Romana Králová (19. 4. 1958 Praha – 24. 5. 2017 Praha) opustila tento svět po dlouhé těžké nemoci na jaře tohoto roku. Patřila ke generaci osmdesátých let, Akademii výtvarných umění studovala u prof. Karla Součka a Radomíra Koláře v letech 1979 až 1985. Byli jsme spolu v přípravce, vyučila se aranžérem stejně jako já a oba jsme byli tehdy přijati na pražskou akademii bez maturity. Romana byla skromná, spíš tichá, kultivovaná a krásná. Vážil jsem si jí nejen pro povahové vlastnosti, ale jako jedné z mála žen naší generace především pro její malířské schopnosti. Věřila v umění, které nevyjadřuje pouze proměnlivé osobní pocity a nápady autora, ale směřuje k širším otázkám existenciality člověka. V určitých bodech se tak potkávala ve své práci s takovými autorkami, jako byla třeba Adriena Šimotová: i jí byla vlastní nejen křehkost formy, ale také zájem spíš o duši než tělo člověka, o meditativní účinek tvorby, otázky týkající se smyslu lidské existence: čím vlastně jsme a co nás utváří?




Romana Králová, 1988, foto Pavel Kryml 

V tvůrčím směřování kladla důraz na individuální cestu a brzy si dokázala vytvořit osobitý malířský rukopis, charakteristický barevným kolorismem, kresebností a silnou redukcí formy na jednoduché, archetypální tvary. Je zajímavé sledovat v jejích obrazech vývoj několika symbolů, jakýchsi základních atributů, které vycházejí z reálné skutečnosti a postupně jsou stylizovány do specifického tvaru. Například ovál nebo tvar pomyslné brány připomínající bumerang či obrácené písmeno U. Ovál, či zaoblený obdélník malovaný převážně ve tmavých odstínech, připomíná hrob, do kterého autorka občas klade své bezbranné bytosti. Tento tvar vychází nejen z lidské hlavy, ale patrně i z půdorysu malé zahrady u rodinného domu v Praze Čimicích, kde Králová bydlela a pracovala od poloviny osmdesátých let. Zahrada, to je zem, stejně jako hrob. Tvar obráceného písmene U zase vychází ze stojícího zvířete, často připomínajícího ovečku. Symbol pokory, přijetí, archetyp umírání, ale i zrození, zvíře ve chvíli smrti schoulené k sobě stejně jako nenarozený tvor v lůně. K hlubinné psychologii C. G. Junga měla vřelý vztah.

Také kompoziční řešení obrazové plochy může asociovat zmíněný půdorys tvaru zahrady, při pohledu na obrazy Romany Králové totiž přesně nevíme, v jakém úhlu pohledu se „děj“ na nich odehrává. V jejích obrazech chybí perspektiva. Zároveň je nelze považovat za abstraktní. Zřetelnou malířskou kvalitou je tu i světlo, které neznatelně prozařuje skrze malbu. Lze ho dobře vnímat v obrazech malovaných na plátno bez podkladového nátěru a pak také v detailech, provedených převážně v kontrastu pastelových barev. Malířka používá lokální tóny a dominantní „zárodečný tvar“ obklopuje aurou většinou zářivé barvy. Světlo má duchovní povahu a kontemplativní význam. Pro Romanu Královou byl podstatný prožitek všech okolností života, tragických i šťastných. Usilovala vzepřít se lidské danosti, tomu, že střetnutí daného-fyzického a možného-duchovního je nerovné. Poslední díla ale vyjadřují spíš přijetí rovnováhy mezi tím, co musíme, a tím, co můžeme. Pro pozdější obrazy je příznačný minimalismus, téma smrti či konce, které je ovšem zase tématem začátku a nového života.

Králová ve své tvorbě nikdy nereagovala na aktuální společenské události, nechtěla být jejich komentátorkou. Vyjadřovala se formou tvarů ve vztazích: velké a malé, ležící a stojící, ovál a obdélník nebo prostor a kříž. Jemný modrošedý obraz s lehkým akcentem neapolské žlutě je jejím nejspíš posledním a možná nedokončeným velkým obrazem. Tato jednoduchá kompozice, v jejíž spodní třetině umístila jen naznačený zaoblený obdélník či hranatý ovál – tedy jeden ze svých typických symbolů –, je výmluvná tím, že z obrazu zmizelo téměř všechno. Zdá se, že se na něj díváme přes zamlžené sklo a v naznačeném ovále spíše jen tušíme siluetu postavy namalovanou tak neznatelně, že tam je i není. Autorka obraz osvobodila od všech „zbytečností“, které už nejsou aktuální, protože neodkazují k životu. Vše je vyřčeno v prostoru modré barvy a ve světle, které jím proniká.