Ve své kriticeBubínku Revolver Revue Marek Vajchr karikuje, překrucuje a ironizuje rozhovor Jonáše Hájka se mnou (Souvislosti 1/2017), a to na základě množství jakoby namátkou vybraných momentů z něj. Nepředkládá však žádné přesnější či alternativní poznání nebo věcné protiargumenty. V čem je tedy problém, čím jsme si vysloužili pozornost, jestliže tvrdé sdělení chybí?

To, co Marka Vajchra vyprovokovalo k reakci a co nás odlišuje, je zjevné ze způsobu, jak karikuje můj přístup k historickému materiálu – normalizační literární kritice – a dezinterpretuje moje zjištění a výroky. O hloubce a povaze Vajchrova zájmu o normalizační kulturu svědčí, že mu ke kritice stačil rozhovor, odlehčený žánr, a ignoroval, že tento rozhovor se podstatně odvíjí od knihy Vybírat a posuzovat (Pistorius a Olšanská 2016). Přitom už jen její anotace obsahuje odpovědi na některé otázky, které vznesl, a další se skrývají uvnitř.

K příčinám Vajchrovy nelibosti patří, že údajně lituji, že se dnes nedoceňuje stalinistická ideologie, že jsem podle něj okouzlen oficiální normalizační publicistikou, že se nepozastavuji nad údajně nemorálním spisovatelským angažmá Miroslava Holuba za normalizace, že si všímám vlastních antikomunistických předsudků nebo že jsem, jak naznačuje, náchylný nekriticky přejímat, podle něho principiálně nespolehlivé, výroky a názory komunistů – historických aktérů. Narážky a pošťuchování mají jeden společný, byť přímo nevyřčený jmenovatel: Na vkus Marka Vajchra, potažmo redakce Revolver Revue a jejího okruhu, nevystupuji dostatečně antikomunisticky.

Marek Vajchr mimo jiné lituje, že jsem neuvedl jména oněch současných interpretů kultury, kteří – jak překrucuje moje slova – „jsou neochotní dnes náležitě docenit světlé stránky stalinistické ideologie“. Jde mi o to poznat příčiny a intelektuální atmosféru, které historické aktéry vedly k tomu, že se v různých dekádách ztotožňovali, vnitřně nebo jen slovně, s komunistickou ideologií. K tomu neoddělitelně patří i jejich subjektivní důvody a prožitky. Standardní „adorační“ literární historie používá výroků a citátů aktérů jako legitimního pramene a jejich povahu normálně příliš neproblematizuje. Častěji tak činí literární historie kritická, když zkoumá exponenty kultury totalitních a nedemokratických režimů. V každém případě se však jedná o legitimní předmět badatelského zájmu. Vyřadíme-li ho, cosi z historie nám uniká. Při vytváření černobílého a neúplného obrazu historie nejde ani tak o jména badatelů, jako o nezájem či skrytou předpojatost projevující se v určitých momentech výkladu. Pro skvělý příklad nemusíme ale chodit daleko: je jím Marek Vajchr ve své kritice. V čem „mizérie“ spočívá, se vyjeví, vnímáme-li myšlenková schémata, na nichž Vajchr svou kritiku postavil.

Slyší-li Marek Vajchr jméno Ladislav Štoll v kontextu, který tohoto marxistického literárního kritika, ideologa a politika nedémonizuje, vybaví se mu negativní stereotypy, které v jeho očích přebijí cokoli, co o Štollovi může být řečeno či vybádáno. Když Štoll, tak Třicet let bojů. Když Štoll, tak Druhý sjezd československých spisovatelů a útisk spisovatelů. Tím je pro Vajchra Štoll vyřízen. Respektive vyřizován – stále dokola, bez hlubšího zájmu, pro klid duše.

Od Marka Vajchra mne odlišuje, že jsem od tohoto ideologického tiku svobodný. Nerozčiluje mne připustit, že Ladislav Štoll byl člověk jako každý – se světlými i stinnými charakterovými rysy, jednající chvályhodně i nepřijatelně a neobhajitelně. Byl komplexnější a komplikovanější osobností, než aby – jako ve zjednodušené představě Marka Vajchra – tvrdil, že to s Hrubínem myslel „vždy jenom dobře“. Nějak smýšlel, o něco usiloval, jeho jednání mělo nějaké důsledky, zpětně se nám nějak jeví a on je zpětně nějak interpretoval, v různých dobách různě, s různým cílem. V těchto souvislostech bych každopádně jako literární historik Štollův zpětný pohled na Hrubína rád znal a konfrontoval ho s dalšími prameny. Fakt Třiceti let nebo Druhého sjezdu mi nebrání ve snaze studovat jeho roli v kulturní politice, aniž mám nutkání jej – čtyřicet let po jeho smrti – slovně pronásledovat a odsuzovat. Ani jiné historické aktéry – komunisty a funkcionáře. Proč taky? Daleko zajímavější mi připadá číst dobový tisk, jít do archivů a mluvit s pamětníky.

Aby mi Marek Vajchr rozuměl, neboť tyto dvě roviny zjevně nerozlišuje, musím zdůraznit, že můj badatelský přístup k normalizaci nekopíruje moje občanské a politické postoje. Kdo seriózně zkoumá diktaturu, nemusí se do ní chtít vrátit. Pokládám to za samozřejmé a připadá mi nenormální, že to musím zdůrazňovat.

A nejsem sám. Pozoruji silnou nastupující generaci historiků z Akademie věd, Filosofické fakulty UK, v poslední době i z Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří se k normalizaci vztahují podobným způsobem, kterým jde o poznání, a nikoli o odsouzení.

Postdisidentská moralizující póza Marka Vajchra a Revolver Revue, která byla smysluplná a přitažlivá po Listopadu, rezignovala na argumenty a fakta a sklouzla k ad hoc povrchním bezobsažným útokům. Po téměř třiceti letech hlásání z pozice kulturního establishmentu je vyprázdněná, jako kulturní fenomén se stala nudnou a blokuje nejen poznávání minulosti, ale odvádí síly i v aktuální politické diskusi: stávající řád ohrožuje něco jiného než mrtví či penzionovaní komunisté.
Petr Andreas

 

Ve vykreslování autoportrétu, v němž se může sebezálibně zhlížet, Petr Andreas po rozhovoru v Souvislostech pokračuje i v zaslané odpovědi na můj text o něm pojednávajícím. Změnila se ovšem forma. Namísto bodrého tlachání dvou spiklenecky si přihrávajících brachů (což je naladění příznačné spíše pro rozhovory v Tvaru, zatímco na stránkách revue Souvislosti působí přece jenom ještě poměrně nezvykle) zde Petr Andreas volí tón, jakým se za mého dětství promlouvalo na žáčka předvolaného do ředitelny. Dostává se nám tak od něho řady „dobře míněných“ rad a „starostlivě“ formulovaných napomenutí, završených, jak už tomu po takovýchto předehrách bývá, nepřeslechnutelnou výhrůžkou, v tomto případě: Tady už přestává legrace, nejsem totiž sám, komu dochází trpělivost se zpátečnickými názory zastávanými nejen přispěvateli vašeho časopisu…

Takto procítěně vyjádřenou touhou odkázat „revolverové šiřitele antikomunismu“ do patřičných mezí se vynalézavost Andreasova příspěvku bohužel vyčerpává. Jádrem sdělení se totiž nijak zásadně neliší od otřepaného nálepkování typu „povýšené vynášení jednostranných soudů“, „laciné moralizování“ či „názory do minulosti zahleděného, elitářského ghetta“, jimiž Revolver Revue a její Kritickou Přílohu od devadesátých let v médiích častují především ti, kdo z pragmatických důvodů upřednostňují manipulativní relativizaci hodnot. Nijak průkopnický není ani Andreasův náhled na komunistickou totalitu jako na dobu, k jejímuž hodnocení je dnes třeba přistupovat prostřednictvím „diferencovanější metodologie“, což u něj znamená především upozorňovat na údajně „lepší stránky“ někdejších prominentů a exponentů kulturní politiky totalitního režimu a s pochopením zkoumat jejich „strategie sebeuplatnění“. V Andreasově badatelské praxi to vede mimo jiné k „nepředpojaté“ vstřícnosti vůči sebeinterpretacím těch z nich, kdo se po převratu dokázali přestylizovat do role obětí, v minulém režimu prý nezištně a za cenu osobního rizika prosazujících dobré věci, v tom současném prý ostrakizovaných. Mají-li se takto pojaté „osobní historie“ začlenit do alespoň trochu soudržného obrazu minulé i dnešní doby, je třeba z něj především vyloučit ty, kdo na podobné „strategie“ nebyli a nejsou ochotni přistoupit. Metodologii marginalizace nezávislé literatury z let totalitního režimu, kterou ve svých reprezentativních publikacích zvolil sice už v polistopadové době, ale ještě dávno před Andreasem jeden badatelský kolektiv (srov. Zuzana Dětáková: Slovník jednoho kolektivu, KP RR č. 5/1996, též Bubínek Revolveru, 27. 8. 2012) dovádí Petr Andreas ve své knize Vybírat a posuzovat k jisté dokonalosti. Jak konstatuje jedna z recenzentek knihy, Andreas se v ní netáže po „provázanosti a vzájemné izolovanosti či paralelismu“ oficiálního, samizdatového a exilového proudu české literatury, ale „sleduje pouze projevy proudu oficiálního“ (Lucie Malá: O normalizaci se zdvořilostí, Slovo a smysl č. 27/2017). V úžasu nad tím, že jsem v rámci glosy reagující na úroveň rozhovoru s ním nedocenil jeho knižní publikaci, Petr Andreas vcelku nepřekvapivě přešel mlčením fakt, že na knihu Vybírat a posuzovat již kritické ohlasy vyšly; v tomto kontextu její název dostává další, autorem zřejmě nezamýšlený význam.
Marek Vajchr