Během šesti let, co jsem žil v Praze, jsem se nikdy nevypravil na koncert Plastic People of the Universe. Je to zvláštní: mám rád Česko, vyrostl jsem na sklonku studené války a navíc rád poslouchám rock, takže vlastně není důvod, proč by na ně Američan jako já neměl jít. Navíc jsem o té kapele poprvé slyšel na středoškolské hodině dějepisu a okamžitě jsem začal fantazírovat o zemi, v níž hnutí za občanská práva symbolizuje spíš B. B. King než Martin Luther King. Tak proč jsem se Plastikům tak vyhýbal?

Jejich hudba se mi nelíbí. Když si pustím Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, nevydržím to ani do třetí písně. Býval bych na ně ovšem nešel kvůli hudbě: spíš bych se šel „poklonit živoucí legendě“, vykonat pouť do Vagónu. A nechtěl jsem dopadnout jako trouba, který před nějakým monumentem prohlásí (anebo si alespoň pomyslí): „To jsem teda čekal, že bude větší.“ Tak proto jsem jejich koncert v Praze nikdy nenavštívil. A dodnes mě to mrzí.  

Relativně nedávno jsem ale dostal další šanci: Plastic People hráli na pozvání Českého centra v oblíbeném newyorském podniku Bohemian Beer Garden. Váhal jsem, jestli má vůbec smysl vypravit se na ně právě tam. Většina personálu Bohemian Beer Garden jsou sice Češi, ale mám pocit, že hodně hostů (a je tu vždycky narváno) nemá ani tušení, že výraz Bohemian nějak souvisí s Čechami – jak jinak si vysvětlit fakt, že tam kromě Prazdroje a Staropramenu čepují taky coloradské pivo Blue Moon? Vyplatí se vidět Plastiky tak strašně mimo jejich kontext?

Dnes můžu potvrdit, že rozhodně ano. Mimo pražské sklepy najednou Plastici nebyli undergroundový monument či legenda – byli jen barovou kapelou. Hráli sice pro své oddané fanoušky, nějakých šedesát lidí, co přišlo přímo na ně, ale zároveň se taky ucházeli o pozornost ostatních hostů, včetně nalitých Filipínek, nadržených kravaťáků a blonďatých Polek navlečených v reklamních oblečcích Becherovky. Těch pár písní (uznávám, není jich moc), které znám z plastikovských desek, zní, jako by muzikanti vyměnili kytary a bicí za kočky a vysavače; naživo však zněla kapela solidně a soustředěně: přímo sršela odhodláním získat si publikum na svou stranu. A třebaže na konci show celá hospoda neodložila smažáky a pečená křidélka a nedala se do frenetického potlesku a jásotu, já tak učinil a spousta dalších návštěvníků taky – dokonce i několik nafoukaných studentíků z nějakého akademického bratrstva, kteří se tam ocitli kdovíjak.

Konečně mi došlo, proč Češi na Plastiky chodili i předtím, než se z nich stala kapela, která si díky svým zásluhám na zrodu Charty 77 zajistila budoucí místo v amerických učebnicích dějepisu.