc už zcela bezpečnou. Takže kdo by mohl předvídat, že dojde k reakci, která se přenese z divadla na náměstí? A jak to vlastně máme chápat, když nikdo z kritiků na premiéře žádné projevy uražených diváků nezaznamenal, když nikdo z přítomných nic podobného najevo nedával?

A jak se tedy stalo, že se o inscenaci začal zajímat novosibirský metropolita?
Metropolita Tichon dal podnět prokuratuře. On teď ovšem popírá, že by sám nějaké oznámení psal. Oficiálně existuje oznámení prokuratuře, které bylo podáno skupinou rozhořčených pravoslavných věřících a které metropolita veřejně v jejich rozhořčení podpořil. Podpořil skupinu věřících pobouřených faktem inscenace.

Pobouřených faktem inscenace, nebo tím posterem? Ti věřící představení viděli?
Nikdo z nich je zřejmě neviděl. Ani metropolita je neviděl. Jak se vyjádřili, stačí už to, že je v inscenaci použit dotyčný poster a že je tu nenáležitým způsobem zacházeno s obrazem Krista. Přitom bezprostředně po premiéře se nikdo v tomto smyslu nevyjádřil, což se mimochodem právně fixuje. Fakt urážky musí být provázen bezprostřední reakcí, jinak nejde o fakt urážky. Jestliže je míra pobouření daného diváka tak velká, že to nemůže dále trpět, má vyjít z divadla a okamžitě podat oznámení, že byl uražen. To ale nikdo neudělal. Uběhly dva měsíce, během nichž se opera nereprízovala a nikdo se neozýval. Na co asi skupina věřících ty dva měsíce potřebovala? Aby si uvědomila míru svého pobouření?

Prostě plakáty visely a pobouření se hromadilo.
Ale pozor, to musím zdůraznit: ten pobuřující poster nebyl plakátem k představení! Byl použit pouze ve scéně s filmovým festivalem.

Tak kde ho skupina věřících viděla?
To je právě ta záhada. Kde ho mohli vidět? Možná ho v divadle někdo vyfotil a speciálně jim ho ukázal. Možná tam opravdu někdo z nich byl a viděl ho…

Nikde na ulici ho vidět nemohli?
V žádném případě. Takže řekněme, že nějaký pobouřený divák dával dva měsíce dohromady skupinu, která se posléze vyjádřila. Načež následuje úřední dopis o zahájení správního řízení, po něm dopis o zahájení trestního řízení. Do divadla se dostavuje vyšetřovatel a vyslýchá Kuljabina i ředitele Mezdriče. To vyvolává reakci v divadelním prostředí, ozývají se protesty vážených divadleních činitelů, mezi jinými třeba Marka Zacharova či Olega Tabakova. Zkrátka celá řada významných lidí cítí potřebu se k tomu vyjádřit. Ovšem kromě Valerije Georgieva a Nikity Michalkova. Dva kulturní megabossové mlčí. U soudu v Novosibirsku probíhá sprání řízení, kterého se účastní moskevský kritik Roman Dolžanskij, jeden z dramaturgů inscenace. Výsledek všech těchto aktivit: správní řízení je ukončeno. Vypadá to, že je po všem. Jenže následuje další prohlášení metropolity Tichona a k případu se vyjadřují už i moskevští církevní představitelé a dávají najevo, že jsou zastavením správního řízení pobouřeni. Navíc se ukazuje, že vyšetřování trestného činu nadále pokračuje.

A další představení se už nekoná?
Právě že ano. 15. a 16. února proběhly dvě reprízy, na které už z Moskvy přijel, kdo mohl. Ta představení měla obrovský úspěch, publikum dlouho aplaudovalo vestoje. 2 x 1500 lidí! Vyšly nadšené recenze. Jenže v tu chvíli se do věci vkládá ministerstvo kultury. Ministr odvolává ředitele divadla Mezdriče. Ještě předtím bylo svoláno kolegium ministra kultury, na které byl mimo jiné pozván Vsevolod Čaplin, kněz, spojený s nejkonzervativnějším křídlem pravoslavné církve. Také Boris Mezdrič byl pozván, ale ve výsledku je vydáno prohlášení, že na kolegiu na obhajobu inscenace nikdo nevystoupil. Přitom tam seděli Roman Dolžanskij a Anatolij Smeljanskij, vážení kritici, kteří pak tvrdili, že jim nebylo vůbec dáno slovo. A Mezdrič vystoupil velice neúspěšně, neobhajoval vlastně koncepci inscenace, jen upozorňoval, že byla skvěle přijata. A po této schůzi byl tedy odvolán. Následovaly opět protesty různých kulturních činitelů. Ozvala se ale také řada těch, kteří Mezdričovo odvolání podpořili. Mimo jiné i Andrej Končalovskij. Ten vystoupil s docela zajímavou rozpravou, jak jsme právě svědky toho, kam v důsledcích vede roztržka umělců s obecenstvem, kterou zahájila pred sto lety avantgarda. A že to mimo jiné svědčí o hluboké necitlivosti současných umělců k reálným problémům naší doby. Což je v souladu s jeho davným přesvědčením, že Malevičův Černý čtverec je velice škodlivý jev. Končalovskij tuto už také tradiční ruskou myšlenku vyslovil alespoň ve formě kulturního dialogu, což by mu bylo ke cti, kdyby to ale neučinil v souvislosti s odvoláním ředitele Mezdriče a na podporu ministra Medinského. A každopádně už se konflikt z novosibirkého divadla přesunul do nitra celé ruské divadelní společnosti a zcela ji rozdělil. Neboli jsme svědky její silné polarizace a v podstatě války.

Jak bylo odvolání ředitele Mezdriče zdůvodněno?
Že nevyšel vstříc žádosti ministerstva kultury, které ho vyzvalo ke změnám v inscenaci opery, to jest zejména k odstranění posteru a úpravě charakteru postavy, jež se v představení nazývá Kristus. A že se neomluvil uraženým pravoslavným věřícím. Neboli že si počínal velice nekompromisně.

Což bylo chápáno jako další, teď už zcela otevřená urážka.
Ano. Mezdrič je tedy odvolán a za pár dnů je ředitelem Novosibirského akademického divadla opery a baletu jmenován Vladimir Kechman, do té doby a zároveň ředitel Michajlovského divadla opery a baletu v Sankt-Petěrburgu. Jakožto efektivní manažer a jakožto pravoslavný věřící. Říkám to proto, že on veřejně prohlásil, že je pravoslavný věřící židovského původu a že je inscenací rovněž pobouřen.

On přece kromě ředitelování divadla obchoduje s ovocem a zeleninou, ne?
On je velký byznysmen, vlastní několik firem, možná je mezi nimi i něco se zeleninou, to přesně nevím. Každopádně je to manažer, který poslední roky úspěšně vedl i Michajlovské divadlo. Ovšem teď se jeho role stává naprosto schizoidní: letí do Novosibirska, okamžitě ruší další reprízy Tannhäusera, a na námitku, že jeden člověk nemůže řídit dvě tak ohromné scény, reaguje tím, že se vzdává funkce ředitele Michajlovského divadla a zůstává tam pouze ve funkci uměleckého vedoucího. Nevídaná věc. Následně zasedá společenská rada při ministerstvu kultury, kde se stane ještě nevídanější věc. Vystoupí tam opět Vsevolod Čaplin a také otec Fjodor Ševkunov, postava nesmírně významná, představený Sretěnského mužského kláštera v Moskvě a pravděpodobně zpovědník ruského prezidenta a duchovní rádce Nikity Michalkova. Mluví měkce a krásně, jak se sluší na pastýře, vyhýbá se ostrým formulacím, ale je znát, že tuto válku přijal. Takže se válka šíří z Novosibirska mezi tisíce věřících všemi směry. Večer téhož dne je v televizi na programu hlavní propagandistický pořad Večer s Dmitrijem Solovjovem, který říká: Můžu přímo teď vyzvat lidi v celé zemi k hlasování, uvidíte, že 80 procent obyvatelstva zákaz inscenace Tannhäusera i odvolání ředitele Mezdriče podporuje. Neboť jsou pobouřeni tím…

… co nikdy neviděli a nikdy neuvidí.
Protože není podstatné, jaké to představení je. Hlavní je nedotýkat se citů věřících. A ještě jedna rétorická figura se v té televizní diskusi ozvala: jestli chcete opakování Charlie Hebdo, tak ho budete mít.

Všichni vy, kteří inscenujete takové pobuřující věci.
A tady už je moje hranice. Protože mě, jakožto pravoslavnou věřící, velice pobuřuje a uráží taková formulace. Takže mám zřejmě dát podnět k trestnímu stíhání. Na jakém základě jsou tu lidé dané konfese připodobňovaní k agresivní skupině fanatiků, jakkoli tito mohou být tisíckrát pobouřeni a uraženi? Pořád jsou to fanatici a vrazi. To se opravdu předpokládá, že se během Velikého postu mohou pravoslavní věřící tak rozhořčit něčím, co většina z nich nikdy neviděla, že jsou připraveni zabíjet? A stát teď musí umělce chránit před vraždou?

Dle nich špatné umělce.
Ano, dle nich špatné umělce. Před davem a před pravoslavnými věřícími. Přirozeně je tedy třeba ptát se státu, zda jsme se v důsledku této inscenace ocitli před takovým reálným problémem. Jsme tedy fundamentalistický stát iránského typu? Ženy bez šátků a v sukních tu nebudou smět chodit po ulicích, bude-li to někoho urážet?

Myslíte, že jde o výjimečný případ, nebo součást hlubšího procesu?
Je jasné, že se tu už dlouho hromadí jakási podrážděnost. Zdálo by se, že se to týká jen divadelních kruhů, ale po uvedení Zvjagincevova filmu Leviathan se ukázalo, že jde o širší problém. Máme u nás hodně lidí připravených urazit se.