Jubileum Jaroslava Haška (nar. 30. dubna 1883) připomněla některá česká periodika způsobem, z něhož je zjevné dvojí: jejich redaktoři pokládají autora Švejka za osobnost v Čechách natolik populární, že by se jim ignorace výročí nemusela vyplatit, a zároveň za celebritu již bezpečně mrtvou na to, aby si s úrovní výročního příspěvku bylo třeba dělat těžkou hlavou. Úplně postačí užít té nejběžnější finty veškerého bulváru a titulkem naznačit, že příslušné médium na jubilanta ví něco, co druzí nikoli, a to nejlépe cosi pikantního, přičemž samotný článek je pak naplněn jen obecně známými či snadno dohledatelnými fakty a snůškou banalit. Tak například v deníku Aha! vyšel 23. 4. článek podepsaný šifrou ben s názvem Tajemství Jaroslava Haška, a v týdeníku Respekt, uvedeném na pulty jen o den dřív, zase stať Ondřeje Nezbedy pojmenovaná Záhadný Hašek (a na titulní straně ještě anoncovaná palcovým titulkem Neznámý Hašek, v jehož duchu pojal podstatnou část svého úvodníku čísla i šéfredaktor Erik Tabery). Žádné tajemství či záhada v Aha! ani v Respektu pochopitelně odhaleny nejsou, zato se tu je třeba prokousat „neznámými“ informacemi, jako že Hašek „spolupracoval s anarchisty. V roce 1907 se kvůli této činnosti ocitl i ve vězení“ (Aha!), resp. „v roce 1907 si odseděl měsíc za účast na anarchistické demonstraci“ (Respekt), anebo že „Hašek v roce 1921 zakoupil zchátralý domek v Lipnici nad Sázavou, kde žil se svou ruskou partnerkou Alexandrou Gavrilovnou Lvovou“ (Aha!), resp. „na podzim 1921 odjel z Prahy na venkov, aby měl na práci klid a zdravější ovzduší. Usadil se ve vsi pod troskami gotického hradu Lipnice v jihovýchodních Čechách spolu se svou partnerkou Alexandrou Lvovou, kterou si přivezl z ruské fronty“ (Respekt) – takže čtenář může nakonec znovu jen proklínat svou naivitu, díky níž sedl na lep tak otřepanému triku. Kdyby byl prozíravější, oběma textům by se ostatně obloukem vyhnul nejpozději poté, co by přelétl jejich mezititulky typu Podej mi nůž, Sfinga za hospodským stolem, Výlet skončil a velitel se vrací, Návrat domů, Psal Švejka, flámoval a dlouho spal, Domku si dlouho neužil (pro pořádek: z Respektu jsou první tři). Článek v Aha! se od stati v investigativním týdeníku liší vlastně jen stručností (čtenář je v něm tak alespoň ušetřen „šokujících svědectví“ spisovatelovy ženy Jarmily či dohadů, zda Hašek byl, či nebyl homosexuál, završených konstatováním, že možná ano, a možná taky ne), co do objevnosti, stylu a dalších příznačných podobností jsou oba texty rovnocenné; protože ctím presumpci neviny, nemohu ovšem tvrdit, jakkoli se to zdá být logickým závěrem, že ben je šifrou pana Nezbedy. Pokud by nicméně byl autorem obou výročních příspěvků, dlužno dodat, že sám od sebe neopisoval (oba články sice shodně uvádějí, jak jsme naznačili výše, některé elementární údaje, každý ale nadto ze spisovatelovy biografie vybírá odlišné perličky) – zato autor či autoři obou textů pilně opisovali z popularizačních výtvorů Radko Pytlíka, kterého Nezbeda s nekritickou úctou nazývá Haškovým „letitým a oficiálním (?!) životopiscem“. Aby té naivity nebylo málo, vede Nezbeda povrchní analogii mezi tajuplným spisovatelem a jeho výtvorem: Švejk má být „záhadný a unikavý, stejně jako jeho autor“. Zajímalo by mě, zda se přispěvatel „liberálního, kritického média, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování“ (cituji z charakteristiky Respektu publikované na stejné straně jako zmíněný editorial Erika Taberyho) ztotožňuje s proklamacemi svého zaměstnavatele, a pocítil tudíž potřebu zapátrat i po textech, jejichž autoři „unikavost“ Haškovy literární postavy řádově již před několika desetiletími kriticky analyzovali a v rámci svých – jakkoli rozdílně akcentovaných – interpretací shodně odmítli naivně psychologizující pojímání Švejka coby „osobnosti“ či koherentního „charakteru“. Pokud ano, pak nerozumím tomu, proč Nezbeda ve své stati slůvkem nezmínil třeba zásadní a inspirativní studie Jana Grossmana, Bohumila Doležala či Přemysla Blažíčka. Pokud ne, pak nerozumím už vůbec ničemu.