Knihy Jak se dělají filosofie Zdeňka Vašíčka, Březiniana II Petra Holmana a Kritiky a glosy Zbyňka Hejdy mají leccos společného: vyšly loni v nakladatelství Triáda, představují ve vzorné ediční úpravě významnou část díla osobností, které by pro svou jedinečnou uměleckou či vědeckou práci a příkladnou mravní integritu měly požívat celospolečenského zájmu, a v Lidových novinách jim byla věnována pozornost teprve poté, co „zabodovaly“ v prosincové anketě Kniha roku. Na recenze těchto knih – stejně jako na recenze mnoha dalších děl a počinů, co do významu srovnatelných s touto namátkou vybranou trojicí – se během minulého roku v Lidových novinách nedostalo možná proto, že redaktoři a přispěvatelé kulturní rubriky tu byli vytíženi aktivitami, které pokládali za důležitější. 

Za jedno z nepsaných pravidel kritického řemesla považuji zásadu nezveřejňovat recenzi v médiu či přímo rubrice, kde jako redaktor působí autor recenzovaného díla. V Lidových novinách toto pravidlo zřejmě pokládají za překonané či zpozdilé, anebo o něm prostě nikdy ani neslyšeli. Nasvědčuje tomu nejnověji například „domácí servis“ poskytnutý románu Mondschein, prozaickému debutu Ondřeje Štindla, redaktora, recenzenta, komentátora a zpravodaje Lidových novin. Už jen zprávě o slavnostním uvedení knihy v pražské kavárně byl v Lidových novinách vyhrazen prostor, o kterém si bezpočet významných kulturních událostí může nechat jenom zdát, přičemž čtenář tu byl navíc zahrnut charakteristikami typu „svébytný, původní a napínavý příběh“ i upozorněním, že film Pouta natočený podle Štindlova scénáře obdržel prestižní ceny a setkal se „s vřelými kritikami“.(1) (Pokud jde o Lidové noviny, konstatování o kritické vřelosti je vskutku výstižné: během února 2010, kdy měl film v českých kinech premiéru, vyšla ve scenáristově domovském listě kromě rozverně stylizovaného rozhovoru se samotným Ondřejem Štindlem a režisérem Špačkem o rozsahu deseti normostran(2) hned celá série zpráv a recenzí, jejichž autoři nešetřili formulacemi jako: „Pouta, sklízející nadšené ovace recenzentů, evidentně vyhladovělých málo výživnou českou produkcí posledních let a neskrývanou potřebou skutečného filmového umění“,(3) „tahle hyperbola funguje perfektně […] tvůrci nám toto divné bezčasí rvou do hlavy s úctyhodnou zběsilostí a důsledností“(4) či „přináší do českého filmu něco, co tu ještě nebylo“.(5) Ani zevrubné recenzi Mondscheinu, která se v Lidových novinách objevila pouhých devět dní po zprávě o křtu knihy, rozhodně nelze vytknout, že by se jí vřelosti nedostávalo: „precizně se vyjadřující novinář“ Ondřej Štindl prý „formu prózy ovládl hned na první pokus“ a čtenářům své knihy připravil „strhující drama“.(6) 

Veřejný mediální prostor někteří z redaktorů a pravidelných přispěvatelů Lidových novin ovšem nepovažují pouze za místo vhodné k sebepropagaci, ale i k tomu, aby čtenáře informovali o niterném emočním souznění se spolupracovníkem. Nedávno se například právě Ondřej Štindl zastal svého nadřízeného Jiřího Peňáse, který vyvolal drobné mediální pozdvižení svou statí o současné ženské literatuře.(7) Ve své obhajobě Štindl dovozuje, že jeho „panu vedoucímu“ se ve skutečnosti naprosto nedostává projevů implikujících mačismus („Co já jen zažil rozpačitých odmlk, kdy jsem s ním dychtil probírat Ligu mistrů“; „Pohled na výbuch či rvačku ho nijak nestimuluje“; „je to člověk, který často a zcela dobrovolně uklízí“(8)) – čili, dotčené autorky stejně jako kdokoli jiný můžou Peňásovu kritickému výkonu namítat, co chtějí, ale jsou vždy apriori fatálně vedle, protože jeho osobě nikdy nemají šanci porozumět tak, jako svému vedoucímu v kulturní rubrice LN rozumí jeho redaktor. 

Je to ovšem porozumění vzájemné, pro doklady netřeba chodit daleko, opět stačí zalistovat v archivu Lidových novin. Například s pochopením ještě o poznání hlubším věnoval „pan vedoucí“ Peňás svému kolegovi Štindlovi text při příležitosti udělení filmové ceny za zmíněná Pouta, jímž v Lidových novinách vydaných po slavnostním víkendu – pokud odhlédneme od celkem nepřekvapivé upoutávky na titulní straně s ujištěním, že redaktorova „scenáristická dráha nekončí“, rozvedeném rozhovorem s laureátem uvnitř čísla(9) – poněkud bizarně kulminovala výše připomenutá série chvalozpěvů: „sedíme u jednoho stolu a dělí nás jen hradba novin a jiného nepořádku […] Ondřeje Štindla […] znám i neznám nejlépe ze všech […] Z celého filmu […] na mě naprosto zřetelně mluvila jeho bytost […] Byl jsem tím doslova vzrušen […] to myslím není jen tak obyčejná chvíle, při níž se člověku chce zívnout. Taky, a to si je nutné přiznat, nepotká jen tak každého. Řekl bych ale, že Ondřeje potkala zcela zákonitě […] Představuju si, že poté, co se tím svým klátivým pohybem odvalil z Lucerny, uzavřel v sobě všechny ty povrchní emoce […] nasál nad ránem kouř z cigarety […] a věc zakončil nějakým dobrým krátkým komentářem.“(10) (Touto nahrávkou Peňás ještě Ondřeje Štindla k přímé reakci vyprovokovat nedokázal; zklamaný však byl nakonec i čtenář, který očekával, že Štindl záležitost konečně uzavře milosrdným mlčením, neboť jen o den později v LN věnoval, aniž by o Peňáse slůvkem zavadil, celý sloupek rozboru svých složitých pocitů zakoušených při přebírání trofeje.)(11) 

Na tomto místě je však třeba přiznat, že Ondřej Štindl není jediným adresátem Peňásova niterného vhledu, průběžně odhalovaného na stránkách kulturní rubriky, jíž velí. O srdci jednoho spisovatele a přítele tak Peňás například zasvěceně napsal, že je „ve skutečnosti křehké, plaché, ba i v lecčem bázlivé“,(12) a v jiném navenek okázale mužném spisovateli a příteli rozpoznal člověka, který je ve skutečnosti „plachý, citlivý a ve své podstatě nejistý“.(13) Z citátů je snad zřejmé, že Jáchym Topol a Michal Viewegh si vzhledem k Peňásově přízni nemají co vyčítat, a v obdobných příkladech jeho porozumivých vyznání by se dalo ještě pokračovat. 

V porovnání s Peňásovou široce rozevřenou náručí je tedy Ondřej Štindl ve svých kolegiálně adresovaných projevech v LN zatím o poznání zdrženlivější: jak jsme již konstatovali úvodem, chvále a podpoře se sice ani na stránkách rubriky, v níž působí jako redaktor, nebrání, ale s jejím opětováním dosud šetří. Budoucnost ukáže, zda jeho jímavá obhajoba „pana vedoucího“ před spisovatelkami zůstane jen jednorázovým veřejným projevem osobní sympatie. 

P. S. Čtenářům, kteří rádi spekulují o kritikových ohavných motivacích, věnuji tuto shrnující doušku. Vím, že recenze na Pouta a Mondschein přinesla i jiná periodika, a nepochybuji o tom, že obě díla stojí za povšimnutí. Za krajně nezdravou – jak pro společenské povědomí o etice kulturního provozu, tak pro rozvoj jednotlivého uměleckého talentu – však považuji atmosféru, která za běžnou normu vydává servis kamarádského poklepávání po ramenou (Peňásovy a Štindlovy „řádky důvěrné“ jsou její spíše jen legrační ilustrací), a díky níž se kupříkladu v celostátních „novinách osobností“, hrdě se přihlašujících ke své kulturní tradici, bez uzardění prosazuje praxe, kdy jsou se zcela bezkonkurenční pohotovostí a šíří záběru pojednávány výtvory, jejichž autorem či spoluautorem je „náš člověk“ – zatímco na jiných, významem přinejmenším srovnatelných uměleckých dílech, zas až tolik nezáleží.

 

 

(1) –čtk–: Z temného snáře Ondřeje Štindla, LN 10. 10. 2012 
(2) Výlet do totality, LN 5. 2. 2010
(3) Petr Fischer: Životy v Poutech touhy, LN 20. 2. 2010
(4) Jana Machalická: Zpětný pohled na zničující marasmus, LN 3. 2. 2010
(5) Dominika Prejdová: Temný thriller Pouta dává ostře pocítit dobu normalizace, LN 4. 2. 2010
(6) Ivan Adamovič: Meditace nad svobodou po konci světa, LN 19. 10. 2012
(7) Jiří Peňás: Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha, LN 1. 12. 2012; z ohlasů: Autorky vytáhly nože aneb Krutá poprava kritikova, LN 8. 12. 2012; Anketa, Respekt č. 50/2012
(8) Ondřej Štindl: Můj pan vedoucí, a macho? LN 4. 12. 2012
(9) Lev půjde do džungle, LN 7. 3. 2011
(10) Jiří Peňás: Temná kravata, LN 7. 3. 2011
(11) Ondřej Štindl: Kosmická spravedlnost v akci, LN 8. 3. 2011
(12) Jiří Peňás: Padesátiletý kmet Jáchym, LN 7. 8. 2012
(13) Jiří Peňás: Vzhůru srdce!, LN 25. 6. 2012