Kniha Velkého strážce pozdní sběr (Gallery 2011) obsahuje bezmála tři stovky zpravidla jednořádkových, výjimečně dvojřádkových textů Jiřího Oliče a tři desítky celostránkových ilustrací Jaroslava Róny – to všechno reprezentativně svázáno v pevné vazbě. Svým rozměrem a intencí mohou Oličovy texty na první pohled připomenout klasické výtvory španělského surrealisty Ramóna Gómeze de la Serna, jehož obvykle jednověté gregéríe nápaditě oscilují mezi aforismem, impresí, slovní hříčkou a nonsensem. Intence ovšem u Oliče zůstává nenaplněna: na aforismus, impresi či slovní hříčku jsou jeho věty pramálo přesné, výstižné a důvtipné, na čirý nonsens zase utrápeně těžkopádné. Leckteré se nadto s nevynalézavou obměnou a bez hlubšího smyslu opakují: „Potomci předků: pitomci.“, čteme na straně 24, „Potomci pitomců bývají pitomci. Na začátku i na konci.“ stojí na straně 34. Tísnivá atmosféra, kterou Oličovy texty šíří, má blízko k odéru stolní společnosti, v níž jsou všichni kumpáni již povadlí natolik, že se nejenže nevzmůžou na artikulovaný výkon, ale dokonce si ani nedokážou vzpomenout na stokrát provařené vtipy, dejme tomu o blondýnkách, a úzkost, kterou v nich takto upadající zábava vyvolává, přehlušují tím, že na dané téma začnou plácat páté přes deváté. „Smějící se kostra blondýnky,“ dá k lepšímu jeden, „Kostra Marilyn Monroe bude vždycky krásnější než ta tvá,“ kontruje druhý. Pokud chtěl Olič svou knihou manifestovat, že se hlásí k sklepácké poetice trapnosti, nelze proti ní vcelku nic namítat: lze předpokládat, že kamarádi ilustrátora Pozdního sběru, který byl se Sklepem dlouhá léta spjatý, budou mít z exkluzivně adjustovaného vyznání další spřízněné duše radost.