Jedinečný umělecký experiment v programu pražského Quadrienále! Hra na revoluci: obsazení tiskárny Právo! Poslední velká hra v někdejším sídle vydavatelství deníku Právo před jeho demolicí! … Vybraní účastníci – dobrovolníci – se 9. června 2011 nastěhují do tiskárny Právo, kde budou po dobu 15 dní a nocí společně žít, jíst, pít i přespávat; stanou se tvůrci uměleckého díla a zároveň i samotným uměleckým dílem… V této umělecké akci půjde o „revoluci“, která se uskuteční v někdejším vydavatelství deníku Rudé Právo … Velká divadelní reality show!

Takto a podobně zněly anotace lákající dobrovolné performery a následně i diváky projektu, který se konal v rámci Pražského Quadriennale 2011 v části Intersekce. Jeho autorem bylo maďarské sdružení Krétakör v čele s režisérem Árpádem Schillingem, ověnčeným mnoha mezinárodními cenami. Vzhledem k posvěcenému renomé se dalo předpokládat, že půjde o zásadní příspěvek letošní mezinárodní přehlídky. Přes svou skepsi vůči „multi-kulti“ projektům jsem se nechal zlákat a v dobré víře se vypravil do vybydlených prostor bývalé tiskárny. Ty byly jediným zážitkem. Vše ostatní jen nebývalou nudou, prázdnotou a projevem značné míry nevkusu (pokus o hledání souvislostí s odkazem Jana Palacha). Nechci psát recenzi už proto, že jsem celý projekt nedokázal ani zhlédnout do konce. Chci se podělit o vlastní konsternaci z toho, pro co všechno lze nalézt umístění v nejrůznějších kulturních podnicích, s čím vším lze po Evropě unavovat. Samozřejmě, už anotace mne měly dostatečně varovat. Věřil jsem ale i v garanci pořadatelů.

Performanci, ve skutečnosti nekonečnému filmu, předcházela fotografická výstava, která měla zkoumat vztah mezi středostavovskými rodiči a jejich dětmi. Kýčovité a freudovsko-jungiánsky „drásavé“, naivně aranžované snímky byly jak vystřižené z magazínu amatérské fotografie. Těžko rozluštit, proč se staly přílepkem projektu. Tomu údajně předcházely roční přípravy a má ještě pokračovat v dalších evropských městech. Občas se nemusí něco vydařit, ale zde jsem měl neodbytný pocit naprostého vyprázdnění, který tak často trčí z řady evropsky č jinak profinancovaných projektů – zdál se tu být dotažen k dokonalosti. Absurdní všeobecně proklamovaná potřeba růstu zjevně definuje už i část umění a potřeba oslovovat neustále nové diváky, získávat další posluchače, přitahovat další po umění dychtící publikum se nakonec stává svou vlastní groteskou. Nikdo mi nevysvětlí, proč má být taková potřeba legitimní, když kvalita v podobných ambicích často už nehraje vůbec žádnou roli a jediným určujícím zřetelem je alternativní prostor, interdisciplinarita či jiný skoro již předepsaný kánon. Zaklínání se progresivností, demonstrovanou opouštěním galerijních prostor, divadel či kin a intervencí do veřejného prostoru, ve mně už začíná podvědomě vzbuzovat podezření z nepřiznané absence jakéhokoli obsahu samotného sdělení, z neschopnosti natočit dobrý film, udělat fungující divadlo, zkrátka kvalitní dílo, a to i pro tzv. alternativní prostor. Zmíněným způsobem se často dá ukřičet to, na co talent už nedosáhne.

Trilogie Krize / Část 1: jp.co.de ( jak se projekt příznačně jmenoval) mi připomněla pocit nepřístojnosti a jistého mučivého studu za aktéry legendárního divadla Living Theatre, který jsem zažíval, když jsem před časem viděl záznam některých jejich pozdních aktivistických performancí. Bylo v tom cosi už tak strašně vzdáleného a starožitného. Jenže u Juliana Becka šlo o věrnost vlastním původním ideálům, a tak v tom bylo i cosi dojemného.

Nutno podotknout, že rozpaky nad „událostí“ Pražského Quadriennale jsem překvapivě zaznamenal i v mediích, která jinak snadno odsuzují kdeco v kamenných domech, a o to vděčněji tleskají kdečemu pod viaduktem.