V pátek 8. března se ujal úřadu nový prezident České republiky a ve svém inauguračním projevu nám hned důrazně připomněl, s kým máme tu čest. Nejpozoruhodnější na oné řeči určitě nejenom mně připadá, jak agresivně a nepokrytě v ní Miloš Zeman napadl média, když je coby „ostrovy negativní deviace“ postavil na roveň „kmotrovským mafiím, které parazitují na těle české společnosti, vysávají z tohoto těla krev a nevrací této společnosti žádnou přidanou hodnotu, ať už formou nových investic, nebo řádného placení daní“, a „neonacistickým bojůvkám, které občas řádí v ulicích našich měst“. Lze předpokládat, že Zemanovi nejde o všechny novináře – takové Právo, Haló noviny, Britské listy či Deník Referendum to u něj zřejmě mají docela dobré, s těmi „bojovat“ nemusí –, nýbrž jen o „podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí.“ K proslovu se už několik komentátorů vyjádřilo, za všechny tu zmiňme článek Bohumila Doležala. Chtěl bych se tu věnovat jednomu užšímu tématu: inaugurační projev opět půvabně dokládá, jak velkoryse nakládá Miloš Zeman s citáty.

Na „třetí ostrov negativní deviace“ vytahuje novopečený prezident opravdu těžký kalibr, totiž Karla Čapka: „Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mi připomínají Čapkovu definici literárního kritika jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl.“

Daná „definice“ patří k Zemanovým oblíbeným – s její pomocí novináře bryskně utíral už před patnácti lety v Poslanecké sněmovně; před třinácti lety pak její platnost v České televizi omezil na ekonomické analytiky (tehdy mimochodem citovanou větu označil pro změnu za „epigram“). Je ovšem škoda, že si za ta léta Miloš Zeman nenašel čas, aby si Čapkovy Bajky a podpovídky, odkud jeho oblíbená sentence pochází, přečetl pořádně. Zjistil by jednak, že zní trochu jinak (a ten posun není nevýznamný): „Kritik: Kritizovat, to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to dovedl.“, a především, že nejde o definici, nýbrž o jeden z řady aforistických textů pojednávajících rozmanitá témata s nadsázkou a notnou dávkou zjednodušení – Čapek tu rozhodně nenabízí nějaká prefabrikovaná moudra, instantně použitelná vždy a všude.

Čapkův komplikovaný vztah ke kritice by vydal na knihu; kritika byla pro něj velké, často i bolestné téma, jemuž se průběžně věnoval po celý život. Simplifikovat jeho vnímání kritiky Zemanovým způsobem, nota bene v takto exponovaném projevu, mi však připadá nejen nedovzdělané, nýbrž i silně nevkusné: prvorepublikový novinář Čapek se musí obracet v hrobě, když jeho žertovný text z Lidových novin po osmdesáti letech účelově zneužívá politik s autoritářskými sklony k zaštítění svých výhružek novinářům dnešním, zřejmě včetně těch z Lidových novin.

Pokud by Zemana skutečně zajímalo, co si Karel Čapek myslel o kritice, bylo by jej možné odkázat třeba na následující pasus z roku 1921: „Hleďte, i já píši časem kritiky. Myslím, že to nedělám ze surových instinktů, nýbrž z lásky k literatuře. Někdy, při nejlepší vůli, se mi knížka nelíbí, a napíši to. A nyní nepochybuji, že jsem autorovi – v jeho vlastních očích – ukřivdil; jsem předem smířen s tím, že mne považuje za nespravedlivého, klikařského a nekompetentního. Je to zajisté jeho právo. I já užívám toho práva, ublíží-li mně nějaký nespravedlivý, klikařský a nekompetentní kritik, který píše špatně o mých knížkách. […] neznám jediného případu, že by nekompetentní kritika podržela vrch nad dobrým uměním. Skutečné umění se prosazuje pomalu; a kdyby se organizovala Spojená Kritika Světa se zvláštním určením, aby potlačila dobré umění, buďte si jisti, že vývoj umění by se tím hrubě nezměnil. Snad by se zpomalil; ale každá pravá hodnota zaráží ve svém čase, a pak jí nelze ani znásobit, ani zmenšovat. Zlá kritika je koneckonců stejně bezmocná proti dobré tvorbě jako dobrá a tvořivá kritika proti paumění.“

Možná by se ale náš pan prezident neměl pouštět rovnou do podobně komplikovaných textů, které nelze zredukovat na bonmot. Pro začátek by mohlo stačit, kdyby si (znovu či poprvé pořádně) přečetl Bajky a podpovídky – a přečtené si tentokrát zapamatoval lépe. Hned po oné větě, kterou Miloš Zeman tak rád nepřesně a manipulativně cituje, totiž následuje tato: „Jedna z největších civilizačních pohrom: učený hlupák.“