V pondělí 1. října čekala pravidelné čtenáře Událostí Bohumila Doležala neradostná zpráva:

„Vážení čtenáři, 30. zářím tohoto roku se uzavřel dvanáctý ročník Událostí. Rozhodl jsem se, že při té příležitosti podobu svého politického zápisníku změním. Změna bude znamenat omezení a uskrovnění. (…) Děkuji Vám za pozornost, kterou jste Událostem během uplynulých let věnovali, a potěší mne, když i v budoucnu v jejich skromnější verzi najdete tu a tam něco, co Vás zaujme. Produkty lidského snažení jsou smrtelné jako lidé, kteří je mají na svědomí. Je v řádu věcí, že mají svůj začátek a konec.
S vděčností a úctou Bohumil Doležal, 30. září 2012“


Při této příležitosti zde přinášíme příspěvek, který byl Událostem věnován v Revolver Revui č. 82/2011 (s. 231–235) . (V jeho úvodní části je mimo jiné konstatováno, že Bohumil Doležal „nebyl v tuzemsku dosud oficiálně nikdy nijak za své psaní oceněn“, k čemuž je třeba dodat, že letos se autor Událostí stal laureátem Ceny Revolver Revue.) 
RR 

Viktor Karlík: Poslední kritik z Tváře

V dnešní době není mnoho mediálních míst, resp. autorů v nich působících, k nimž by se člověk mohl uchylovat s důvěrou, založenou na osobním ručení. V této zemi žije velmi málo těch, kteří psali a píšou, co si myslí, od šedesátých let až dodnes. I ve své, mladší generaci vidím, kolik chlapců a děvčat, kteří se ctí prošli normalizací, dokázalo v minulých dekádách zblbnout.

Bohumil Doležal, poslední z žijících kritiků Tváře, který se kritickému psaní věnuje dodnes, od roku 2000 publikuje na webu Události (jejich knižní výbor z let 2004–2010 před časem vydalo nakladatelství Plus). Na adrese bohumildolezal.lidovky.cz je možno denně kromě neděle číst pozorování, jejichž autor podrobuje svému úhlu pohledu hlavně politické dění. Doležalův vzdělanostní základ a letitá názorová konzistence činí z mnohdy neskutečně únavných kauz, jaké místní politika přináší, někdy až literární „události“. Jejich popis, rozplétání a zpřehledňování není vždy radostné, ale takový už je život a politika zvlášť. Autorova inteligence a smysl pro humor často působí jako jediná možná katarze, neboť všichni potrefení – od politiků až po mediální lobby včetně drtivé většiny jejich pěšáků–, kteří prokazatelně lžou a blábolí, budou s největší pravděpodobností ve svém lhaní a blábolení pokračovat.

V těchto souvislostech je výmluvný název Doležalova glosáře, odkazující k Událostem Jana Hanče, jehož dílo uváděla do zdejší kultury právě Tvář s jejím redaktorem a kritikem Janem Lopatkou. Doležalova „oblíbenost“ je podobná jako ta Lopatkova. Liší se, tak je „sviňák“, jak by řekl další z někdejších kritiků Tváře Andrej Stankovič. Nijak nepřekvapí, že Bohumil Doležal nebyl v tuzemsku dosud oficiálně nikdy nijak za své psaní oceněn. Což je vlastně pocta.

Když pomineme informační základ, který Doležalovy Události přinášejí, můžeme v nich nacházet odpovědi na různé otázky, které si lze klást. Třeba: proč nedávat rozhovory špatným „kočím“, v čem se Václavové Havel a Klaus zasloužili o současný průšvih, co to znamená myslet politicky, proč jsou lidé jako Emanuel Mandler, když zemřou, najednou tak oblíbení, a mnohé další.

Nesouhlasit s Bohumilem Doležalem je pak stejně podnětné, jako nacházet u něj „své“ odpovědi. Zde je několik citátů, které jsem si vybral já z různých delších Doležalových textů, publikovaných mezi jinými v posledních měsících (září 2010 - únor 2011). Ukazují i to, že podobně jako Hanč vytváří také Doležal v Událostech svébytný obraz své doby. 

*(Úterý 21. září:) Sochař Michal Blažek, o jehož případě jsme tu psali, dostal u soudu zatím nepravomocně za to, že zmlátil svého uměleckého konkurenta v soutěži o Wilsonovu sochu a dva další lidi, z toho jednoho novináře, zatím nepravomocně jeden měsíc vězení s roční podmínkou. To je hezké povzbuzení pro jeho možné následovníky: vzhůru na nepřátele, prakticky nic se nám nestane. 

*(Čtvrtek 30. září:) Neexistence agentů StB opět potvrzena! Pěvkyně Soňa Červená se obrátila na soud s žádostí, aby byla vymazána z evidence spolupracovníků StB, je v tom nevinně. Ministerstvo vnitra argumentovalo záznamem jakési Soni Červené, jejíž datum narození se jen shodou okolností kryje a datem narození zpěvačky, jako agentky první správy StB pod krycím jménem Fialová, a to od 4. dubna 1958. Další dokument je ručně psaný dopis paní Červené z druhé polovina prosince 1957, který Státní bezpečnost ve své bezbřehé naivitě vedla ve svazku paní Červené a vykládala si ho jako slib o spolupráci. „Vážený soudruhu náčelníku, obrátila jsem se na Váš úřad ve věci své pasové záležitosti, která už po několik let je nezjasněná v můj neprospěch… Po důkladném projednání všech okolností Vašimi dvěma úředníky jsem dospěla k názoru, že správný názor na mne a obnovenou důvěru ke mně můžete nelézt tím, že přijmete mou spolupráci ve prospěch našeho státu. Vynasnažím se o to v mezích svých možností. Uměním za mír!“ Podle soudkyně nelze dopis kvalifikovat jako závazek ke spolupráci – neví se ani, komu byl adresován. To poslední není úplně přesné, dá se vytušit, že byl adresován slavnému náčelníku Siouxů Sedícímu Býkovi. Zbývá jen dovysvětlit, proč ho tituluje soudruhu, jaký úřad měl náčelník k dispozici a proč stařičkého válečníka zdraví slovy „Uměním za mír“, přestože on zevně neměl velké zalíbení ani v míru, ani v tom, co dnes rozumíme pod uměním. Ale nebazírujme na detailech: Míru zdar! 

*(Sobota 2. října:) Petr Pithart nám svým pozoruhodným článkem v dnešním Právu opět uzrál na bobříka vyčůranosti. Udělíme mu ho s předstihem k našemu nejstátnějšímu svátku, k 28. říjnu. 

*(Pátek 8. října:) Je zajímavé, jaký obrovský kravál se zvedl kolem stěhování několika veleobrazů se směšnou tematikou a hodnoty podle mnoha odborníků problematické (mně až tak nevadí, ale to, co dělal Mucha v Paříži, se mi líbí víc, a daleko víc se mi líbí jiní malíři), z Moravského Krumlova do Prahy. Vypadá to na tom, že Moravané potáhnou na Prahu. Mohli by využít cestovní kanceláře ČMKOS, a.s. (muselo by se to nějak šikovně navlíknout jako odborová aktivita). Je zvláštní, jaké mají dnes lidí starosti. Kdyby bylo na mně, tak bych to v Moravském Krumlově nechal, je hřích plýtvat energií a bojovností na takové voloviny. 

*(Pondělí 11. října:) V Praze probíhá konference Forum 2000. Otevřel ji zásadním projevem Václav Havel. Snažím se, seč mi síly stačí, o exprezidentovi psát jen tenkrát, když to jde v dobrém, ale je to k nevydržení, například zrovna v tomhle případě. Projev je poměrně krátký, ale hutný jako vědro krupicové kaše. Je z něho cítit rozhořčení myslitele, ba proroka, končí totiž hrozbou (či je to snad přímo kletba?), že se naše civilizace zřítí do záhuby, pakliže se soudobé lidstvo nevzpamatuje. Lidstvo má totiž od proroka úkol: utkat se s krátkozrakostí, tupým přesvědčením o své vševědoucnosti a nabobtnalou pýchou, které jsou hluboce zakotveny v jeho mysli a v jeho konání. Prorok se totiž neobrací k lidem, ale k lidstvu. Úzkoprsý čecháček přikrčený mezi kopečky, jako například já, v tom cítí tak mohutnou dávku prorokovy nabobtnalé pýchy, že z toho na něho jdou mrákoty. Pan exprezident má ambice moderního Mohameda. Přišel totiž na to, že žijeme v první globální a ateistické civilizaci. Civilizace (to je něco jako lidstvo, všechno a nic) ztratila vztah k nekonečnu a k věčnosti. To jsou zřejmě pro proroka atributy náboženství. Jaké náboženství to je? Já jako Čecháček se držím bible, ta je konkrétnější (skoro se m i chce říci přízemnější) a takové fráze tam nejsou. Nemohl by pan Havel svou vizi náboženství rozpracovat? Tak, jako to kdysi udělal jeho výše jmenovaný předchůdce? Pan Havel má vůči němu ohromnou výhodu, není totiž negramotný. Jinak se musím přiznat, že mám o všeobsáhlosti Havlova vidění světa jakési pochybnosti. Vychází z toho, že když byl mlád, trvala mu cesta z centra Prahy na její hranice patnáct minut, kdežto dnes je to čtyřicet. Není všechno to filosofování vlastně jen brblání rozzlobeného dědečka nad tím, jak se svět pořád zatroleně mění a vlastně zvětšuje? Jistě, mně jako staříka taky zlobí, že se každých pět let musím učit zacházet s modifikovanými Windows a zdokonaleným mobilem, ale abych kvůli tomu vymýšlel nové náboženství, na to jsem jednak líný a jednak mi to připadá jako rouhání, navíc legrační. 

*(Úterý 26. října:) Halloweenský večírek vypukne o víkendu, tj. 30. října v centrálním parku ve Kbelích. Píší rovněž v MfD. Omyl, u nás probíhá s předstihem o dva dny dřív, nejprve v Pantheonu Národního muzea a večer pak ve Vladislavském sále na Hradě. Odkazuji na článek, který jsem napsal takřka přesně před rokem. V souvislosti s blížícím se dnem, kdy z moře vylézají utopenci, aby si s živými zatančili svůj smrtí tanec, se v novinách objevují články bojující proti „sebemrskačství“ a poukazy na to, že všechno zlo nám způsobili skopčáci. K problematice se vrátíme. 

*(Středa 27. října:) „Alkohol je pro lidi, kteří nesnesou vlastní myšlenky," píše v MfD adeptka žurnalistiky z gymnázia J. Barranda v Berouně. Milá slečno, na základě své dlouholeté zkušenosti Vás mohu ujistit, že alkohol je zcela nezbytnou potřebou pro lidi, kteří nesnesou cizí, mimořádně pitomé myšlenky, zvlášť v poměrech, kdy pitomci mají možnost je řvát do světa, zatím co vy máte zalepenou hubu. Prožil jsem v podobné konstelaci většinu svého života a ani v současné době to občas není nic moc (zkuste třeba napsat do MfD něco kloudného – když se vám to podaří a hodí Vám to na hlavu, ujišťuji Vás, že dostanete obrovskou chuť na panáka. Tím nechci říkat, že v konfrontaci s pitomci je nutno propadnout alkoholismu, jen že alkohol je schopen čas od času poskytnout úlevu, bez níž by život byl peklem. Jsem přesvědčen, že nejpozději do deseti let mi dáte za pravdu. 

*(Středa 3. listopadu 2010:) Expremiér Fischer napsal Paměti, týkající se krátké doby jeho úřednického vládnutí. Připadá mi to trochu brzy a paměti se taky zpravidla zabývají delším časovým úsekem. Pan Fischer mluví mj. i o Topolánkově rozhovoru pro časopis Lui, a říká: „Topol spojil mé židovství s jakýmsi uhejbáctvím, což se mě děsivě dotklo. Pokud by se mě někdo ptal, zda je ten výrok antisemitský, rasistický, tak samozřejmě je. Nad tím se nedá spekulovat…" Topolánek jej prý urazil neodpustitelným způsobem. „Já mu své rozhřešení v této knize nedám. Stojím si za svým a neustoupím ani o milimetr…" Je mi líto, ale pan Fischer nevěcně přehání, Topolánkův výrok je „o tom“, že je-li někdo „uhejbák“, je falešné to vysvětlovat jeho homosexualitou (v případě ministra Slamečky), nebo židovstvím (v případě premiéra). Pan expremiér se může cítit lidsky dotčen obviněním z „uhejbáctví“, ale transponování problému do rasové roviny mělo povahu politického atentátu na Topolánka (bezbombního, ovšem) a pan Fischer se do akce zapojil. To, co nemůže Topolánkovi odpustit, je tohle. Je to jeho problém, a ne Topolánkův. 

*(Čtvrtek 4. listopadu:) Ministr Besser je proti tomu, aby se v Národním divadle konaly sňatky. Má jistě pravdu a měl by jí i tenkrát, kdyby neargumentoval vlastenecky (ND je prý symbol české státnosti). Svatba v divadle je směšná hloupost (má se tím naznačit, že je to jen tyátr?). Zajímá mne, kdy někdo přijde na nápad nechat se oddat v obřadní síni krematoria. 

*(Pondělí 8. listopadu:) Tomáš Halík mluví v LN celkem velmi trefně (až jsem se divil) o specifické formě české náboženskosti, které říká „něcismus“ – „neurčitá víra v něco nad námi. Má mnoho podob. Od doma udělané náboženské koláže až po sekulární „havlovský humanismus“. To ovšem není žádné náboženství, to je kravina, zbývá dodat. Lépe řečeno „ohavnost před Hospodinem“. Dnes už se za to neupaluje. 

*(Středa 10. listopadu 2010:) Václav Klaus navštívil Ministerstvo životního prostředí. Je to podobnéž, jako když čert pronikne do kostela, v tomto případě už důkladně odsvěceného. Byl tam podle vlastních slov poprvé, a po odsvěcovací proceduře se mu tam líbí: „Škody, které byly napáchány v této oblasti a v této budově, jsou větší než v jiných oblastech a jiných budovách,“ zhodnotil rohatý minulost. Do budoucna chce odlišovat ochranu životního prostředí od boje s klimatem. Hezké, problém je v tom, že kníže pekel vede naopak válku proti klimatu, což je jen zrcadlový obraz nebo negativ téhož. 

*(Sobota 13. listopadu:) V Lidových novinách pokračuje též pod šifrou „LN“ svůj zápas s hydrou nepovolaných fanatiků, autorů publikace „Mýty o socialistických časech“ Petr Zídek. Porotu tvoří kromě něho (V tom se pan Zídek trochu podobá Václavu Klausovi, který sám moderuje i rozsuzuje debaty v CEP, jen naštěstí zatím není prezidentem) jedena učitelka dějepisu a jeden kvalifikovaný historik, Petr Blažek (není to snad nějaké pokračování zápasu o Ústav pro studium totalitních režimů?). jediné, čemu se divím, je proč se pan Mlejnek procesu dobrovolně zúčastnil, do takové společnosti chodí přece člověk jen po předchozí důkladné průpravě, doprovázené velmi pádnými argumenty, ve které je mu vtlučeno do hlavy, k čemu všemu se má přiznat. 

*(Sobota 27. listopadu:) Kouřim, je prý středem Evropy. Tomu nevěřím. Aby Evropa mohla mít střed, musela by být kulatá. 

*(Pátek 3. prosince:) No a na závěr se musím svěřit s tím, že jsem zažil malé překvapení. Dnes mi zavolal pan Palata z LN s tím, že by se mnou jako s pověstným expertem na Maďarsko chtěl udělat malý rozhovor k nynější politické situaci v této zemi. Odmítl jsem. A to z těchto důvodů: za prvé, pokud bych cítil potřebu něco k Maďarsku napsat, udělal bych to v článku (nejspíš v LN), jsem publicista, a když s Vámi dělá někdo rozhovor, kočíruje Vás on, já se rád kočíruji sám. Osoba pana Palaty jako kočího rozhovoru je pro mne poněkud problematická, což jsem mu nezatajil. Za druhé, nezabývám se podrobně maďarskou současnou politikou, nemám na to čas, zajímá mne jen vztah Čechů k Maďarům (v rámci vztahů malých středoevropských národů) zejména tehdy, když např. čeští publicisté (všimněte si, že nikoho nejmenuji) cítí potřebu na Maďary machrovat a dávat najevo sovou demokratickou nadřazenost. (...) 

*(Středa 5. ledna:) Po Tomáši Zahradníčkovi se dnes hrdě hlásí k Emanuelu Mandlerovi i exsenátor Mejstřík. Být mrtvým, jak vidno, má i své příjemné stránky. Kdekdo se k vám najednou hlásí. 

*(Pondělí 10. února:) Podle politologa Lukáše Jelínka z Lidového domu splácíme dnes dluhy „rychlokvašených elit, které se ČR zmocnily v roce 1992 po drtivém vítězství Klausovy ODS“. Jsem na to blbé slovo alergický. Tyto rychlokvašené elity vystřídaly rychlokvašené elity Havlovy lobby, které tu nadělaly přinejmenším stejně velkou paseku svou spoluprací s komunisty. Jiné než rychlokvašené elity tu po listopadu 1989 nebyly – ovšem kromě těch komunistických, ty byly dlouhokvašené, na kvašení měly čtyřicet let a vykvasily, jak se patří. A asi taky kromě pana Jelínka, ten se jako dlouhokvašený už narodil.