Před osmdesáti lety se 22. června narodil Andrej Stankovič (+ 12. 7. 2001). V roce tohoto výročí připravuje RR k vydání knihu, která přinese kromě jiného příspěvky z loňské konference a rozsáhlou anketu, věnované jeho básnické a kritické práci i společenskému angažmá. Na Bubínku Revolveru dnes připomínáme Stankovičův text, který vyšel 4. 11. 1999 v Lidových novinách jako úvodní slovo nového odpovědného redaktora kulturní přílohy Umění a kritika, jímž se stal – na nedlouhou dobu, avšak s výraznými výsledky i důsledky (přičemž podstatnější než „kauzy“ „Zombie“ o účasti Karla Gotta na české součásti světové výstavy EXPO a kolem Stankovičovy reflexe Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat byla patrně skutečnost, že pro stránky LN začali kvůli Stankovičovi psát kromě něj i někteří další autoři, kteří by jinak o spolupráci s tímto deníkem tehdejší doby nejspíš zájem nejevili). Následující hutné řádky – jež mimo jiné kladou neběžný důraz na kritičnost ve spojení s pospolitostí – bohužel nepozbyly ani po víc než dvaceti letech dalšího vývoje v Čechách své naléhavosti.
RR


Andrej Stankovič, 1996, foto Ondřej Němec


Andrej Stankovič
Podmínky demokracie, umění a kritiky


Údělem kritika (vedlejším produktem jeho bytostně nedemokratických praktik) je permanentní dělání si nepřátel, jimž již předem odpouští. Vyzývám ke spolupráci všechny, kteří budou ochotni se mnou sdílet tento nelehký úděl.

Kritika není žádná demokracie. Demokracie je totiž tím nejzazším rozmělněním onoho zesvětštělého (původně evangelijního) „ano ano, ne ne“, jež představuje základ kritického myšlení. Existuje veliký svod se tohoto údělu zbavit a zakotvit v neprůhledných vodách relativismu.

Analogií takovéhoto zbavování se odpovědnosti je situace v českém umění, v němž kdekdo opouští a nedělá to, co umí, ale chtěl by „dosáhnout něco víc“ (často nikoli nezištně). Jeden z nejlepších prozaiků odchází od svých kvalitních próz k horším scénářům pro špatného režiséra, skvělí kameramani se stávají špatnými režiséry, výborný divadelník točí bezradné a odvozené filmové dokumenty. V mediální sféře morálně korumpuje institut hlásné trouby, tj. tiskového mluvčího. Odvedl od normální práce spoustu (jak vidno i všeho) schopných novinářů. Zjistit jejich počet je stejně nemožné jako dobrat se počtu nezaměstnaných Romů. Mohli bychom v tomto výčtu pokračovat libovolně dlouho. Máme tu co dělat se stereotypem, jenž je jedním z projevů vůdčího principu, který i po listopadu 1989 zůstal základním hybatelem české společnosti, principu negativního výběru.

Kulturní práce, ke které zvu všechny, kteří chtějí být věrni sami sobě, se dá dělat jen za předpokladu, že tento princip přestane platit.