Pouhých pět let jsou od sebe datem narození vzdáleni Milan Uhde (1936) a Petr Uhl (1941), kteří v takřka souběžně vydaných knihách Rozpomínky. Co na sebe vím (Torst / Host 2013) a Dělal jsem, co jsem považoval za správné (rozhovor Zdenka Pavelky, Torst 2013) bilancují svůj dosavadní život. Do tradiční chronologické osnovy – s vyprávěním postupujícím od evokace rodinného zázemí, dětského světa a studentských let aktérů k zevrubnému vykreslení jejich pozdějších životních a názorových peripetií – jsou v obou knihách vepsány obsáhlé úvahové pasáže a tematické exkursy: Milan Uhde tak například řadou kapitol portrétuje své kolegy a známé z kulturní sféry, zatímco Petr Uhl věnuje značný prostor popisu subtilních odstínů svého poměru k levicovým ideologiím, stranám a jejich sofistikovaně definovaným odnožím a frakcím.

Jak Uhl, tak Uhde se v sedmdesátých a osmdesátých letech významně angažovali v občanském hnutí spjatém s Chartou 77 (za informačně nejpřínosnější pasus v rámci obou knih pokládám Uhlovu detailní zprávu o práci VONSu) a po listopadu 1989 se pokusili svou disidentskou zkušenost zúročit vstupem do „vysoké“ politiky. Zatímco Uhl se již od svého dospívání trvale cítil a prezentoval jako „homo politicus“ („Nebyl jsem z kultury, nebyl jsem filosof, zbývala jen politika“), Milan Uhde se dlouho pečlivě vyhýbal činům, které by mohly být v totalitním systému interpretovány jako výraz „nežádoucího politického postoje“. Na řadě míst svých Rozpomínek ukazuje, že se sice klopotně propracovával k nazření pravé povahy komunistického režimu – zároveň se ale tomuto poznání dost usilovně bránil. Když v roce 1957 ověřoval bibliografická data pro svou diplomovou práci a naivně se v knihovně zeptal na nedohledatelného Zdeňka Rotrekla, knihovnice se zmohla jen na vyděšený šepot: „Vy nic nevíte?“

Diplomant se dál nevyptával a zakázal si zmiňovat jméno proskribovaného básníka i před kýmkoliv jiným, neboť pochopil – jak doslova říká –, že by se ocitl před fakty, která by ho vyvedla z rovnováhy: „Netoužil jsem se s nimi konfrontovat.“ Ke konfrontaci a vyvedení z rovnováhy došlo až o jedenáct let později: „byl jsem především zasažen zjištěním, že hrůzy komunistické vlády byly ještě daleko děsivější, než jsem věděl a než jsem si představoval“. Ani toto „zasažení“ však Uhdeho rovnováhou neotřáslo dostatečně; teprve po rázném postrčení jedním poučenějším přítelem mu v roce 1974 „konečně svitlo“, že „československý komunistický režim je genocidní“.

Petr Uhl se – aspoň podle toho, co o sobě píše – žádnou odtajněnou informací nenechal rozhodit. V šedesátých letech věnoval denně dvě až tři hodiny četbě novin, což poněkud vyvádělo z míry jeho přítelkyni (s nonšalantně sebezálibnými odkazy k vlastním povahovým rysům a návykům, které nejspíš nebyly zamýšleny jako sofistikovaná parodie manýr někdejší hlavy státu, Uhl ve své autobiografii rozhodně nešetří). Nejspíš proto, že oficiálnímu informačnímu zdroji věnoval tolik času a důvěry, byl pak v roce 1968 upřímně překvapen, s jakým zpožděním se z něj dozvídá, že vládnoucí režim v padesátých letech často porušoval zákon. Uhl na rozdíl od Uhdeho z nečekaného poznatku časem vyvodil závěr, že režim se po epizodickém období stalinismu, kdy některými svými rysy snad mohl připomínat cosi jako „byrokratickou diktaturu“, nadále vlastně už jenom uvolňoval a zlepšoval. Počátkem sedmdesátých let sice byly utlumeny některé zásadní výdobytky let šedesátých, jako třeba odborové hnutí a podniková a studentská samospráva, ale už třeba rok 1977 prý přinesl ten zásadní obrat, že „přestala de facto diskriminace dětí vyškrtnutých i vyloučených komunistů“, což zlepšilo život, jak Uhl okouzleně dodává, dvěma milionům československých občanů (o milionech nestraníků se v této souvislosti nezmiňuje).

Nehodlám tu komentovat či rozporovat postoje a názory obou autorů. V souvislosti s těmi citovanými mě především zaujalo, jakým způsobem se Uhde a Uhl vztahují k několika zásadním osobnostem české kultury, které zasluhují úctu mimo jiné právě proto, s jakou samozřejmostí nebraly vážně režimní prostopravdy a lži a jak vynalézavě si všem rizikům navzdory dokázaly opatřovat režimem odpíraná fakta. „Postoj“ Milana Uhdeho k Janu Zábranovi je při všem proklamovaném obdivu formován především emocemi zraněné ješitnosti, Petr Uhl se zase několikrát zmiňuje o Jiřím Němcovi a Ivanu Jirousovi z příznačné pozice jakési blahosklonné tolerance. Při vzpomínce na statečně nekompromisní zápas těchto tří mužů o právo na nezkreslené informace vyniká jak smutná grotesknost Uhdeova „strachu slyšet“, tak čirá monstrózita Uhlova „údivu“ – ta tím spíše, že Uhl zároveň hrdě vypočítává, kolik západoevropských zemí dokázal v šedesátých letech procestovat.

Dalo by se říci, že zatímco Uhdeho paměti zhusta nabývají podoby dialogu s vlastním zakřiknutým svědomím, otázky Zdenka Pavelky v rozhovoru s Petrem Uhlem jsou ve skutečnosti jen doprovodným frázováním monologu člověka přesvědčeného – jak dokládá i název jeho knihy –, že mu jeho svědomí nemá co vytknout. Pavelka s Uhlem toto přesvědčení zřejmě bezvýhradně sdílí, neboť kritické zpytavosti (kterou by od knižního rozhovoru čtenář právem očekával) se jeho dotazy nikdy ani vzdáleně nepřiblíží – docela dobře by se tedy obešly bez otazníků a mohl by po drobných úpravách posloužit jako mezititulky.

Milan Uhde svou průběžnou sebekritikou vzkřísil k novému životu zdánlivě zaniklý jazyk a styl zdejších kádrových posudků. Na místech, kde mluví o sobě, se nezřídka setkáváme s formulacemi typu „sám jsem tenkrát tak vyhraněně nesmýšlel“, „byl jsem v zajetí dogmatického názoru“ či „z dnešního hlediska pokládám za povinnost…“ Tam, kde se Uhde vyjadřuje o druhých, užívá pozoruhodných charakteristik jako třeba „vystupoval […] sebevědomě a pevně dovnitř i navenek“ nebo „ačkoli vždy vystupoval jako kritik oddaný stranickému chápání kultury, […] prodělal soustavný odborný vývoj“; obzvlášť vzácného rozměru nabývají některé jeho posudky na ženy, například redakční sekretářku, vyznačující se podle Uhdeho „pěkným smyslem pro osobnostní integritu vdané ženy, integritu, bez níž by sotva obstála v mužském uměleckém proudění, které redakci obklopovalo“. Posudkovému žánru je vlastní pokřivenost jazyka, leckdy deformovaného až k naprosté nesrozumitelnosti strachem z následků nevhodné formulace. Plodem takového stresu jsou i zpotvořené sentence, velkými slovy a křečovitou syntaxí zakrývající čirou bezobsažnost – jako například věta, jíž dnes Uhde zdůvodňuje, proč v šedesátých letech neoslovil autory z časopisu Tvář: „Neměl jsem stále ještě vnitřní téma, za kterým bych se musel vydat a překonat tak obavu z režimu, s nímž se pohled vlastníma očima nutně musel dostávat do sporu.“

Přímo godotovské čekání na „dozrání“ nejenom k „vnitřnímu tématu“ je ústředním tématem Rozpomínek. Uhde se nevyhýbá záznamům různých frapantních situací provázených pocitem vlastního selhání a zpravidla je komentuje slovy: „nebyl jsem stále ještě zralý“. Tato vcelku sympatická střízlivost bohužel Uhdeho často opouští ve chvílích, kdy může na své bližní povědět něco, co by možná ani prozrazovat neměl. Domnívám se, že jedním z docela spolehlivých indikátorů lidské zralosti je schopnost podobné věci buď říkat zpříma (a dokázat unést následky), anebo o nich pomlčet a významně nenaznačovat, že něco vím, a nepovím. Popisy rozmanitých nešvarů a líčení pochybných eskapád svých přátel Uhde doprovází příznačnými komentáři jako „nedokážu ovládnout puzení k výstižným indiskrecím“, „důkazy však nemám, a proto nikoho nejmenuji“ či „mnoho o tom však nevím; víc by mohla povědět…“

Na jednom místě své knihy se Uhde uznale zmiňuje o Uhlově schopnosti konzistentně formulovat vlastní názor. S tím se dá v podstatě souhlasit, Uhl svou impozantně sofistikovanou rétorikou dokáže docela přesvědčivě formulovat prakticky cokoliv (zajímavou otázkou pak zůstává, zda je Uhlův konzistentní názor na Milana Uhdeho dostatečně zjevný z toho, že se o něm ve své knize nezmiňuje vůbec). Jediné, čím prezentaci této schopnosti podmiňuje, je nárok dávat slovům vlastní význam, nerespektující obecný úzus. Když ho Petr Placák jednou při jakési oficiální příležitosti ve svém laudatiu nazval bojovníkem proti komunismu, byl oslavencem na místě okřiknut, neboť slov použil v souladu s vlastním názorem a bez ohledu na definici, kterou Petr Uhl považuje za správnou. Svá správně nadefinovaná slova Petr Uhl navíc vkládá do dovedně komponovaných vět, za jejichž hradbou jsou prakticky nepolapitelná. Sentence typu „můj vztah k leninismu je dnes složitý“ není výrazem úzkostlivé nejistoty, jež je většinovým původcem popletených Uhdeho výroků, ale vycizelovaným slovním trikem, takřka dokonalým kouskem politického eskamotérství. Takovou větu nelze chytit za slovo, neboť z ní naprosto nevyplývá, zda je onen vztah kladný, záporný, anebo vůbec žádný – a čím je dnes pro něj „leninismus“, to ví bezpečně a na základě svého momentálního rozhodnutí, „s jakým názorovým proudem se můžu ztotožnit nebo se k němu připojit“, jen Petr Uhl sám.

Slova „maloměšťák“ tak v souvislosti se svou vlastní osobou neužívá jako nástroje lítostivé sebekritiky, jehož ostří vůči sobě ve své knize napořád obrací Milan Uhde, ale jako prostředku decentní sebechvály své obdivuhodné vnitřní disciplíny, jíž se údajně odlišuje od anarchisticky „negativistických“ představitelů undergroundu. Protože slova užil tak, jak sám považuje za správné, nemůže se mýlit, a nemusí se tedy znepokojovat fakty, jako jsou třeba argumenty Jirousovy repliky na proslulou stať Václava Černého, která rovněž vychází z paušalizujícího klišé o undergroundovém „negativismu“ – stačí fakta prostě nebrat na vědomí.

Klíčovou složku Rozpomínek Milana Uhdeho tedy představuje rovina subjektivní zpovědi, jejíž intenzita je bohužel devalvována mnohdy až žalostnou toporností autorova úzkostného jazyka; klíčovým segmentem knihy Petra Uhla je pásmo scholasticky přebujelých definic s univerzálním nárokem, jímž zvláštní charisma dodává monologická urputnost, která je bezděčným výrazem autorova nereflektovaného (a zadavatelem otázek neregulovaného) sebezalíbení.