Těsně před Vánocemi se po letech znovu otevřela expozice Svatovítského pokladu, a to v té samé kapli sv. Kříže na Pražském hradě, kterou poklad před lety opustil. V době, kdy se začalo uvažovat o jeho vrácení na původní místo, byla v předsíni kaple sv. Kříže prodejna suvenýrů a v bývalé sakristii směnárna, prodejna audiogajdů, vstupenek a dalších turistických nezbytností. Před oběma vchody do kaple stály ohyzdné informační stojky s nápisy „shop“ či „jewellery“. Zmizely až s rekonstrukcí a restaurováním kaple, které započaly v roce 2009. 

Chrámový poklad katedrály sv. Víta, odnepaměti spravovaný kanovníky Metropolitní kapituly, patří k největším svého druhu v Evropě. Dojem z mihotavých záblesků zlata vycházejících z vystavených předmětů i z hojně zlacených stěn kaple je působivý a proslulé kříže a monstrance jistě přilákají řadu diváků. Tak zvaně méně významná dílka ale zatím zůstávají trochu stranou pozornosti. Třeba droboučké relikviáře z doby Karla IV. s tak bizarními ostatky, jako je mumifikovaná ručička zavražděného Betlémského neviňátka nebo – již dávno vyschlý – olej z hrobu sv. Mikuláše. Mimořádná je také starobylá truhlička řezaná z křemene (velmi dlouho se myslelo, že z alabastru), osazená do montáže z pozlaceného stříbra a zdobená drahokamy; slouží jako relikviář pro článek prstu sv. Mikuláše. Na křišťálovém soudku ze 16. století je zase pozoruhodné to, že původně to byl profánní předmět, který se relikviářem stal až později. 

Vizuálně poutavý je oboustranně malovaný skládací oltářík, na jehož vnější straně je zobrazeno Narození Krista a na vnitřní straně Smrt Panny Marie. V osmdesátých letech minulého století jeden restaurátor s jedním historikem umění usoudili, že oltářík skrývá nějaké tajemství, a došli k závěru, že se pod manýristickými přemalbami z konce 16. století nachází cenná malba „krásného slohu“ z doby těsně po roce 1400. Vloni provedený restaurátorský průzkum ale nic podobného nepotvrdil. Oltářík je skutečně nejspíš retrospektivní práce pozdního 16. století, která „krásný sloh“ jen připomíná. Podle mě mu to však na ceně neubírá. Ať už se jeho malíř jen zhlédl v malířském projevu, kterému říkáme krásný sloh, nebo prováděl zmenšeninu dnes nedochovaného staršího retáblu, ctil výtvarnou tradici, kterou považoval v neustále se měnícím světě za jistotu. Neměl ctižádost vytvořit „umění“, ale jakousi knihu života, v níž si její majitel mohl číst, ať byl kdekoli; oltářík je tak malinký, že mohl sloužit jako cestovní. Díváme-li se na oltářík dnes, vydáváme se jakýmsi račím pohybem nejen proti toku času, ale také do světa zcela protikladného tomu dnešnímu, kde i „umění“ chápeme a používáme zcela jinak. Je to, co při tom můžeme cítit, pouhá nostalgie, anebo známka toho, že je současné „umění“ ve svém hlavním proudu jen dočasným vybočením z toku dějin, něčím, co pomine? 

Tím samozřejmě nechci říct, že by současní umělci měli kompilovat výtvarné tradice nebo se pokoušet na ně jen lineárně navazovat. Tradicím by ale měli dobře rozumět. Pro teoretiky umění to platí dvojnásob. Ostatně my všichni bychom patrně měli tak či onak vycházet z toho, co zanechali naši předci. I když je pravda, že existuje něco ještě horšího než ignorování minulosti: její vypočítavá, parazitní exploatace.

Autorka jako ředitelka Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky odpovídala za výkon památkové péče při stavební renovaci a restaurování kaple sv. Kříže. Je kurátorkou výstavy Svatovítského pokladu.