Přinášíme ukázku z knihy Poznámky o životě a literatuře, kterou v překladu a uspořádání Petra Onufera vydala Revolver Revue. Ukázka pochází z předmluvy k prvnímu vydání knihy vzpomínek nazvané Osobní záznam z roku 1912.
 

Ve svém literárním životě se člověk často musí obracet ke vzpomínkám a rozprávět se stíny, pokud se tedy nerozhodl psát jen z toho důvodu, aby lidstvo káral za to, jaké je, či jej chválil za to, jaké není, případně je učil, jak se chovat. Poněvadž nejsem ani hašteřivý, ani lichotník, ani mudrc, nečinil jsem ani jedno; a jsem připraven s klidem snášet bezvýznamnost vyhrazenou lidem, kteří do ničeho tak či onak nešťourají. Smířenost však není lhostejnost. Nechtěl bych zůstat stát jako pouhý divák na břehu širokého proudu, nesoucího tolik životů. Rád bych vládl schopností takového vhledu, jaký jen lze vyjádřit účastným a soucitným tónem.

Zdá se mi, že mě přinejmenším jedna vlivná kritická skupina podezřívá z necitelného, pochmurného přijímání faktů, tedy z toho, čemu Francouzi říkají sécheresse du Coeur. Patnáct let nepřetržitého mlčení tváří v tvář chvále či haně dostatečně svědčí o mé úctě ke kritice, oné půvabné květince v zahradě literatury. Avšak tato záležitost je osobnější, dotýká se člověka za dílem, a proto se k ní ve svazku, jenž je jakousi osobní poznámkou in margine veřejné stránky, snad lze vyjádřit. Ne že bych se cítil jakkoli uražen. Ono obvinění – lze-li jej vůbec za obvinění označit – bylo vzneseno nanejvýš ohleduplným tónem; jaksi s lítostí.

V odpověď bych poznamenal, že ačkoli je jistě pravda, že každý román má autobiografický nádech – a to lze stěží popřít, neboť autor může ve svém výtvoru vyjádřit jen sebe sama –, existují mezi námi tací, jimž se otevřené projevy citu příčí. Nehodlám nepatřičně vynášet zdrženlivost. Často pouze vychází z povahy. Není však vždy známkou chladu. Může značit hrdost. Nic není tak ponižující, jako když člověk vidí, jak šíp jeho emocí minul terč smíchu či slz. Nic není tak ponižující! Neboť když k tomu dojde, když se otevřený projev emocí mine cílem, nevyhnutelně jej ze světa sprovodí znechucení či pohrdání. Žádnému umělci tedy nelze vyčítat, zarazí-li se před rizikem, do něhož se hrnou jen hlupáci a jež může beztrestně postoupit jen génius. V úkolu sestávajícím víceméně z obnažení duše před světem je ohled na základní slušnost – i za cenu neúspěchu – pouze ohledem na vlastní důstojnost, jež je neoddělitelně spojena s důstojností vlastního díla.

A pak – na tomto světě je velice obtížné být výhradně veselý nebo výhradně smutný. Komično, je-li lidské, si záhy osvojí i bolestnou tvář; a některé naše smutky (jen některé, ne všechny, neboť právě schopnost utrpení činí člověka v lidských očích vznešeným) pramení ze slabostí, jež je nutné se soucitným úsměvem vnímat jako společné dědictví nás všech. Radost a smutek se v tomto světě prolínají, mísí své podoby a šepoty v šerosvitu života, tajemného jako zastíněný oceán, zatímco oslňující jas na vzdálené hraně obzoru.

Ano! I já bych rád vlastnil kouzelnou hůlku, umožňující vládu nad smíchem a slzami, jež je prý nejvyšší metou imaginativní literatury. Avšak aby se člověk stal kouzelníkem, musí se oddat okultním a nezodpovědným silám, buď vně či uvnitř své hrudi. Všichni jsme slyšeli o prosťáčcích, kteří pro lásku či moc upsali duši nějakému grotesknímu ďáblovi. Že je jakýkoli obchod tohoto druhu nutně zcela pošetilý, to bez velkého přemítání pochopí i ten nejobyčejnější rozum. Pro svou nechuť a nedůvěru k podobným transakcím si věru neosobuji zvláštní moudrost. Možná se tu projevuje můj námořní výcvik, doprovázený sklonem dobře opatrovat to, co je opravdu mé; faktem ovšem je, že mám nefalšovanou hrůzu z toho, že bych byť na kratičký okamžik ztratil sebevládu, jež je základní podmínkou dobré služby. A ponětí o dobré službě si v sobě nesu odedávna.