Nekonečný seriál fejetonistických povzdechů na téma „po celém světě vychází rok od roku stále více knížek a není v silách jednotlivce všechny přečíst“ rozmnožil v literární příloze Respektu č. 26–27/2011 dvojstranou nadepsanou Nějak moc knih Jiří Trávníček. Svůj text hned v první řádce nazývá esejí; třeba se dočkáme dne, kdy své magazínové příspěvky, o nichž se domnívá, že neotřelostí pohledu a duchaplným stylem naplňují tradici tohoto žánru, sebere do knižního svazku.

Článek (který má, jak Trávníček úvodem upozorňuje, 11 000 znaků, jejichž četba může zabrat nějakých 18 minut) nabízí kromě předvídatelného žonglování s čísly objevy typu: „i antikvárníci dnes hlásí, že klasická beletrie česká a světová je neprodejná“. Otázky jako kteří antikvárníci, jak dlouho trvá toto „dnes“, v jakém smyslu „klasická“ a zda to není třeba způsobeno i jinými faktory než tím, že „knih je zkrátka moc“, se přímo nabízejí – bohužel ne našemu esejistovi. Ten chce čtenáře Respektu ohromit objevem, že „i téma nadbytku knih už má své knihy“, a cituje jeden titul vydaný roku 2003. Nu, mělo je i dřív; sečtělejší fejetonisté tu obvykle připomínají Canettiho román Zaslepení z roku 1935 a ti, kteří jsou schopni i přiznat, že téma opravdu není nové, citují Kazatelovo: „Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.“ Chápu ovšem, že s takovým východiskem by 11.000 znaků v Respektu působilo trapně.

Svým způsobem originální jsou dva odstavce nadepsané podtitulky Akademická sféra: Nečti, produkuj a Grantová kniha. Trávníček, který je profesorem University Karlovy a původcem mnoha publikačních výstupů, tu z perspektivy nezaujatého pozorovatele (kterou zřejmě pokládá za přiměřenou zvolenému žánru eseje) popisuje současný akademický provoz s jeho konferenční turistikou a publikačním „morem“ – tento výraz ovšem náš esejista a publikující akademik pro jistotu vsouvá do úst jednomu nejmenovanému kolegovi. Osobnějšího tónu se dočkáme teprve v závěru: Trávníček nedávno lektoroval sborník textů vzniklý coby výstup jakéhosi grantu a shledal, že dva z šesti příspěvků neodpovídají požadovaným kritériím a bylo by záhodno je z gruntu přepsat; ale „nešlo to“, sděluje nám v další větě, neboť by si pohněval autory, kteří s tím přece jen „měli dost práce“. Věřím, že i Jiří Trávníček měl se svým příspěvkem do Respektu dost práce; doufám jen, že mu případné knižní vydání jeho esejí v budoucnu nezkomplikuje nějaký nevstřícný lektor.