Přečíst si Deník Pavla Juráčka z let 1959–1974 znovu s odstupem času znamená ověřit si, že ohlas, s nímž bylo přijato jeho knižní vydání před deseti roky, nepatřil k pouhým sezónním euforiím a že tisícistránkový svazek patrně skutečně není „pouhým“, jakkoli jedinečným a atraktivním dokumentem o osudu a myšlenkách jednoho umělce a intelektuála v dramatických letech 20. století v „srdci Evropy“, nýbrž představuje především výjimečný literární čin – a s tím i další doklad nezastupitelné role, již má deníková literatura v dějinách českého písemnictví. Strhující text scenáristy a režiséra, který chtěl být vždycky především spisovatelem, zatímco možnosti a smysl filmařské profese, u níž „skončil“, vnímal s velkými pochybnostmi, charakterizuje mimo jiné několik průběžných tematických linií. Vedle reflexe samotného psaní vlastního deníku coby pevné protiváhy podezřelého, unikavého, často nepřátelského a někdy také nenáviděného světa filmového řemesla, které se tak těžko stává uměním, je to stále se vracející téma dětství jako nevyčerpatelného zdroje a určujícího období lidského života, téma vztahů, synovských, milostných, otcovských i přátelských, téma úniků z ubíjející reality nebo téma sebedestrukce – a také téma cesty k vyhraněnému občanskému postoji.

Ten nebyl Juráčkovi vlastní, na rozdíl od některých jiných intelektuálů a umělců jeho generace, „odjakživa“, to jest přinejmenším od přelomu čtyřicátých a padesátých let, právě naopak. Juráček, který prožil dětství chudého příbramského kluka vyrůstajícího jen s matkou, byl po dlouhá léta členem KSČ, byť nikterak aktivním. Patřil však k těm, které cosi, čemu se říká zdravý rozum, spolu s hrdostí, solidaritou, důsledností, neschopností slevit z vlastních nároků na to, co znamená obstát v profesi a umění, a také spolu se soustavným sebezvděláváním a neutuchajícím (sebe)kriticismem a (sebe)analytičností dovedly k vystoupení ze strany v roce 1969, k podpisu Dvou tisíc slov, Charty 77 a rovněž ke všem důsledkům, jež z takových a dalších podobně jednoznačných kroků vyplývaly. Klíčovými pro tuto rovinu Juráčkova sebeuvědomování byl přitom rok 1968 a zkušenosti ze světa československého filmu, na jehož výsluní, zahrnujícím i nemalý ohlas ve světovém měřítku a život na poměrně vysoké noze, pobýval jako jeden z protagonistů legendární české nové vlny jen krátce předtím, než se vědomě ocitl v „situaci vlka“.

Následujících šestnáct citátů připomíná nejen tuto vrstvu Juráčkova Deníku, ale i vybraný smysl pro ironii, smutek i absurditu lidského bytí, který byl pro jeho autora příznačný stejně jako vytříbený styl a také přesnost a jasnozřivost postřehů a úsudků, jež – na rozdíl od některých „mocných“ a „vlivných“ jmen, v Deníku přítomných a dnes poprávu zapomenutých – přesahují pouze dobovou platnost.


* * *

Miloš Forman dostal státní cenu. V Kulturní tvorbě vyšla fotografie a pod ní text: „Představitelé strany v rozhovoru s Milošem Formanem při předávání řádů a státních cen na Pražském hradě.“ Pověsil jsem si ji nad stůl. Abych mohl znovu a znovu žasnout nad tím, že se už do toho dali – Forman, Passer, Menzel a proti nim Němec, Chytilová, Máša a já. Na ostatních je, aby se vybarvili. Nevím, co té ceně říká Miloš, avšak fotografie v KT v něm určitě vyvolala beznadějné zoufalství.
(ze zápisu 17. května 1967, s. 523)

Raději bych byl černochem než Čechem. Raději bych byl otrokem než občanem socialistického státu. Jenomže to jsou jen pitomé, patetické kecy. Neboť Čechem jsem a budu až do smrti, i potom, a do tohoto režimu jsem se narodil 2. srpna 1935.
Nesu to jako hrb. Není být na co hrdý. Bůhví, jak dopadnu, ale ještě ve mně zbyla troška pravdy, abych mohl křičet, že nikoli jenom já jsem vinen svým osudem a že na tomto osudu, na tom posraném českém osudu, nevím o ničem, co bych mohl svým soukromým úsilím změnit.
Takto mi došel papír: Je 01.45 hodin v úterý 26. září 1967.
Datum je jisté, hodinky mi mohou jít špatně a všechno ostatní jsem si – buď já nebo kdosi cizí – vymyslel.
Protože nemohu odpřísáhnout, že to, co jsem viděl a co mě napadlo, není třeba jen vtip, kterým nás někdo doběhl; a my, abychom si uchovali důstojnost, tváříme se mučednicky, zatímco vypadáme jako blbci. Ti, co nás takto jednou uvidí, budou mít svatou pravdu. A žádný z nás, až se nám budou pošklebovat, už nebude mít hlas, aby jim řekl: „Zkuste to, pánové, vraťte se tam, kde jsme pochcípali, a nedělejte nic jiného, než se tam pokuste dýchat…“
(ze zápisu 25. září, 1967, 551–2)

Zítra ve tři hodiny odpoledne mi řeknou Šťastný s Tomanem, že počínaje prvním březnem přestává tvůrčí skupina JURÁČEK – KUČERA existovat. A budou se mě ptát, zdali mám nějakou představu o své budoucnosti. Pravděpodobně mi nabídnou, že mohu na Barrandově zůstat, pochybuji, že by zašli tak daleko, aby někoho propustili. O tom by se příliš mluvilo, tím by si neprospěli.
Co jim řeknu? Mám dát výpověď? Celý den uvažuji, jak se mám zachovat, ale nemohu na nic přijít. Asi dostanu vztek, asi se mi udělá špatně z Tomanova blábolení, asi na mne přijde výřečnost a uslyším se hovořit o výpovědi.
Měl bych myslet především na to, abych neodešel na hodinu. Musím dosáhnout lhůty, během které bych neztratil kontakt s Gulliverem (filmem Případ pro začínajícího kata, pozn. TP). Kdybych se nechal vyhodit naráz, bylo by to jen pitomé gesto, jež by mělo za následek, že bych ztratil poslední možnost učinit cokoli pro osud svého filmu. Dosud nebyla vyrobena distribuční kopie. Je spousta lidí, kteří film ještě neviděli a jimž bych jej rád ukázal…
Běžná výpovědní lhůta trvá myslím tři měsíce. To by šlo. Za tři měsíce mohu uspořádat spoustu promítání. Jde jenom o to, dostat se nějakým způsobem ke kopii.
(ze zápisu 27. února 1970, s. 663–4)

Spousta lidí je pryč – v Rakousku, Německu, Kanadě, Austrálii – a nikdy se už asi nevrátí. Četl jsem, že jich odešlo padesát tisíc, určitě jich je mnohem víc, osmdesát nebo sto tisíc, Rudé právo přesný počet nikdy samozřejmě nepřizná.
Kolik by nás zahynulo, kdybychom se tenkrát v srpnu bránili...? O kolik by nás bylo dnes méně? O padesát tisíc? O sto tisíc? O milión?
O kolik by nás bylo dnes méně, kdybychom se bránili v roce 1938?
Na tom už vůbec nezáleží, jenom je jisté, že bychom byli jiní…
(ze zápisu 16. března 1970, s. 668)

Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak.
Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců.
Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, již uhýbají při setkání pohledem, vyděšeni pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.
Pokouším se alespoň existovat. Dělat nemohu nic, jsem prašivý, stýkat se se mnou je nebezpečné, jsem nikdo a mám být rychle zapomenut. Já, Jirka Menzel, Honza Němec, Tonda Máša, Ester Krumbachová a dalších deset, dalších sto, dalších tisíc… Jako v Rusku.
(ze zápisu 26. července 1970, s. 671)

O něco později jsem ho potkal na chodbě – Bédu Kubalu, hrdinu osmašedesátého roku. Nevěděl, že vím, jak naložil s tou vánoční poezií, kladl mi ruku na rameno, tvářil se ustaraně a pravil, že si v těchto těžkých dobách musíme všichni pomáhat.
Bylo mi ho líto. Chtěl jsem mu říct: Bedřichu, ty malá posraná svině, drž, prosím tě, hubu, aby mi nebylo tak trapně. Já se na tebe nedovedu zlobit. Ale neřekl jsem to, protože jsem nevěděl, co bych udělal potom, až by začal koktat a vysvětlovat mi, že mu křivdíme.
A tak jsem nakonec sehnal jakousi práci, dokumentární film o motocyklové soutěži a musel jsem to dělat načerno, protože by mi to Barrandov nepovolil. Jestli to projde, jestli si toho nikdo nevšimne, mám naději dělat na podzim dvacetiminutový film o vzteklině.
Honza Němec by měl dělat dokument o lovu bažantů, ale je na tom ještě hůř než já, neboť objednavatel toho filmu má z jeho jména ještě větší strach než z mého, takže Honza bude ten film točit jako můj asistent a já mu dám režijní honorář. Pokud to někdo neprokoukne dřív, než začnem.
(ze zápisu 26. července 1970, s. 672)

Čekám a budu čekat. Ani mě nenapadne, abych žádal o slyšení a doprošoval se práce. Nepřilezu, i kdybych neměl točit do smrti. A nebudu točit to, co by chtěli oni. To za prvé. Dokud si nebudu moci vybrat, dokud se nebudu moci svobodně rozhodnout, dokud nebudu CHTÍT, nebudu dělat nic.
Počítají, že nás vyhladoví, že nakonec přijdeme a pokorně uděláme, cokoli od nás budou žádat. Abychom dokázali, že jsme „prohlédli“ svůj omyl… Stále se nechávají slyšet, že nikomu z nás neberou příležitost, pokud jsme ochotni natočit díla, jimiž prokážeme „dobrou vůli“.
Jako ji prokázali Karel Zeman nebo Vávra. Jako ji prokázal Kubala, Čech, Sequens, Tuček, jako ji prokázal Darek Vostřel, Dufek, Cach, Šebor, Kunc, Cop, Valtera… Je jich dost, těch dobráčků, kteří chtějí zachránit film, televizi a celou kulturu, kteří se všichni tváří jako starostliví fotři obětující svoji pověst, aby „pomáhali“ a „chránili“ a obsazovali místa, na něž by mohli přijít „mnohem horší“ lidé…
Bratři Štaidlové „zachraňují“ Karla Gotta a on zve do svého domu Zelenku, Brůžka a jánevímkoho, aby se „přimluvil“ za Martu Kubišovou!!!!
(ze zápisu 26. července 1970, s. 674)

To jsem totiž chtěl říct: oni to vůbec nejsou rafinovaní gauneři, chladnokrevně pracující na dobře zorganizovaném díle. Oni to dokonce nejsou ani svědomití a pracovití byrokrati, tupě plnící úkoly kohosi neznámého.
Lidé je přeceňují.
Nenahánějí strach, vyvolávají zoufalství, neboť jsou nevypočitatelní. Protože kdo by si troufl uhádnout, co v příští chvíli udělá potměšilý blbec?
(18. září 1970, s. 678)

Lidé si asi vždycky mysleli, myslí a budou myslet, že jejich doba je ze všech nejhorší a nejnesrozumitelnější. Vzpomínám, co jsme se nanaříkali, narozčilovali a nazoufali za Novotného. Dnes se ta léta jeví jako idylická. Prožili jsme v nich – alespoň naše generace – své nejlepší časy.
Vím proto, že i doba, kerá přišla po srpnu 68, přesněji po sedmnáctém dubnu 1969, bude jednou srozumitelná a přehledná, definovaná střízlivými větami jubilejních článků učebnic a studií.
Jenomže mě to nikterak neutěšuje.
Vím, že jednou budeme protivní tím svým věčným naříkáním nad ztracenými možnostmi a nad svými zmařenými nadějemi.
Jenomže tak se prostě chovají lidé vždycky. Vysloužilci od Solferina, pamětníci od Zborova, pamětníci mobilizace v osmatřicátém, účastníci totálního nasazení, revolucionáři z pětačtyřicátého, únoroví emigranti, muklové z padesátých let… Nyní jsme tedy na řadě my – pamětníci roku osmašedesátého.
(ze zápisu 6. prosince 1970, s. 695–6)

Nějaký čas předtím, než byly zrušeny tvůrčí skupiny, ale co už byli na Barrandově Šťastný a Toman, seděl u nás na skupině F. B. Kunc. Byla řeč o stranických prověrkách a on řekl, že je připraven souhlasit s jednadvacátým srpnem, prohlásit, že pochopil, že okupace byla v dané situaci jediným a moudrým řešením. Jelikož nás to velice zarazilo, vysvětlil, že si to nyní po měsících skutečně myslí a navíc že má dvě děti, které jdou na vysokou školu a on tudíž nemá právo ohrozit nějakým svým neuváženým postojem jejich budoucí existenci. Pokrčili jsme rameny. Měl jsem však velkou chuť říci toto: „Pane Kunc, nekecejte! Nebuďte posera a netvrďte, že to děláte kvůli dětem. Protože, pane Kunc, musíte dobře vědět, že vaše děti přežijou, že je kvůli vám nevzali na vysokou školu, to přežijou docela klidně, ale těžko se budou smiřovat s tím, že se tatínek prostě posral a že se vymlouvá na ně.“
Neřekl jsem to, nechtěl jsem ho přivádět do rozpaků. Později jsem si však na jeho slova mockrát vzpomněl, protože tak jako on začala mluvit spousta lidí. (...)
Možná, že tím, že jsem neměl otce, jsem jiný. Možná, že z toho důvodu vím, že otec je něco víc než živitel…
Nikdy mi nevadilo, že nás můj otec neživil, že nespravoval pojistky a nenosil uhlí, ale celé dětství a ještě dlouho potom jsem velice trpěl pomyšlením, že MŮJ tatínek, můj otec byl zbabělec, lhář a slaboch, který nedokáže nést následky svých činů, který mamince utekl a zanechal ji samotnou.
Kdykoli tedy někoho slyším, že se chce zachovat jako svině, protože mu nezbývá nic jiného, má-li dostát svými povinnostem vůči dětem, pokaždé mám nutkání tomu člověku říct: Udělej co chceš, ale buď ujištěn, že ti to časem odpustí všichni kromě tvých dětí…
(ze zápisu 6. prosince 1970, s. 696–7)

Text mé výpovědi je pozoruhodný v několika směrech.
Především místo oslovení je tam napsáno: „VĚC:“. Dále není podepsána ani Fáberou, ani Tomanem, nýbrž pod razítkem studia stojí: „za Žižková“. Přestože je text dost dlouhý, nevysvítá z něj, co jsem na Barrandově dělal a kdo vlastně jsem. A to ani v nejhrubějších rysech: podle onoho textu mohl jsem být ředitelem, závozníkem, inženýrem v laboratořích, číšníkem u Kouby, gynekologem závodního střediska, hasičem, hercem, krejčím, pyrotechnikem, čímkoli.
Zvláštní rovněž je, že mě nevyhazuje ani „ředitel“, ani „ústřední dramaturg“, ani některý „náměstek“, dokonce ani „vedení studia“, ale přímo studio… Čtu totiž: „Filmové studio Barrandov rozvazuje s Vámi pracovní poměr…“
Ovšem ze všeho nejvíce se těším několika vybranými větami. Například: „… své pravicové názory jste dodnes v podstatě nezměnil, což vyplývá z dodatku životopisu (=dotazník), kde na základní otázky odpověděl jste podle svých názorů, které jsou v rozporu se současnou politikou našeho státu.“
Panebože, to je fantastická doba, když jedna z předních kulturních institucí republiky vyjadřuje se jazykem délesloužícího podpraporčíka a když taková okolnost jako „ODPOVĚDĚL JSTE PODLE SVÝCH NÁZORŮ“ stává se podezřelou! Podle jakých názorů jsem měl odpovídat?
(ze zápisu 3. července 1971, s. 761–2)

Už to začalo. Jelikož jsem byl ze všech československých režisérů propuštěn jediný, nestal jsem se v očích filmově-veřejného mínění hrdinou, nýbrž blbcem.
Všichni bezpečně vědí, že jsem si to zavinil sám a že mi to patří, protože jsem se choval a chovám jako idiot. Zatímco oni si samozřejmě myslí totéž co já, ale neříkají to tam nebo tomu, kdo by jim mohl uškodit, já prý jsem pošetilý (nerozumný, haur, hogo-fogo i trapný frajer, dětina, donebevolající pitomec, atd., podle okolností) a jednám prý směšně, jako bych prý chtěl být Janem Husem.
Vzhledem k tomu, že v textu zdůvodnění mé výpovědi stojí, že jsem: „… NARUŠIL SVOU ČINNOSTÍ SOCIALISTICKÝ SPOLEČENSKÝ ŘÁD…“, někteří lidé se mi ihned začali vyhýbat a stalo se, že někteří, když jsem je pozdravil, mne „neviděli“ a „neslyšeli“.
(ze zápisu 13. července 1971, s. 764)

Píšu anonymně scénář pro Honzu Schmidta. Dobrodružný příběh vycházející z Londonovy povídky NEOČEKÁVANÉ; nazval jsem jej SITUACE VLKA, ale Honzovi se ten titul nelíbí, takže kdoví, jak se film bude jmenovat. A kdoví, kolik za scénář dostanu. Honza dělá důležitého, je přesvědčen, že se mnou spolupracuje, a navíc má pocit, že mi velice pomohl v kritické situaci. Nemůže se nabažit řečí kolem toho. Nejraději bych ho nakopnul do prdele.
Během měsíce, jenž uplynul do mé výpovědi, je však jediný, kdo za mnou vůbec přišel.
Nenalezl se jeden jediný z ostatních, který by mi alespoň zavolal. Ani Tonda Máša. Ani Jirka Menzel, přestože se jistě musel dovědět, že jsem byl mimo jiné vyhozen i kvůli jeho filmu.
Slavná, přeslavná solidarito československé mladé vlny…!
(ze zápisu 3. srpna 1971, s. 765)

Nyní tedy už rozumím, když je mi naznačováno, že jsem si všechno zavinil sám. Nemusel jsem – jak mi říkají – trvat na svém, mohl jsem se na to „VYKAŠLAT“. To je pravda, mohl. Ale zdálo se mi, že bych se tím vykašlal i sám na sebe, a to se mi nechtělo. Tenkrát, když přišli Rusové, tenkrát jsem si totiž řekl, že ať se napříště děje cokoliv, budu už vždycky jenom jednat pouze tak, jak myslím, a vyslovovat pouze to, čemu věřím, protože není jiné jistoty na celém širém světě.
Mohu to říci ještě přesněji: rozhodl jsem se dodržovat pravidlo, že není jiná cesta k zachování zdravého rozumu než zdravý rozum. A zdravý rozum mi napovídá, že vidím-li nahého krále, pak je to tím, že je nahý; a že bych pouze přispíval k nesmyslnosti světa, kdybych se pokoušel nalézat jiná vysvětlení.
(ze zápisu 3. srpna 1971, 767–8)

Začíná se tedy čtvrtý rok od letopočtu 1968. Nic se nezměnilo nebo jen nepatrně. Zdá se, že takto zůstane všechno ještě dlouho zachováno. Zvykl jsem si. Vím, že některé věci se už nikdy nevrátí.
Hrbas nedávno uveřejnil ve Filmu a době stať o šedesátých létech v čs. kinematografii. Když jsem ji dočetl, byl jsem chvíli uražen. Vynechal mne, mé jméno jako by neexistovalo, jako bych nikdy nebyl a nic nedělal.
Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem naivní. Co by z toho měl, kdyby mě napadal a osočoval? Výhodnější je mne vynechat. Všichni mě budou vynechávat. Ještě dlouho. A kdoví, zda nezůstanu vynechán jednou provždy.
(ze zápisu 26. ledna 1972, s. 799)

Jsem hluboce přesvědčen, že člověk v postavení ústředního dramaturga velkého evropského studia nemůže se chovat jako domkař, který (...) má právo odvolat, zapřít a popřít cokoliv, neboť povinností domkařů je přežít a dočkat se vnoučat. Ale dělat film není totéž, co pěstovat králíky, a kdo jej dělá, měl by vědět, že mazanost je ctností malých lidí, zatímco mazaný intelektuál je buď zbabělec, nebo svině.
Abych se dobral konce, hledal jsem příklad, napadl mě jen jeden, a ten je příliš patetický; nechci se však zdržovat pátráním po vhodnějším…
Chci tedy říci – kdyby Taras Bulba měl za to, že v zájmu rodiny mohou mu být Tataři i Poláci ukradení, nebyl by atamanem, ale mužikem. Že však byl atamanem, nezbylo mu než Andrije zastřelit a na popravu Ostapovu zírat bezmocně a mlčky…
(ze zápisu 22. března, 1972, 878)