Valná část produktů současné české kinematografie tematicky zaměřených na život „tady a teď“ má ráz didakticky vyfabulované bajky, jejíž poslání lze vystihnout prostou větou, například: prostě si to užij (Vejdělek); obětavá láska vytrvá i pod děravou střechou (Sláma); okouzlující zevnějšek není zárukou ryzího charakteru (Hřebejk); tenhle svět k ženám není fér (Nellis). Jeden z hlavních důvodů nízké návštěvnosti hraných filmů režiséra Roberta Sedláčka – Pravidla lži (2006), Muži v říji (2009), Největší z Čechů (2010) a Rodina je základ státu (2011) – vidím v tom, že se podobným divácky vstřícným sumarizacím celkem zdařile vzpírají.

Robert Sedláček ve svých celovečerních filmech věnuje pozornost všemožným podobám a formám rituálu. Všímá si jen zbytkově přežívajících tradic (iniciace nováčka v Pravidlech či vítání hostů v Mužích nebo v Rodině), zkoumá náhražkové rituály spjaté s více či méně bizarními koníčky, vášněmi a závislostmi (ty sehrávají důležitou roli ve všech jeho filmech, přičemž Největší z Čechů je přímo jejich katalogem), a především soustavně zaostřuje na „pravidla lži“, běžně nevnímaná: na vzorce chování, pomocí nichž člověk prosazuje a obhajuje svou pozici ve skupině a které – někdy vědomě, většinou však bezděky – manifestuje rozmanitými mluvními, gestickými a mimickými tiky a mechanismy. Fascinace těmito rituály lidské smečky je pro Sedláčka natolik charakteristická, že bychom jej mohli nazvat etologem českého hraného filmu.

Robert Sedláček zpravidla nepředstavuje své postavy jako čitelné „nositele charakteru“; ukazuje, že člověk je daleko spíše nepříliš konzistentním repertoárem rolí ad hoc modelovaných pragmatickými vztahy k svému nejbližšímu okolí. Tyto proměny nabývají v krajním případě karikaturních rysů, jako je tomu třeba u premiéra v Mužích v říji, který se stává trapně „nesvým“, kdykoli se snaží momentální volbou role čelit jinému publiku než vlastní loajální suitě. Na druhém, pro vnímavějšího diváka vděčnějším pólu se ocitají ty Sedláčkovy postavy, které vyznačuje natolik sebevědomá disciplína, že proměny svých vztahových rolí modelují jen pečlivě kontrolovanými nuancemi. V tomto smyslu má například finanční manažer Libor z filmu Rodina je základ státu hodně společného s pasáckým bossem Milanem ze Sedláčkova debutu: oba mocí opojení narcisové disponují takovou mírou sebekázně, emoční inteligence a manipulativního charismatu, že o svých v zásadě dobrých úmyslech dovedou přinejmenším dočasně přesvědčit nejenom své blízké (příslušníky své či spřátelené rodiny anebo zaměstnance či klienty terapeutické komunity), ale ve chvílích, kdy sofistikovaným obelháváním potlačí latentní ataky slabošské hysterie, dokonce i samy sebe.

Postavy, kterým by se člověk opravdu nerad podobal, ale které jej zároveň znejišťují tím, že mu připomínají amébovitou tvář jeho vlastních démonů, diváky do kina příliš nelákají. A aby těch nejistot na obecenstvo nebylo málo, Sedláček nefilmuje podle certifikovaných partesů evropského art-filmu, ale své nikterak vlídné výpovědi neváhá vyslovovat ve stylu buďto „domácky“ zpotvořených, anebo dokonce jen zdánlivě důvěrně známých, malých českých žánrovek. Propast mezi trapně marným kličkováním českých manželů na moravském pomezí a heroicky neúspěšným útěkem Bonnie a Clyde je ovšem nepřeklenutelná; a divák, který na základě šeptandy půjde na Muže v říji jako na „trochu slabšího Trošku“, bude určitě lecčím vyveden z míry, a nejspíš i uražen – přinejmenším postavou psychicky rozvrácené manželky velkopodnikatele, která namísto očekávaného pitvoření jen s nekonečně vlídným úsměvem připomíná hejnu rozparáděných mužských kohoutů: „Jste všichni velmi staří.“

Rezignací na jasné vymezení hranic mezi dokumentárním záznamem a hranou fikcí Sedláček míru divácké nevstřícnosti završuje. Pokud se u svého dalšího filmu konečně nevzpamatuje, nepřizpůsobí se pravidlům producentských a konzumentských smeček a nezřekne se svých východisek a tvrdohlavě prosazovaných kvalit, které jej pasují na jednoho z našich nejosobitějších filmových tvůrců, vyšší návštěvnosti se nedočká.