Text pronesený na konferenci I. M. Jirous (14.–15. 11. 2013) a publikovaný v knize Magorova konference (Edice Revolver Revue 2014).

Nezvladatelnost není alternativa, nýbrž něco úplně jiného
Miroslav Petříček

V roce 1975 položil Ivan Martin Jirous tehdy zcela aktuální, ale i velmi samozřejmou otázku: jak se chovat v době – a k době –, „která obrací svou zášť a podezíravost proti lidem, kteří nechtějí nic víc než tvořit takové umění, jaké vytvářet musí“.(1) Touto jednoduchou otázkou odkryl poněkud složitý problém: době se nelze vyhnout, ale co když – jak tomu bylo zejména v případě undergroundu – s ní nechci mít vůbec nic společného? Jistě, s dobou je možné nesouhlasit, ale to není žádný postoj, to je nicneříkající fráze. Ke skutečně autentickému postoji a chování je snad, alespoň se to tak na první pohled jeví, možné dospět v takové době tehdy, když se člověk, pár lidí, snaží vytvořit a žít nějakou alternativní morálku čili étos. Jenže slovo „alternativní“ je zrádné: alternativní morálka je nejen logicky vzato alternativou k nějaké jiné morálce, tím však, nejen logicky vzato, je ve vztahu k ní (třebaže ve vztahu odmítavém), a tedy jako by mlčky akceptovala cosi jako společnou půdu, na které jedno i druhé stojí. Což je past, protože to, k čemu by v takovém případě a v oné době měla být alternativa alternativou, nejen žádná morálka nebyla, nýbrž to bylo naprosté popření morálky, takže všechno takzvaně alternativní tu fungovalo jako alibi, fakticky jen onu ne-morálku maskovalo a v krajním případě bylo až jejím komplicem. Což všechno Ivan Martin Jirous nejen tušil, ale velmi přesně a jasně si brzy uvědomil.

A zcela srozumitelně to řekl už v roce 1975 ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození, když napsal: takzvaná kultura konzumní společnosti a establishmentu nechce nás, a ani my s ní nechceme mít nic společného – nechceme vytvářet dojem, že věci jsou v pořádku, když v pořádku nejsou. Proto pak – jako důsledek, jenž je současně afirmací étosu ve smyslu postoje, autentického způsobu života čili zcela jednoduše morálky – v této Zprávě formuluje naprosto klíčovou větu: „Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která nemůže mít za cíl, na rozdíl od undergroundu na Západě, destrukci establishmentu, protože by se mu tím vehnala do náruče.“(2) 

Řečeno velmi stručně: tato „zpráva“, která není ani manifestem ani proklamací, je zprávou o svobodném přijetí podmínek, které doba stvořila tak a proto, že byly a aby byly zcela nepřijatelné. Jirous a spolu s ním i celý underground však tento prostor vzniklý přijetím nepřijatelných podmínek vyplnil svým „pobýváním“: jinde prostě pro autentické chování a jeho étos místo nebylo. „Musíme se zabydlit v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně.“(3)

Smím-li si teď dovolit učeneckou vsuvku: „étos“ původně neznamená nic jiného než místo stvořené určitým způsobem života, tedy obývání. Underground je tedy a proto – jednoduše – étos. A jestliže kultura je kultivací obývání, není potom nic překvapivého na tom, když Ivan Martin Jirous klade takový důraz právě na kulturu. Jeho „druhá kultura“ je totiž ta, která kulturu znovu zakládá. A tím spíše to nemůže být žádná jednoduchá alternativa, což – mimochodem řečeno – naprosto nepochopil Václav Černý, který chtěl pořád chápat underground jako negaci a neviděl, že se zde, právě svobodným přijetím nepřijatelných podmínek, utváří (jak v oprávněné polemice s ním Jirous napsal) „jediný autentický existenciální prostor k žití“,(4) ve kterém (ale také pouze ve kterém) byly dány tak příznivé podmínky pro kulturu, jaké tu snad předtím ještě nikdy nebyly. A Jirous měl, samozřejmě, i v této věci naprostou pravdu.

Tedy mi už vlastně nezbývá nic jiného než vysvětlit, proč jsem v názvu této své stručné úvahy popřel alternativu nezvladatelností. Důvodů mám víc než dost. Například každý, kdo kdy Ivana M. Jirouse zažil tak říkajíc v akci, ví, o čem mluvím. Ale to zas až tak podstatné není, neboť důležitější je, že jeho nezvladatelnost vždycky dávala smysl. A tento smysl lze odhalit vcelku jednoduše: doba byla blbá a jako každý blb chtěla mít všechno pod kontrolou; nezvladatelnost a nezvladatelní jedinci pro ni byli skandál, musela nezvladatelnost kriminalizovat a psychiatrizovat, byla to pro ni sociální lepra. Jestliže ji někdo ostentativně demonstroval, dával tím najevo to, co je nejméně zvladatelné: osobní svobodu. Ale Magorovo magorství nakonec dávalo smysl ještě hlubší. Jestliže totiž platí, že underground je svobodným přijetím nepřijatelných podmínek, potom také platí, že je kulturou holého, protože tělesného života: života a kultury, která se nebrání něčemu tak elementárnímu, jako je sensibilita (abych navázal na skvělé zamyšlení Paula Wilsona). Například sám výraz „androš“ to neskrytě naznačuje. Ale aby nedošlo k fatálnímu nedorozumění: chci tím říci, že kultura undergroundu nerozděluje rozum a cit, sense and sensibility, intelekt a vkus, myšlenku a chuť (taste); že neodděluje morálku od toho, co je jejím posledním základem a leckdy i poslední šancí, což je fyzický, fyziologický odpor k ne-morálnosti, k němuž neexistuje žádná alternativa a který sám není ničím alternativním. Nevím třeba úplně jasně, proč to či ono nedělám, ale při pomyšlení na to, že bych to udělal, se mi zvedá žaludek.

Po letech to přesně vystihl Mirek Vodrážka, když ve své knize Filosofie tělesnosti dějin napsal: „Underground je zrozením nové společenské intimity, která se stává spiritus agens jiného osobního i společenského poznání a dějinnosti. Změna určující průběh dějin není dána nějakými zákonitostmi, ale stavem emocionálního těla, které se stává osobitou hodnotou navzdory nejrůznějším sociálním podmínkám.“(5)

Sunt certi denique fines, jak říkali staří Římané: jsou meze, které se prostě nedají překročit. Rozum by to sice nějak ospravedlnil, ale tělo to nedopustí.

Autentický étos je právě toto, spočívá na sensibilitě, chuti života (žít vesele a důstojně), je ve zkušenosti, která je nejen nepřekročitelná, ale také nezvladatelná: základem a poslední šancí morálky je fyzické zhnusení, husí kůže – anebo, řečeno velmi jednoduše, nasranost.


(1) Magorův zápisník. Ed. M. Špirit. Praha, Torst 1997, s. 172.
(2) Ibid., s. 197.
(3) Ibid., s. 187.
(4) Ibid., s. 405.
(5) Vodrážková, Mirka: Filosofie tělesnosti dějin. Praha, ÚSTR a Herrmann & synové 2013, s. 22.