Jako dokument publikujeme česky i anglicky otevřený dopis, který Aviezer Tucker adresoval senátorovi Jiřímu Drahošovi, včetně přílohy, hodnocení Ústavu pro studium totalitních režimů.


25. července 2019

Profesor Jiří Drahoš
Senát PČR

Vážený pane senátore,

píši Vám jako člen panelu pro odborné hodnocení Ústavu pro studium totalitních režimů, který zástupce ředitele tohoto ústavu Mgr. Ondřej Matějka rozpustil, neboť tento panel nemohl splnit úlohu PR, kterou mu pan Matějka chtěl propůjčit. Dopis Vám adresuji proto, že Senát má vůči ÚSTR kontrolní funkci, ale také proto, že nejvyšší orgán ÚSTR, Rada ÚSTR, je přímo spojená s evaluací. Protože jste stál v čele Akademie věd ČR, považuji Vás za obzvlášť kompetentního k tomu, abyste situaci posoudil.

Rád bych Vám sdělil některá svá závažná znepokojení ohledně současné situace i budoucího směřování ÚSTR, ohledně ohrožení jeho poslání a proměny v instituci národního zapomínání a zastánce neo-totalitarianismu. Připojuji také další dokument, který obsahuje mé hodnocení ústavu a návrhy na zlepšení.

Dovolte mi, abych se představil. Jsem politolog specializující se na post-totalitní a totalitní společnosti. Publikoval jsem mj. knihy The Legacies of Totalitarianism: A Theoretical Perspective (Cambridge University Press 2015) a The Philosophy and Politics of Czech Dissidence: From Patočka to Havel (Pittsburgh University Press 2000). Zabývám se rovněž metodologií historických věd (monografie Our Knowledge of the Past: A Philosophy of Historiography, Cambridge University Press 2004). Jsem editorem příručky Companion to the Philosophy of History and Historiography (Wiley-Blackwell 2009). Narodil jsem se a vyrostl v Tel Avivu. Do Československa jsem přijel v roce 1992, poté co jsem získal doktorát ve Spojených státech. V devadesátých letech jsem učil na univerzitách v Praze a v Olomouci, poté jsem pracoval na univerzitách v USA, UK, v Německu a Austrálii. V posledních pěti letech pracuji přes léto v Praze a během akademického roku v Bostonu.

Před několika měsíci jsem se na konferenci na Harvardově univerzitě setkal s Martinem Paloušem, který mi sdělil, že byl zvolen do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a rád by slyšel můj názor na to, jak zlepšit publikační činnost ústavu v zahraničí. S Martinem Paloušem, bývalým mluvčím Charty 77, náměstkem Ministerstva zahraničí, českým velvyslancem v USA a v OSN a v současné době ředitelem zahraničních aktivit knihovny Václava Havla, se znám takřka třicet let. Krátce po onom setkání jsem byl přizván k účasti na odborném hodnocení ÚSTR, obdobě britského Research Evaluation Exercise. Evaluační komise je svolávána po pěti letech.

Ve Velké Británii jsou členové takového hodnotícího panelu jmenováni státními úředníky a pracují nezávisle na institucích, které hodnotí, a jsou to akademici, kteří mají na svém kontě odpovídající množství odborné práce, která je prestižní a uznáváná na mezinárodní úrovni. V případě ÚSTR byl však tento panel jmenován institucí, která byla předmětem hodnocení, a já jsem byl jediným jeho členem s podstatným množstvím mezinárodně uznávaných publikací. Zdá se, že dvěma kritérii, podle nichž byli vybráni ostatní členové komise, byl osobní vztah k panu Matějkovi a sympatie k totalitě. Jak napsal pan Matějka členům panelu v dopise, jímž panel rozpustil, jeho účelem bylo vytvářet „Public Relations“.

V rámci přípravy na první setkání evaluačního panelu jsem napsal poznámky, které se mj. týkaly otázek množství a kvality publikací v mezinárodních časopisech a nakladatelstvích a propojení studia ÚSTR s výzkumem v zahraničí. Vyslovil jsem se pro založení časopisu a monografické řady a kritizoval jsem proklamovanou agendu pana Matějky, kterou lze považovat za xenofobní, neboť podle ní nebude zaměstnávat badatele z ciziny, pokud nebudou mít svůj vlastní grant. I kvůli takovému přístupu nemá ÚSTR pracovníky, kteří by byli schopni komparativního výzkumu na mezinárodní úrovni. Tyto předběžné poznámky jsem poslal členům hodnotícího panelu a Martinu Paloušovi, neboť v rozhovoru se mnou projevil zájem o zlepšení publikační činnosti ústavu.

Když jsem na konci května přijel na první pracovní schůzku evaluačního panelu v Praze, museli jsme čekat na předsedu, německého historika Martina Schulze-Wessela, který byl na dlouhé schůzce s panem Matějkou, ačkoli členové hodnotícího panelu by se neměli soukromě scházet s vedoucími a manažery institucí, které hodnotí. Poté na mě místo toho, abychom se pustili do práce, pan Schulze-Wessel čtyři hodiny křičel a požadoval, abych z panelu odstoupil. Obvinil mě (správně), že jsem ve svých předběžných poznámkách uvedl, že by ÚSTR měl připomínat Jad Vašem, instituci, která se mu nezamlouvá, stejně jako se mu nezamlouvají jiné evropské instituce, které jsou součástí Platform of European Memory and Conscience. Poté mě obvinil z úkladné konspirace s Martinem Paloušem a z toho, že jsem ji zapíral. Oba nás nařkl z toho, že zastáváme a prosazujeme to, co nazval „totalitní paradigma“. Jak známo, paradigma je termín používaný ve filosofii vědy a označuje teorii, metodologii a nástroj, jehož pomocí se tážeme a odpovídáme. Protože pan Schulze-Wessel zřejmě filosofii nezná, měl tímto pojmem na mysli něco jako existenci totalitarianismu v historii, jejž neuznává, a jeho konceptuální reprezentaci. Prohlásil, že se ÚSTR má „posunout za“ toto „totalitní paradigma“. Pan Schulze-Wessel formuloval své pojetí revizionistického přístupu k historii totality ve svém prohlášení z 26. května v e-mailu členům panelu, předtím, než se hodnotící panel sešel:

„Současná odborná konceptualizace a veřejné vnímání období mezi 1939 a 1989 v české a slovenské historii je mnohem komplikovanější a různorodější než v době, kdy byl ÚSTR založen. To platí nejen ve smyslu inspirací revidujících předchozí totalitní paradigma, ale také ve smyslu názorů a analytických přístupů nezaložených na osobní zkušenosti dané doby či dokonce vyplývajících z naprosté neznalosti a nezájmu. Úkolem je vyvážit povědomí o nových tématech a přístupech a jejich podporu se solidním výzkumem a dokumentací tradičních objektů, jako jsou viníci a oběti nacistického a komunistického útisku. Kromě důležitého tématu represe musí výzkum diktatur rovněž analyzovat vztah mezi vládci a ovládanými jakožto mnohovrstevný proces, který vyžaduje studium širokých sociálních kontextů.“

Gulagy a koncentrační tábory, vyvražďování, vyhoštění a teror mají být analyzovány vně „totalitního paradigmatu“ jakožto „vztah mezi vládci a ovládanými jakožto mnohovrstevný proces, který vyžaduje studium širokých sociálních kontextů“.

Když pan Schulze-Wessel pronášel obvinění proti mně a panu Paloušovi, byl pan Matějka přítomen, ač by to mělo být nepřípustné. To, co Schulze-Wessel pronášel, zjevně odpovídalo jeho názorům. Přerušil ho jen jednou, výkřikem „no protocol!“, což byl očividný výraz přání, aby o vyřčeném neexistoval žádný záznam.

Musel jsem panu Matějkovi a dalším členům panelu, které jmenoval, vysvětlit, že podle podepsané smlouvy mezi ÚSTR a členy panelu je třeba, aby jakékoli personální změny ve složení panelu proběhly pouze se souhlasem všech členů. Vzhledem k tomu, že se dosud mezi členy komise neuskutečnila žádná diskuse, osobní poznámky jednotlivých členů komise nejsou „úniky informací“. Pan Palouš, na rozdíl od pana Matějky, není předmětem hodnocení. Navíc smlouva neobsahuje žádné ustanovení o důvěrnosti, které by bylo v principu možno porušit. Řekl jsem, že se svého místa v hodnotícím panelu nevzdám a budu pokračovat v povinnostech jejího člena až do závěru jeho činnosti.

Ve své frustraci popsal pan Schulze-Wessel můj vztah k panu Paloušovi s použitím konspiračního žargonu, jejž používal komunistický režim proti signatářům Charty 77. Na radu pana Matějky, který byl celou dobu přítomen („žádný záznam!“), pak pan Schulze-Wesel napsal dopis adresovaný témuž panu Matějkovi a spolupodepsaný dalším členem komise, Jaroslavem Millerem, rektorem Univerzity Palackého v Olomouci a bývalým pedagogem současného ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry, v němž žádali stejného pana Matějku, aby mě propustil, případně komisi rozpustil, což nyní pan Matějka nelegálně učinil.

Poté pánové Matějka a Schulze-Wessel propustili vedoucí jednotlivých oddělení ÚSTR, kteří celou dobu čekali v jiné místnosti, aby mohli panelu prezentovat činnost svých pracovišť, a všichni jsme byli pozváni na oběd. 

Rozpuštění komise panem Matějkou je nelegální ze dvou důvodů: zaprvé smlouva, kterou jsme podepsali, uvádí, že změnit složení panelu lze pouze tehdy, když s tím dotyčný souhlasí, a člen panelu nemůže odejít bez souhlasu instituce. Za druhé pan Matějka své rozhodnutí rozpustit panel prezentoval jako rozhodnutí vědecké rady ÚSTR, která se k tomu účelu nesešla. Pan Matějka si jednoduše uzurpoval moc toto rozhodnutí provést, tak jako mnohá jiná rozhodnutí, aniž by k tomu měl pověření či pravomoc: Matějka napsal dopis adresovaný sám sobě, v němž žádal rozpuštění panelu, poté doporučil svou vlastní žádost, a na závěr toto doporučení přijal.

Tento jeho manévr stál českého daňového poplatníka více než deset tisíc eur za honoráře (500 eur za den) a za proplacení cestovních výdajů členů panelu. Pan Matějka má v úmyslu svolat nový hodnotící panel, který možná bude zahrnovat členy původního panelu a sloužit účelům jeho PR: legitimizaci špatného vedení Ústavu. Pokud se mu nebudou líbit ani závěry tohoto nového panelu, bude jej moci opět rozpustit a svolat panel další, a tak dále. To by vlastně mohlo být docela komické, absurdně komické, kdyby ovšem agenda jeho a dalších lidí ve vedení ÚSTR nebyla nebezpečná. Ale ona je. „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Touto větou začíná preambule zákona č. 181-2007 o Ústavu totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek. Agendou současného vedení ÚSTR je zdá se zapomínání.

Už proto, že se pánové Matějka a Schulze-Wessel tolik snažili o to, aby mi v hodnocení ÚSTR zabránili, je takové hodnocení patrně cenné. Proto sem své vlastní nezávislé expertní kritické hodnocení ÚSTR, hodnocení nezávislé i na panu Matějkovi a jeho zájmech, přikládám.

Rád bych požádal Senát České republiky, který má nad ÚSTR dozorčí roli, aby věnoval věci pozornost a zvážil má doporučení.

Dr. Aviezer Tucker


ÚSTR (2019): Úvod, hodnocení, doporučení
Dr. Aviezer Tucker

Toto hodnocení je založeno na četbě dokumentů, které Panelu pro hodnocení výzkumu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) předložilo vedení Ústavu a jednotlivá oddělení v rámci druhé fáze evaluace, dále na hodnocení knih a článků zaměstnanců ÚSTR, které vyhotovil professor Benjamin Frommer (Phase 1: Committee for the assessment of research and professional activitity 2008 to 2018), a na pohovorech, které proběhly mezi mnou a zaměstnanci ÚSTR.

1. Úvod

Ústav pro studium totalitních režimů a jeho partnerská organizace Archiv bezpečnostních složek byly vytvořeny za účelem studia nacistické a komunistické minulosti a za účelem zachování, udržování a zpřístupnění archivů totalitních režimů a jejich represivního aparátu tajné policie. Archivy byly zpřístupněny historikům a ostatním badatelům; jedním z úkolů ÚSTR je digitalizace. Jakožto státní instituce by měl Ústav poskytovat expertní výzkum, názory, poradenství a vzdělání třem vládním odvětvím, odborné veřejnosti a přispívat ke vzdělávání české společnosti. ÚSTR a unikátní Archiv bezpečnostních složek mají být pramenem historického bádání o totalitních obdobích, veřejného a školního vzdělávání, i výstav připomínajících období totality. Tyto funkce Ústavu odpovídají podobným institucím podporovaným státem, jako je izraelský Jad vašem, a evropským institucím, které jsou součástí Platformy evropské paměti a svědomí (Platform of European Memory and Conscience).

Po padesáti letech záměrných desinformací, popírání historické pravdy, vylučování historických důkazů a překrucování vědecké historické metody má expertní, vědecké, na důkazech založené a metodologicky přiměřené bádání zásadní význam. Solidní historická práce může pomoci občanům v orientaci v čase a dějinách. Alternativou expertních soudů o historii je ignorance, opakování minulých chyb, desinformací, politicky motivovaných desinterpretací, matení a manipulací zájmových skupin na obou stranách politického spektra, levice i pravice. Jak prohlásil filosof George Santayana, lidé, kteří neznají své vlastní dějiny, jsou ztraceni ve věčném dětství, kde každá chyba musí být opakována, protože není udržena v paměti.

2. Hodnocení

Největší potíží této instituce v posledních pěti letech bylo, že její vedení systematicky podrývalo její misi. Kromě toho, že rozšiřuje apologetika totalitarianismu a revizionistické popírání, se pokouší ještě o něco horšího. Usiluje o to přeměnit instituci zaměřenou na vzpomínání v instituci, která napomáhá zapomínání a v důsledku i opakování chyb totalitarianismu.

Neo-totalitní revizionismus není tím nejhorším nebezpečím. Přístupy současného vedení ÚSTR jsou vážnější než pokusy historických revizionistů. Místo toho, aby diskutovalo o paměti související s totalitou, pokouší se současné vedení tuto paměť potlačit, Ústav zevnitř rozložit a proměnit jej v instituci zapomínání. Většina výzkumu, který ÚSTR v posledních letech provozuje, se soustřeďuje na dílčí, nepříliš zásadní témata, jejíchž výsledkem jsou dílčí studie, jimž chybí zobecnění, teoretické závěry či komparace v širší perspektivě. Pro jednotlivé stromy není možné vidět les. Ze studia několika buněk se dozvíme o celé rostlině jen málo.

Jak uvedla komise hodnotící publikační činnost ÚSTR, kterou vedl profesor Frommer, kvalita výzkumu nedosahuje mezinárodní úrovně. Výzkum se nezabývá komparativní perspektivou, která bere v potaz ostatní totalitní státy, především v rámci bývalého sovětského bloku. Výzkum má slabý teoretický základ a soustřeďuje se přespříliš na dílčí studie. Některé práce se neopírají o základní literaturu, zřejmě proto, že nevyšla česky. Dobré studie, které by si zasloužily vydání v mezinárodních časopisech, naopak vyšly pouze česky. Podobné slabiny byly pojmenovány v předchozím hodnocení Ústavu před pěti lety. Vedení ÚSTR nejenže je nebylo schopno napravit, ale situaci zhoršilo tím, že Ústav a jeho práci vedlo k dalšímu stupni provinčnosti a izolace. Vedení ÚSTR podle své oficiální praxe chce zaměstnávat pouze Čechy. Bez mezinárodního složení badatelů je však obtížné provádět srovnávací výzkum na mezinárodní úrovni, takový, který může obstát v mezinárodních časopisech, výzkum, který předpokládá například četbu maďarských pramenů, znalost současných teorií společenských věd, a je psán anglicky. Spolupráce kvalifikovaných mezinárodních a českých badatelů by mohla přinést vysoce kvalitní studie. Badatelé mezinárodní úrovně – ať Češi, nebo lidé ze zahraničí – by rovněž mohli přeložit vysoce kvalitní české práce do dalších jazyků, případně pomoci těm místním badatelům, kteří nepíší dobře anglicky či nemají zkušenost s publikováním v zahraničí, s překladem a redakcí, mohli by jim pomoci strukturovat jejich výzkum s ohledem na dobré zahraniční standardy. Jedinou odpovědí vedení ÚSTR na požadavek mezinárodnosti však byla alokace prostředků na cesty do zahraničí.

Současné vedení navrhuje zlepšit kvalitu ÚSTR procentuálním zvýšením badatelů s postgraduálním vzděláním (advanced degrees) na 80 procent. Diplomy jsou ovšem ve výzkumných oblastech ÚSTR jen slabým indikátorem kvality. Kvalita vzdělávání v historických a sociálněvědných oborech na univerzitách je nevyrovnaná a akademické tituly nezaručují nutně potřebnou úroveň. Tento požadavek navíc může diskriminovat starší badatele, kteří za komunismu nemohli či nechtěli studovat, ale přesto, anebo právě proto vyvinuli svou odbornost v tématech, která spadají do oblasti ÚSTR.

Ředitelem Ústavu je sice pan Hazdra, ale de facto ředitelem (formálně náměstkem ředitele) je Mgr. Ondřej Matějka, který nemá kvalifikaci k tomu, aby řídil ústav, jako je ÚSTR. Nemá doktorát ani podobný diplom, což by – viz výše – nemuselo zase tolik vadit, ale především nikdy nepracoval jako historik a nepublikoval nic odborně významného.

Vzhledem k jeho neznalosti norem akademické historiografické práce a vzhledem k jeho manažerskému stylu vhodnému spíše pro firmu zabývající se public relations, není překvapivé, že je ÚSTR dysfunkční a rozpolcený vnitřními konflikty. Dvě oddělení, která se zabývají studiem komunistické totality, jsou rozdělena mezi původní zaměstnance, kteří tu „přežili“ z dob, kdy primárním účelem Ústavu bylo bádání v archivech tajné policie, a mezi nové zaměstnance, kteří zpochybňují existenci totalitarianismu a tvrdí, že tento režim nebyl neobvyklý či mimořádně nepříjemný. Neo-totalitní apologie komunismu a nacismu se mohou zdát politicky nesouměřitelné, ale mají velmi podobnou rétoriku. Vědomě či bezděky si půjčují slovník neonacistických západoněmeckých historiků, kteří se účastnili tzv. Historikerstreit (1986–1989) a usilovali o to, aby byl zapomenut holokaust, aby proběhla „normalizace“ německé historie pomocí „kontextualizace“, aby se o SS a Wehmmachtu mohlo opět mluvit bez viny. Ačkoli jedna ze tří vědeckých odvětví ÚSTR se věnuje nacistické totalitní éře (1938–1945), ani jedna ze dvou tuctů publikovaných studií předložených v první fázi hodnocení se nezabývá vyhnáním Židů ze Sudet v roce 1938, zapálením synagog v roce 1939 a pozdějším holokaustem (jediný předložený článek na toto téma byl mikrohistorií české pomoci vězňům, kteří unikli z vlaku smrti).

„Hnědí“ a „rudí“ neo-totalitní historici tvrdí, že se během nacistického, potažmo komunistického režimu nestalo nic historicky mimořádného. Analyzují jiná zvěrstva v historii, ke kterým došlo v netotalitních společnostech, a tvrdí, že státem plánované systematické mechanické vyvražďování etnických skupin, sociálních tříd a ostatních částí obyvatelstva a následná totální kontrola společnosti, nebyly historicky jedinečné. Manipulují významem pojmu totality natolik, aby se stal dostatečně vágním a příliš širokým. Neonacističtí němečtí historici tvrdili, že většina Němců nebyli ani Židé ani pachatelé holokaustu, a proto „každodenní“ zkušeností nacismu byly autobahn a Volkswagen, nikoli koncentrační tábory. V podobném duchu tvrdí neo-komunisté, že většina Čechů nebyla ani důstojníky StB ani pronásledovanými disidenty, a normalizace tedy byla o malých pokrocích v životní úrovni, konzumentství a pop-kultuře. Komunistické Československo se tudíž prý příliš nelišilo od Francie v té samé době.

Tyto revizionistické historické přístupy záměrně zapomínají a ignorují násilí, teror, paranoiu a vytváření obětních beránků, které udržovaly totalitní moc při životě. Nacisté právě tak jako komunisté potřebovali zničit všechny alternativní elity a potřebovali obětní beránky, které by vinili ze svých selhání. Totalitní systémy se snaží o to učinit objekty svého útlaku jeho činnými účastníky, jak to popsal Havel v Moci bezmocných. Totalitní režimy musí zničit osobní zodpovědnost a svobodu. Aby byla zachována totalitní hrozba, lidé v totalitních státech musí vědět v dostatečné míře o brutalitě moci, aby je to udržovalo ve strachu.

Totalitarianismus vymysleli nacisté a komunisté, nikoli přespřílišná představivost v myslích přeživších intelektuálů ze střední Evropy, jako byla Hannah Arendt a Zbigniew Brzezinski, kteří analyzovali realitu, kterou viděli. Tato politická inovace byla ve dvacátém století stejně jedinečná jako tank nebo letadlo. Totalitarianismus jsou podobně jako koncepty demokracie a socialismus ideální typy (ve smyslu terminologie Maxe Webera – Idealtyp). Realita je chaotičtější než koncept. Existence odstínů šedé přesto neznamená, že neexistuje černá a bílá, anebo odstíny šedi, které se blíží černé nebo bílé. Dějiny se vyvíjejí. Dokonce i režim, který usiloval o atomizaci občanské společnosti a zamezení změn v sociální hierarchii a používal k tomu tajnou policii a politickou stranu, se vyvinul z vražedné revoluce ve zkorumpovanou vládu idiotů. Všechny totalitní režimy však byly založeny masově vraždícími revolucemi a udržovány terorem, politickou stranou a tajnou policií.

Neo-totalitní apologetika je slabá po koncepční a logické stránce a je slabá i důkazně. V politických a intelektuálních prostředích, kde není vnucena shora, bude poražena na poli idejí. Neo-totalitní apologetika je však důležitá a užitečná v tom, že vznáší a udržuje při životě otázky totalitarianismu, tak jak to koneckonců činil Historikerstreit v Německu. V demokratické instituci má akademická svoboda chránit právo historiků vyjadřovat jejich názory, jakkoli slabé či směšné. Primárním kritériem k výběru nových zaměstnanců v ÚSTR by však neměla být jejich oddanost neo-totalitní politice, ale intelektuální kvalifikace.

3. Doporučení

ÚSTR nemůže pokračovat ve svém fungování se současným nefunkčním vedením, které se aktivně staví proti samému raison d’etre této instituce, prosazuje neo-totalitní agendu a je ve stálém konfliktu s vlastními zaměstnanci a Radou, jmenovanou Senátem. Koncentrace moci v rukou zástupce ředitele, který není historikem ani vědcem, ale pokouší se nahradit svou nekompetentnost jakýmsi neo-totalitním manažerským stylem, je destruktivní. V pěti letech od poslední evaluace se zhoršily problémy, které byly popsány již tehdy. ÚSTR naléhavě potřebuje nové vedení. Navrhuji, aby aparátníky nahradili mezinárodně respektovaní odborníci s publikační činností na odpovídající úrovni.

Poslání Ústavu by mělo být formulováno jasně a bez vytáček: odborná kompetentnost. Odborný názor může být veřejně relevantní a bez politické agendy. Rozdíl mezi odborníkem, expertem a ideologem je v tom, že expert následuje důkazy a nejlepší metody tam, kam ho vedou. Alternativní, relativizující, multi-perspektivní přístup „anything goes“, který zpochybňuje historickou pravdu, byl podporován totalitními režimy a jejich propagandou, jejichž záměrem bylo zmást. V historiografii jsou někdy jednoduše lži lžemi, nikoli jinými perspektivami. Terezín a Osvětim neměly „jinou stránku“.

ÚSTR také potřebuje muzeum či výstavní prostor pro stálé či krátkodobé výstavy, kde by se nabízely prohlídky s odborným průvodcem a přednášky pro veřejnost, jako je tomu v zahraničí, ať už ve speciálně postavených prostorách jako Jad vašem a Muzeum holokaustu v USA, anebo v některé bývalé věznici či prostorách bývalé tajné policie, jako je tomu v jiných než českých postkomunistických zemích. Doporučuju, aby takový plán byl vytvořen ve spolupráci s místními vládními orgány anebo s některým vhodným z pražských muzeí.

Oddělení pro vzdělávání má za úkol sdílet a popularizovat odbornou znalost totalitních období ve formě demokratického občanského vzdělávání a veřejného dějepisu nejen dětem ve školách, ale i dospělé populaci. K těmto účelům používá různá média, od učebnic a výstav ve veřejných prostorách až po filmy a komiksy. Schopnost tohoto oddělení zdvojnásobit svůj rozpočet z grantů a externích zdrojů je působivá a povzbudivá. Užití digitálních médií a web design jsou profesionální a inovativní. Toto oddělení má přitom nižší počet zaměstnanců než ostatní oddělení, a je jistě efektivní. Doporučoval bych, aby vzdělávací oddělení doplnilo mezi své projekty dvě důležitá témata. Zaprvé holokaust (židovský a romský) jako dva extrémní projevy totalitarianismu v českých zemích. Během komunismu bylo toto téma ignorováno a zanedbáváno. O to víc by s ním měli být dnes seznamováni studenti, především na středních školách. Zadruhé jde o výchovu k empatii, což je důležitý mezinárodní pedagogický trend. Totalitní režimy se vyznačovaly tím, že dehumanizovaly skupiny lidí podle rasy, třídy či náboženství, a tím, že potlačovaly empatii nejen vůči obětem, ale také jako základ lidské solidarity. Rozvoj a naplňování lidské schopnosti soucítit s oběťmi, to, co Patočka nazýval „solidaritou otřesených“, je zásadní pro morální obnovu a pro zamezení tomu, aby se zvěrstva opakovala.

Vznik publikací s mezinárodním dosahem může být podporován a usnadňován tím, že budou zaměstnáni kvalifikovaní překladatelé a editoři, jimiž mohou být i mezinárodní badatelé. To je finančně výhodnější než externí spolupráce s překladateli a editory na volné noze. Kvalifikované mezinárodní kandidáty je nutné zaměstnat ve stálých pracovních pozicích, nikoli je získat pouze ke spolupráci založené na grantech. Pracovní místa by měla být inzerována česky a anglicky a nejlepší kandidáti (měřeno především počtem publikovaných prací) by měli být najati bez ohledu na to, odkud jsou. Podmiňovat mezinárodní spolupráci granty, které potenciální spolupracovníci obdrželi dříve, není dobré řešení, protože když lidé v zahraničí požádají o granty v rámci svých domovských institucí, tyto instituce dostanou většinu peněz a získají i veškerý kredit za výsledek. Doporučuji, aby k získávání nových pracovníků byl stanoven strategický cíl.

Jednoduchý způsob, jak zvýšit počet mezinárodních publikací a prestiž, je založit mezinárodní časopis. Časopis, který vydává ÚSTR, i když je v angličtině, knihovny akademických institucí nekupují, a v důsledku toho má toto periodikum malý dosah (impact). Většina univerzit si předplácí kolekce časopisů od několika zavedených vydavatelů. Pro mezinárodní zahraniční autory není atraktivní publikovat v časopisech, které se nedostanou k žádanému publiku a nemají velkou váhu při posuzování kvality výzkumu badatele během různých akademických řízení (tzv. impact factor). Proto doporučuji spolupracovat s mezinárodním vydavatelstvím a vydávat časopis ve spolupráci s ním (časopis by se mohl jmenovat například Studies in Totalitarianism and Authoritarianism /Studia totality a autoritářství/; většina badatelů už dnes obvykle nečte latinsky, takže jim titul časopisu vydávaného ÚSTR, Securitas Imperii, příliš mnoho neřekne). Můžeme si sice myslet, že neznalost latiny je na škodu všem, ale realita je prostě taková, že časopis s latinským názvem unikne pozornosti.

ÚSTR může začít na koncepci takového časopisu pracovat. Pokud vím, žádný mezinárodní časopis se v současné době nevěnuje výhradně studiu totalitarianismu a autoritářství. Tato témata jsou přitom dnes opět silně aktuální. Takový časopis by mohl být zároveň interdisciplinární, určený historikům, sociologům, filosofům, teoretikům různých uměleckých odvětví atd. Šéfredaktor musí být pro práci vybaven výbornou kvalifikací i referencemi, redakční rada by měla být mezinárodní. S konceptem časopisu pak lze kontaktovat velká zavedená nakladatelství (Springer, De Gruyter, Routledge, Blackwell-Wiley, Cambridge UP, Brill atd.) s nabídkou, aby se ujala jeho vydávání. Když bude součástí takové nabídky garance administrativní, editorské, překladatelské a korektorské práce a garance profesionálního recenzního postupu (double-blind referee proces), je obstojná šance, že se někdo z nakladatelů vydávání ujme a zaváže se i k distribuci a katalogizaci v bibliografických databázích. Jméno vydavatele přinese časopisu a autorům mezinárodní uznání. Podobně může být navržena i nová knižní řada.

Hlavním problémem dobrých odborníků píšících v malých jazycích je cena za překlady jejich prací. Akademická nakladatelství obvykle nejsou ochotná investovat do překladů odborných textů, jejichž autoři nejsou příliš známí. Pokud ÚSTR může dotovat překlady prací svých vlastních zaměstnanců a dalších českých autorů a autorů z ostatních zemí Visegradu, může zde vzniknout skvělá monografická řada. Jsem si celkem jist, že dobře připravený návrh knižní řady tematicky zaměřené na totalitu a disent bude pro některé mezinárodní akademické nakladatele velmi lákavý. Takový projekt by mohl probíhat i za spolupráce s jinými organizacemi, s Českými centry a podobně. Je načase, aby anglicky vyšly práce českých odborníků, nejen historiků totality, ale také literárních vědců či filosofů jako Václav Černý, Petr Rezek, Jiří Němec, Petr Fidelius, Jan Lopatka a další, kteří jsou neprávem mimo Českou republiku v podstatě neznámí.

ÚSTR by měl založit oddělení pro rozvoj fondů a usilovat o dary, kupříkladu z české diaspory, anti-totalitních nadací apod. Měl by ustavit radu ředitelů a dárců a společnost „přátel ÚSTR“, kteří mohou Ústavu jakožto neziskové organizaci poskytovat menší dary, jako to dělají různé „think tanky“ a univerzity.

Je příznačné, že vedení ÚSTR v osobě Ondřeje Matějky považuje hodnocení výzkumu Ústavu za vykonávání „public relations“ a kritické hodnocení je pro něj konspiračním únikem informací, kterému má a musí být zabráněno (viz můj Otevřený dopis senátoru Drahošovi). Když už nic jiného, ať toto hodnocení napomůže ozřejmit povahu demokratické rozpravy a kritické analýzy lidem, kteří dosud nevyrostli z totalitní mentality.



Dear Senator Drahoš,

I write to you as a member of the research evaluation panel of The Czech Institute for the Study of Totalitarian Regimes (USTR), which the Deputy Director of USTR, Mgr. Ondřej Matějka, has now illegally dissolved, because it would not serve what he termed in his 28 of June 2019 dissolution letter its “public relations” purpose. I wish to share with you some grave concerns I have about the current and future direction of USTR, the evisceration of its mission. and its transformation into an institute of national forgetfulness and neo-Totalitarian apologetics. I attach a document where I outline my evaluation of the institute and recommendations for reforms.

Allow me to introduce myself: I am a political theorist specializing in post-Totalitarianism and Totalitarianism. My most notable books include The Legacies of Totalitarianism: A Theoretical Perspective (Cambridge University Press 2015) and The Philosophy and Politics of Czech Dissidence: From Patočka to Havel, (Pittsburgh: Pittsburgh University Press, 2000). I am also an expert on the methodology of the historical sciences. My most notable monograph is Our Knowledge of the Past: A Philosophy of Historiography (Cambridge University Press, 2004). I also edited the reference work Companion to the Philosophy of History and Historiography (Wiley-Blackwell, 2009). I was born and grew up in Tel Aviv. I arrived in Czechoslovakia in 1992 after I completed a doctorate in the United States. I taught in Prague and Olomouc in the nineties. Since then I have worked as an academic in the United States, the United Kingdom, Germany, and Australia. In the last few years my Czech wife of 25 years and I teach in Prague in the summer, and near Boston in the rest of the year. We like to take our daughter to our home in Šumava when we are free.

I was introduced to USTR a few months ago when I met in January at a conference at Harvard Martin Palouš, who told me he was elected to the governing council of the institute and would value my advice on how to improve its record of international publications. I have known Martin Palouš, a former Charter 77 spokesperson, Deputy Czech Foreign Minister, Czech ambassador to the United States and the United Nations, and currently a director of the Havel Library, for almost thirty years. Then, on 7 February, I received an invitation to become a member of a research assessment panel to academically evaluate USTR that should follow the British Research Assessment Evaluation Exercise. In the UK members of such evaluation committees are appointed by civil servants independent of the institutions they evaluate, and they are academics with significant internationally recognized prestigious research. In this case, this committee was appointed by the institution it evaluated and I was the only academic with a significant international publication record. The two criteria for selection of the other members seem to have been a personal relationship with the leadership of the institute, or sympathy with a neo-totalitarianism historiographic agenda that attempts to revise the evaluation of totalitarianism or to deny its very existence. As the deputy director of USTR, Mr. Matějka, wrote to the members of the panel when he dissolved it, the purpose of the panel in his opinion was to do “public relations.”

In preparation for the first evaluative meeting, I wrote some notes, especially about the interrelated issues of increasing the volume and quality of international publications and the internationalization of research. I advocated the founding of journal and monograph series and criticized Mr. Matějka official xenophobic policy of not hiring foreigners, unless they bring their own funds, which has prevented USTR from hiring personnel useful for generating comparative publishable research on an international level. On 24th of May I sent these preliminary notes to the members of the committee and to Martin Palouš, since he expressed interest in the topic of improving the quality and quantity of publications by USTR researchers. Palouš consequently approached Mr. Matějka in an attempt to revise the xenophobic policy, partly relying on my argument, but was rebuffed.

When I arrived for the first working meeting of the evaluation panel in Prague, we had to wait for the Chairman, the German historian Martin Schulze-Wessel, who was at a long a meeting with Mr. Matějka. This was odd because members of evaluation committees should have no private meeting with managers of institutions they evaluate. Instead of starting to work, Mr. Schulze-Wessel then spent the next four hours shouting at me and demanding my resignation from the committee. He accused me (correctly) that I stated in my notes that USTR should resemble Yad Vashem, an institution he disapproves of, as much as he disapproves of other European institutions in the Platform of European Memory and Conscience. He then proceeded to accuse me of treacherous conspiracy with Martin Palouš and of lying about it. He accused Palouš and myself of promoting what he termed “the totalitarian paradigm.” Paradigm is a term in the philosophy of science that means theory, methodology, practices, and an apparatus for asking questions and answering them, especially through experiments. Presumably, since Mr. Schulze-Wessel does not know philosophy, he meant something like the existence of totalitarianism in history which he denies, and the conceptual representation of it. He decreed that USTR should “move beyond” this “totalitarian paradigm.” As Herr Schulze-Wessel put his revisionist approach to the historiography of totalitarianism in his own inimitable English in his written statement of 26 of May, prior to the first evaluative meeting:

“The current scholarly conceptualization and public perception of the period between 1939 und 1989 in Czech and Slovak history is much more complicated and heterogeneous than it was in the period of the Institute [USTR] foundation. This is true not only in the sense of the inspirations revising the previous totalitarianism paradigm, but also in the sense of views and analytical approaches not based on any personal experience of the era, or even resulting from complete ignorance and lack of interest. The task is to balance the awareness and endorsement of new topics and approaches with solid research and documentation of the traditional objects, such as perpetrators and victims of the Nazi and Communist oppression. Apart from the important issue of repression, research on dictatorships must also analyze the relationship between rulers and the ruled as a complex multilayered process, which requires the study of broad social contexts.”

The gulags and the concentration camps, exterminations, expulsions, and terror, should be analyzed then “beyond the totalitarian paradigm” as “the relationship between rulers and the ruled as a complex multilayered process, which requires the study of broad social contexts.”

Against proper practice, Mr. Matějka was sitting in the room while these accusations and assertions were being made. Clearly, they reflected his opinions, though he interrupted Mr. Schulze-Wessel’s outbursts only once, interjecting “No Protocol!” to prevent the generation of proof for what was being said.

I had to explain to Mr. Matějka and his appointees that according to the signed contract between USTR and members of the panel, changes in committee personnel must be mutually agreed; the contract protected the independence of the panel. Since there had been no prior committee discussions, personal notes of committee members are not “leaks.” Mr. Palouš, unlike Mr. Matějka. is not evaluated by the committee. Finally, there was no non-disclosure clause or confidentiality instructions in the contract that could have been violated. I emphasized that I shall not flag or fail, and shall go on fulfilling my duties to the end.

In his frustration, Schulze-Wessel described my relations with Mr. Palouš using the conspiratorial jargon that was employed by the Communist authorities against Charter 77 signatories. At the advice of Mr. Matějka who was present (with “no protocol!”), Mr. Schulze-Wessel wrote then a letter to Mr. Matějka, co-signed with committee member Jaroslav Miller, the rector of Palacky University in Olomouc and the former teacher of Mr. Hazdra, USTR’s director, demanding of Mr. Matějka my dismissal, or failing that, the dissolution of the committee, which Mr. Matějka proceeded now to do illegally.

Then, Messrs. Matějka, and Schulze-Wessel dismissed the heads of USTR departments who waited to present their work to the committee; and we all went for lunch together.

Mr. Matějka’s dissolution of the panel is illegal for two reasons: First, the contract we signed does not specify the right of any party to unilaterally dissolve the panel. Second, Mr. Matějka hid his decision behind the façade of USTR’s Scientific Committee. Though he has been changing its composition over the past few years, it was not convened for this purpose nor did it sign any documentation to that effect, and so Mr. Matějka usurped this decision like so many other decisions in USTR without authority or legal legitimacy. In sum, Matějka wrote himself a letter asking for the dissolution of the committee, he then recommended his own request, and finally accepted the recommendation.

This disastrous public relations maneuver cost the Czech tax payer more than 10,000 Euros in honoraria (500 euro per day!) and expenses for members of the panel. Mr. Matějka intends to convene next a new panel that may well include members of the old panel to serve his public relations purpose: the legitimization of his catastrophic mismanagement of the institute. Otherwise, he may dissolve it again if he does not like its conclusions, and so on. This could have all been quite funny, in an absurd sort of way, had the agenda he and others in leadership positions in USTR not been dangerous. But it is dangerous. Peoples who do not learn from their past are bound to repeat it. The current leadership of USTR is dedicated to forgetfulness.

Since Messrs. Matějka and Schulze-Wessel went into so much trouble and expense to prevent me from evaluating USTR, this evaluation must be very valuable. I attach hereby then my impartial, expert, critical evaluation of USTR, an evaluation independent of Mr. Matějka and his minions.

I would like to ask the Czech Senate, exercising its supervisory role, to consider my recommendations.

Sincerely,

Dr. Aviezer Tucker


The Czech Institute for the Study of Totalitarian Regimes (USTR):
Introduction, Evaluation, & Recommendations (2019)
Dr. Aviezer Tucker

This evaluation is based on readings of the documents submitted to the Research Assessment Panel by the Institute for the Study of Totalitarian Regimes (USTR) management and individual USTR units, the evaluations of individual research products submitted by a committee headed by Prof. Benjamin Frommer, and individual interviews I conducted with USTR employees.

1. Introduction

The Czech Institute for the Study of Totalitarian Regimes (USTR) and as of 2008 the Archives of the Security Forces were created to preserve, maintain, and make available and useful the archives left by the totalitarian regimes and their odious secret police repressive apparatus in the Czech lands. These archives were made accessible to historians and other researchers by opening the archives and later by digitalization. As a state institution, it should provide expert research, opinions, advice, and education to the three branches of government, the scholarly community, and Czech society. The Archives of the Security Forces and USTR’s unique evidential archives are useful for historical research into the totalitarian eras, public education about the totalitarian eras, and commemorating exhibitions. These combined functions of the institute are commensurable with similar state sponsored institutions such as Israel’s Yad Vashem and the European Institutions that participate in the Platform of European Memory and Conscience.

USTR has, appropriately, units dedicated to education, research of the totalitarian periods in Czech and Slovak history, and documentation/ digitalization. Their task is, respectively, to provide services to the Czech education system, organize exhibits and other popularization events, offer evidence based reasoned expert opinion and testimony to the public and the legal system, conduct and publish research about the totalitarian period, popularize this research, and maintain and make accessible archival materials from the totalitarian era.

Following fifty years of deliberate historiographic disinformation, suppression of historical truth, exclusion of historical evidence, and perversion of the scientific historiographic method, expert, scientific, evidence based, and methodologically sound, historiographic scholarship has vital social significance. Sound historiography can help citizens orient themselves in time, in history. The alternatives to expert judgements about history are ignorance, repetition of past mistakes, disinformation, and politically biased obfuscation and manipulation by interest groups on the left and right. As the philosopher George Santayana explained, peoples who ignore their history are lost in an eternal childhood where each mistake has to be repeated because it is not remembered.

2. Evaluation

The greatest challenge to the institution over the past five years has been the systematic undermining of its mission by its leadership. It has attempted to do worse than disseminate totalitarian apologies and revisionist denials. It has worked to transform an institute dedicated to remembrance into an institute that facilitates national forgetfulness and consequently repetition of the totalitarian errors.

The danger that the policies of the current leadership of USTR pose is more severe than neo-totalitarian revisionism. Rather than debate the memory of totalitarianism, they attempt to suppress it, eviscerate the institute from within, turn it into an institute for forgetting. Much of the research that USTR produces is on mini-minor irrelevant and boring topics, micro-case studies that cannot be generalized, theorized or put in a comparative perspective. It is impossible then to see the totalitarian forest for the trees. It is possible to learn only so much about an organism from studying few cells.

As the evaluators of the USTR’s publications noted, the quality of some of the research falls short of international standards. The research misses a comparative perspective across totalitarian states, most notably in the former Soviet bloc. Research is theoretically weak and over concentrated on micro-level studies. Some research ignores obvious relevant literature that was not published in Czech. Good research that was published in Czech and could have been published in international journals remains untranslated. Similar weaknesses were identified in the previous research evaluation exercise five years ago. USTR management failed not only to remedy the weaknesses identified then, but made things worse by further provincializing and isolating the institute and its research. USTR’s leadership instituted an official xenophobic policy of employing only Czechs. Obviously, without international researchers it is more difficult to conduct comparative research of international quality that can be published in international journals that requires, say, reading Hungarian sources, being familiar with contemporary social theories, and writing in English. Qualified international researchers could have generated high-quality research in synergy with locals. They could also translate high quality work in Czech to international languages and assist locals who do not feel comfortable in English or are not used to publishing in international journals to translate, edit, and structure their research according to good international standards. The only response of USTR leadership to the need to internationalize has been the allocation of funds for international trips.

The current management proposes to improve the quality of USTR researchers by increasing the percentage of researchers with advanced degrees to 80%. However, degrees are weak indicators of research quality in the research areas of USTR. The quality of research training in Czech history and social sciences departments is uneven, so academic degrees do not assure quality. Conversely this qualifier may discriminate against older scholars who were deprived of educational opportunities under Communism, but nevertheless, or exactly because of it, developed exceptional specialized expertise in the topics that USTR covers

Mr. Hazdra, the Director of USTR does not involve himself with its management. The institute’s de facto director (formally its Deputy Director), Mgr. Ondřej Matějka is not qualified to hold a senior position in an institute such as USTR. He does not possess an advanced academic degree, has never conducted historical research, and has never published anything of intellectual significance.

Unsurprisingly, given Mr. Matějka’s ignorance of the norms of academic historiography, and management style that fits better a private public relations firm, USTR is riven with internal conflicts and dysfunctionality. The two units that research the Communist totalitarian period are divided between the surviving original employees that were hired when the institute’s primary objective was research in the archives of the secret police, and newer employees who do not remember life in a totalitarian regime and out of disappointments with present Czech society have developed imaginary fantastic nostalgia to an era they cannot recall. Neo-totalitarian apologies for Communism and Nazism may seem politically inconsistent, but they share much rhetorically. They borrow knowingly or unknowingly the rhetoric of Neo-Nazi West German historians who participated in the Historikerstreit (1986-1989) and advocated forgetting the Holocaust, “normalizing” German history by “contextualization,” and striping Germany of its guilt to become proud again of the SS and the Wehrmacht. Though one of the three research sections of USTR is devoted to the Nazi totalitarian era (1938-1945), of the two dozen published studies submitted for evaluation, not a single one dealt with the expulsion of the Jews from the Sudetenland in 1938, the burning of synagogues in 1939, and later, the Holocaust (a single article dealt with a micro-history of the Czech reception and assistance to prisoners who escaped a death train). Of the educational activities of USTR, no initiative has dealt with the Holocaust.

“Brown” and “Red” neo-totalitarian historians claim that nothing exceptional, out of the historical ordinary, happened under the totalitarian Nazi and Communist regimes. They examine similar non-totalitarian historical atrocities to claim that the state-planned systemic mechanized annihilation of ethnic groups, social classes, and other groups and the subsequent total control of society were not historically unique. They manipulate the meanings of totalitarianism until they become sufficiently vague and broad for this purpose. Neo-Nazi German historians have claimed that since the large majority of Germans were neither Jews nor perpetrators of the Holocaust, the “everyday” experience of Nazism was of autobahns and Volkswagens, not of concentration camps. Neo-Communists claim similarly that since most Czechs were neither agents of the StB, nor persecuted dissidents, normalization was about small advances in the standard of living, consumerism, and pop culture. Communist Czechoslovakia was in that respect not very different from, say, France during the same period.

These revisionist historiographies willfully forget and ignore the violence, terror, paranoia, and scapegoating that sustained the totalitarian grip. The Nazis just like the Communists needed to destroy all alternative elites and scapegoat victims to blame for their catastrophic failures. Totalitarian systems must attempt to make their subjects complicit in their own oppression, as Havel outlined in the Power of the Powerless. Totalitarian regimes must destroy personal responsibility and liberty. To maintain the totalitarian menace subjects of totalitarian states must know enough about its atrocities to live in fear.

Totalitarianism was invented by Nazis and Communists, not in the over- imaginative minds of surviving Central European intellectuals like Arendt and Brzezinski who analyzed the reality they observed. This political innovation was as unique to the 20th century as the tank and the airplane. Totalitarianism, like political concepts such as democracy and socialism, is an ideal type. Reality is messier than any concept. Still, the existence of shades of grey does not imply that there are no black and white colors, or that some shades of grey are close to black or white. History evolves. Even a regime devoted to freezing a social hierarchy via the secret police and a political party that fought to atomize civil society evolved, from murderous revolution to corrupt idiocrasy. Still, all totalitarian regimes were founded by mass murdering revolution and sustained by terror, the political party and the secret police.

Neo-totalitarian apologetics are conceptually, logically, and evidentially weak. In political and intellectual environments where they are not imposed from above, they will be defeated in the field of ideas. They are important and useful in raising and keeping alive the question about totalitarianism, as indeed did the Historikerstreit in Germany. Moreover, in a democratic institution, academic freedom should protect the right of historians to express their opinions, however ridiculous. However, the primary criteria for selection of new employees of USTR should not be neo-totalitarian politics, but intellectual competence.

3. Recommendations

USTR cannot continue to function with the current dysfunctional leadership that actively opposes the very raison d’etre of the institute, promotes foreign neo-totalitarian agendas, and is in constant conflict with its own employees and the Senate appointed Supervisory Council. The concentration of power in the hands of the Deputy Director who is neither a historian, nor a scholar, nor an academic, but attempts to compensate for his incompetence with a kind of neo-totalitarian management style is destructive. In the five years since the previous evaluation, it worsened the problems that had already been identified earlier. USTR needs most urgently a new leadership. I would recommend that academics with respectable international research record should replace apparatchiki.

The mission statement of the institution should state clearly and unapologetically its mission of offering expert knowledge. Expert opinions may be publicly relevant without political bias. The difference between an expert and an ideologue is that the expert follows the evidence and best methods to where they lead. The alternative relativist “anything goes,” multi-perspectival, approach that challenges historical truth has been promoted by totalitarian regimes and their propagandists in an effort to confuse. In historiography, sometimes, lies are just lies, not different perspectives. Terezin and Auschwitz did not have “another side.”

USTR needs a permanent museum or commemorative space with permanent and temporary exhibits that can also offer guided tours and lectures to the public, as is the norm in other countries, either in a specially built space as in Yad Vashem or the US Holocaust Museum, or in a site like a prison or the former offices of the Secret Police, as in other post-Communist countries. I would recommend developing such a plan either in cooperation with local government or with one of the museums in Prague.

The Education Department sets to distribute and popularize expert knowledge of the totalitarian eras as a form of democratic civic education and public history both to school children and the adult population. It uses multiple media for its purpose from textbook and exhibition in public spaces to films and even comics. Its doubling of the budget from grants and external sources is impressive and encouraging. The use of digital means of distribution and the web design are professional, edgy, innovative, and effective. With a small permanent staff, the unit managed to punch above its weight, and is surely cost effective. I would recommend adding two topics to the projects of the Education Department: First, the Holocaust (Jewish and Roma) was the most extreme manifestation of totalitarianism in the Czech lands. It was ignored or neglected during the Communist era. There should be an appropriate program for introducing the topic to high school students. Second, a major current international pedagogical trend is education to empathy. Totalitarianism thrived on dehumanizing groups of people, according to race, class or religion, and on the suppression of empathy not just for victims but also as a basis for human solidarity. Development and exercising the human capacity to empathize with victims, what Patočka called “solidarity of the shaken” is essential for moral resurrection and the preemption of recurrence of atrocities.

International publications can be promoted and facilitated by hiring translators and editors who may also be international researchers. This is more productive and economic than hiring freelance or part time translators and editors. Attracting qualified international candidates would require more than grant based cooperation, but in-house permanent positions. Positions should be advertised in Czech and English and the best candidates in the sense of publication track record should be hired irrespective of national background. Conditioning international cooperation on previously obtained grants is bound to be a losing strategy because when foreigners apply through their own institutions for grants, those institutions will receive most of the money and all the research credit. All in all, I recommend setting a strategic target for recruitment. It can come without a national designation as simply “international quality” candidates irrespective of their passports.

A simple method for increasing international publication output and increase international prestige is to start an international journal. In-house journal publication in English are not be purchased by academic libraries and consequently have little impact. Most universities subscribe to lists of journals published by few established publishers. International authors are not attracted to publishing in journals that do not reach their intended audiences and are not recognized for the purpose of promotions etc. (no such issue exists with publications in Czech). Therefore, I recommend establishing cooperation with an international publishing house and publishing a journal with them (it can be renamed Studies in Totalitarianism and Authoritarianism or something similar; academics do not read Latin anymore so they may think Securitas Imperii is about the Roman Empire).

Operationally, USTR can start with developing a concept of the journal, stating why it is needed now internationally. No journal I know of is devoted exclusively to studying totalitarianism and authoritarianism. These subjects are topical again today. The journal would be interdisciplinary, serving historians, social scientists, philosophers and so on. Then, appoint a reputable chief editor and international editorial board. With the developed concept and established structure, it is possible to approach major publishers of international journals (Springer, De Gruyter, Routledge, Blackwell-Wiley, Cambridge UP, Brill, etc.) and offer them to publish and distribute the journal. If the offer comes with USTR guarantee of administrative, editorial, translation, and copy-editing services, and a guarantee of professional double-blind refereeing process, there is a good chance that one of the publishers will take the offer and guarantee distribution, recognition, and cataloguing in bibliographic data bases. A similar procedure may work for a monograph series.

The main challenge for scholarly authors in minor languages is in paying for translations of their work. Academic publishers with low margins are reluctant to invest in translations of academic authors who are not very famous. If USTR can underwrite such translations of its own authors as well as other Czech and Visegrad authors, it can form the basis for a great monograph series. I am quite sure that a well-prepared proposal for a monograph series about totalitarianism and dissent for example, can be quite convincing for some of the international academic publishers. It may be possible to partner with other institutions such as the Czech Foreign Office and Czech Centers. It is about time that English versions of Czech scholarship should be published, not only of historians of totalitarianism, but also of the literature of the totalitarian period, authors like Petr Rezek, Egon Bondy, Petr Fidelius, Jan Lopatka, Vaclav Černý and so on are virtually unknown outside the Czech Republic, and it is about time that the world be given the chance to become acquainted with them.

USTR should establish a development department to encourage international donations, for example from the Czech diaspora, anti-totalitarian foundations and so on. USTR should establish a board of directors/ donors and a society of “friends of USTR” who may make smaller (tax free) donations to USTR as a not-for-profit institution, as think tank and universities do.

It is emblematic that USTR’s management, i.e. Ondřej Matějka, considers research evaluations an exercise in “public relations” and critical evaluations as conspiratorial leaks that can and should be plugged. If nothing else, may this evaluation serve to explain the nature of democratic deliberation and critical analysis to people who have not outgrown their totalitarian mentality.