Na rozdíl od některých knih, které Torst vydal v posledních letech (na Bubínku Revolveru z nich byly reflektovány Cieslarovy deníkové záznamy, Švehlova publikace o I. M. Jirousovi či opus Jitky Vodňanské), patří svazky s odkazem Jana Hanče k počinům, jež nevzbuzují vážnou pochybnost o napořád dobrém jménu této nakladatelské značky. Mimořádný význam Hančova díla je s postupujícím časem zjevný čím dál víc a práce Michaela Špirita, který o jeho texty od smrti Jana Lopatky jako editor pečuje, je úctyhodná a inspirativní nejen ve sféře řemesla, ale také tvořivé vynalézavosti; radost nad trojicí dosud posledních hančovských knih z Torstu tak poněkud kalí jen jejich instantní a zaměnitelná, a už tím Hančovi cizorodá, a proto rušivá grafická úprava.

Svazek Dodatečné události, vydaný před třemi lety, rok po nové edici Událostí, přinesl do té doby nezveřejněné či knižně poprvé publikované Hančovy básně a prózy (před tím otištěné v Revolver Revue č. 104) a čtenáři mohli být překvapeni především samotnou existencí relativně velkého množství textů, jejichž objev nebyl samozřejmý, a dokonce ani pravděpodobný – ony dodatečně publikované básně a prózy pak povětšinou stvrzují představu o Hančově díle, vycházející z ústředních Událostí. V následujícím, nedávno vydaném svazku s titulem Zanechané listy, který veřejnosti otevírá patrně poslední dostupnou část Hančovy písemné pozůstalosti, se skrývá překvapení jiného druhu.


Jan Hanč jako lehkoatletický trenér v roce 1956

Kniha vedle textů o atletice, z nichž některé mají blíže k odborným a jiné k prozaickým žánrům, a vedle výběru z autorových koláží a fotografických i jiných obrazových pramenů obsahuje především jeho dopisy, a to ve dvou poměrně rozdílných souborech.

V Hančově literárním díle (příznačný je tu ovšem také jeho ilustrovaný sešit-koláž) jsou téma i forma dopisu podstatné. „Jak by bylo krásné mít komu psát, mít od koho dostávat dopisy, rozumět si s někým.“ „Napsal bych Ti dopis, byl by však s největší pravděpodobností jen zdrojem nedorozumění. Ve skutečnosti jsem Ti psal celý život, i když jsem vlastně psal sám sobě.“ „Napsal bych dopis, kdyby bylo komu […]. Jméno za jménem, a přesto nikdo komu bych mohl právě psát.“ „Psát dopisy ve strnulé formě a normě obvyklé korespondence je něco šíleně tupého. Posílat druhému kousek vlastního žhavého nitra je však nanejvýš problematické. […] Nakonec bláznovská samomluva je mnohem rozumnější než nejduchaplnější korespondence.“ „Celý život jsem psal milostný dopis, který jsem nikdy neodeslal. Je možno vůbec psát jiné dopisy?“ Motiv dopisu se příznačně objevuje i v jednom z nejvíc okřídlených Hančových textů: „Takřka všechno může literární výtvor postrádat, krásu, gramatiku i formu, ale nikoli naléhavost a morálnost. Morálnost třeba nepochopitelnou a naléhavost jakéhokoli druhu; bez nich jedná se vždy o potrat, byť se i jednalo o dopis tetičce.“ Další příklady z (Dodatečných) Událostí by mohly následovat. A nyní se v takovém kontextu ke čtenáři dostavají Hančovy dopisy, které nejsou, a nebo alespoň na první pohled nepůsobí jako součást jeho dosud známé, literárně stylizované výpovědi, protože jsou dílem „opravdové“, ve smyslu běžného, korespondečního účelu, a dílem tak přinejmenším navenek vyhlížejí, už protože jsou zpravidla opatřeny všemi či většinou obvyklých náležitostí, jako je datum, jmenovité oslovení a podpis.

Jeden korespondenční celek v knize Zanechané listy zahrnuje dopisy, které Jan Hanč psal – a odeslal – svému bratru Oldřichovi, převážně v době druhé světové války, jako ještě mladý, ani ne třicetiletý muž. Jsou to, když se přidržíme výše citovaných charakteristik samotného autora, nejspíš dopisy ve „formě obvyklé korespondence“, její „normu“ ale citelně převyšují a „naléhavost a morálnost“ je u nich zřejmá – patří k soukromé korespondenci, již stojí za to publikovat, pro literární a myšlenkovou hodnotu i jako podstatný pramen (který kromě jiného říká třeba leccos o Hančově úvahách v otázkách víry).

Obzvlášť pozoruhodné je ovšem jádro knihy, obsahující jiný soubor dopisů, v mnohém zásadně odlišný – už protože dle nálezů editora leccos nasvědčuje tomu, že většina a možná dokonce žádný z nich nebyl odeslán, některé jsou i nedokončené a některé mají více variant. Datovány jsou v období mezi konci roků 1959 a 1962, pocházejí tedy z poslední let Hančova života (zemřel 19. července 1963 jako sedmačtyřicetiletý). Hanč píše svým přátelům, zejména Zdeňku Urbánkovi, také manželům Fukovým a Janu Rychlíkovi. Ale i lékařům, a nebo herečce Marii Tomášové, „známé neznámé“, aby vyjádřil obdiv k jejímu pojetí Ofelie v slavné inscenaci Hamleta v Pleskotově režii na jevišti Národního divadla (o níž jako celku pojednává kriticky, se svébytnými komentáři, jež by neměly uniknout evidenci divadelních historiků). Gros tohoto souboru, který editor v knize pojmenoval jako Listy a torza, však určují texty, adresované lidem ze sportovního prostředí, především Hančovým mladým atletickým svěřencům a zejména svěřenkám i jejich rodičům a rovněž jedné atletce, jejímž trenérem Hanč nebyl – dopisy Radce jsou milostná vyznání, silná o to víc, že lze předpokládat platoničnost tohoto vztahu, možná jednostranného, z Hančovy strany však bezpečně stvrzovaného mimo jiné tím, co je mu v životě obzvlášť drahé, totiž „doporučovanou literaturou“: „K četbě, kterou Ti budu v budoucnu nosit a kterou bys stěží sehnala kdekoli jinde, dodal bych rád, že tak činím méně proto, aby sis početla, ale roztáhla co nejvíce své mozkové ganglie i svou duši. Některé věci vyvolají Tvé horoucí ano, a jiné rozhodné ne! Možná, že ty poslední budou mít podstatnější vliv na Tvůj duševní růst, protože kdybys četla pouze věci, které ti sedí, určitě bys šla nesprávnou cestou a nakonec úplně zblbla.“ O Millerově Obratníku raka, který v Hančově „doporučené četbě“ této osmnáctileté dívce také figuruje, sice posléze uznává, že jí ho dal přečíst předčasně, za mnohem důležitější ale považuje něco jiného: „Mohu-li Ti v umění v něčem poradit […], nikdy se neřiď běžným uměleckým trhem. Tam totiž nemůžeš objevit nic mimořádného a směrodatného, a když, tak ve velice výjimečném případě. Co je v umění podstatné a cenné, to žije odjakživa mimo dosah běžné distribuce, reklamy i kritiky, to je třeba objevovat, to neleze za publikem […]. Všechna vysvědčení a osvědčení mají v umění hovno cenu. […] Jsi tak milá a sympatická, že bych Ti nejraději psal každý den. Taková šílenost. Nezbavím se své sprinterské a básnické nátury do smrti.“


Jan Hanč na hřišti VS Praha ve Strakově akademii na počátku třicátých let

Stejně jako dopis patří i téma sportu k podstatným konstantám Hančova dosud známého literárního díla. V tomto souboru dopisů je však obojí koncentrované, natolik, že lze ve srovnání s tím, s čím jsme se měli dosud možnost u Hanče setkávat, vnímat i jiné, nové, či naopak umocňující kvality. Je to už a možná především v rytmu, odlišném od Událostí. V Listech a torzech je určen nejen výhradně dopisovou formou, jejíž nepřetržité opakování, posílené navíc v některých případech různými verzemi téhož psaní, dává celku až litanické rysy (zcela ovšem vzdálené představě utrápeného kvílení), nýbrž i tím, jak tu ke čtenáři postupně až fyzicky proniká právě Hančova „sprinterská a básnická nátura“, zřejmá již z Událostí, zde ale v jistém smyslu intenzivnější, i protože jde ruku v ruce se svědectvím o jeho žité a reflektované sportovní praxi, v každodennosti naplňované především rytmem a pravidly tréninku, zpravidla běžeckého, a především během samotným. O tom všem Hanč píše při veškeré věcnosti tak sugestivně – vpravdě nálehavě –, že může být zcela zaujata i recenzentka, jíž je tato problematika naprosto vzdálená, což kromě jiného svědčí nejen o literárních, ale i trenérských, pedagogických a psychologických dispozicích pisatele; v jednom z dopisů určených nadějné Martě Ulmanové třeba čteme: „Byl jsem také rád, že jsi získala osobní poznatek o tom, jak je třeba běžet stovku. Běží-li se uvolněně, je nejen pocit námahy podstatně menší, ale výkon vždy lepší, nežli když se to rve. Potřebuješ nyní často vyrovnanou konkurenci a potom těch 12,6 se stane skutkem. Máš také značné reservy v práci kotníků, a nezapomínej proto v tréninku na nízký skipink, výpony v kotnících a všechno, co Ti zvětší jejich sílu a pružnost. Musíš mít takový pocit, že bez obtíží obejdeš celé hřiště po špičkách, a při běhu musíš úplně fyzicky cítit, jak Ti dráha pod nohama ubíhá úplně bez námahy zásluhou bezvadné práce kotníků. […] Také v sobě musíš pěstovat bojové odhodlání. Před žádnou soupeřkou nesmíš mít respekt, chceš-li se stát vynikající závodnicí. Nezáleží na tom, prohraješ-li občas nějaký závod, ale záleží na tom, abys měla odvážné a nebojácné srdce. Musíš si věřit a nikdy nepřipouštět myšlenku na porážku.“




Faksimile rukopisu

S postupující četbou těchto listů před čtenářem oživá konkrétní a svébytný svět, který je součástí osobního světa Hančova a jehož protagonisté v běhu života, tak jak o něm Hanč píše, nabývají jakoby mimoděk plastických rysů – především každá z adresátek-svěřenek se v Hančových listech odráží jako jedinečná individualita, nezaměnitelná bytost, lze skládat představu o jejich vzhledu, povaze, vlastnostech, vývoji, nadějných atletických začátcích, rozličných peripetiích i koncích, a to také proto, že některé z adresátek figurují v listech adresovaných jiným, rýsuje se nejen pisatelův vztah k nim, ale někdy i jejich vztahy vzájemné, prosvítají okolnosti jejich životů a malé i větší příběhy, které se někdy skrze Hančův zájem a mnohdy i starost o druhé a skrze jeho dopisy dál proplétají a kříží – a to všechno dává tomuto souboru textů poněkud jiný tah, než jaký známe z Událostí: u autora náležejícího k hledačům formy vně sujetu lze náhle sujet přinejmenším v náznacích vnímat, zdánlivě překvapivě v textech, které alespoň navenek nenesou rysy vědomě koncipovaného literárního tvaru a které ve svém celku bezpochyby nepředstavují tvar vědomě dokončený – děje se tak nikoli přestože, ale právě protože tu příznaky syžetu nekonstruuje autor, ale přináší je takříkajíc život sám.

Zároveň je patrně namístě tyto těžko zařaditelné texty považovat za součást Hančova tvůrčího díla. Především jasně znovu svědčí o vážnosti, již nárokoval na zdá se opravdu každé slovo, stejně jako na život, přičemž - a to je třeba znovu podtrhnout – vážnost tu jistě neznamená absenci nadhledu, ironie a vybroušeného smyslu pro nevážné. Výmluvné jsou textové verze, opakované pokusy vyjádřit ono tak či onak naléhavé znovu, lépe, přesněji. A netýká se to jen variant v rámci daného souboru dopisů – leccos, co v nich čteme, můžeme nalézt v menších či větších obměnách i v Událostech, které se ve srovnání s těmito Listy a torzy jeví patrně víc než kdy předtím jako vycizelovaná – a i proto navenek tak nenápadně, přirozeně, neefektně a snadně působící – tresť, avšak tresť té samé, v základu pevné látky. Stopy Hančova zápasu o patřičné slovo, výraz a formu tu lze sledovat někdy takřka v přímém přenosu, který staví představy povrchních komentátorů o jakési spontánní deníkovosti, jež dílo tohoto autora čas od času rovněž provázejí, do ještě frivolnějšího světla než dřív. Ale i v jiném smyslu jsou tyto nově zveřejněné texty při všech naznačených, nikoli nevýznamných odlišnostech kompatibilní s prózami, jež známe z Událostí.

Potvrzuje se, co samotný Hanč v Událostech píše: „Naprosto nezáleží na tom, z kterého konce začnu, nebo začnu-li od prostředka a budu se vracet zpátky, nebo pokračovat zprostředka ke konci.“ To není v jeho případě výraz libovůle či projev bezradnosti, ale doklad jistoty a pevnosti. „Podhoubí zůstalo samozřejmě totéž. Nemohu, ani nechci, změnit své základní ladění a naturel,“ konstatuje o svém psaní v jednom z Listů a torz. Také pro ně proto nakonec mohou platit i některé podstatné charakteristiky, které Jan Lopatka formuloval nad Událostmi už před padesáti lety a které není důvod revidovat či parafrázovat: „sepětí díla s nejosobnější historií“, „snaha o přesnost každého pojmenování“, k němuž patří „vážnost každého momentu, sebenepatrnějšího detailu, neboť: kdoví, který z nich bude klíčem k osvětlení, předpokladem k novému odhalení věcí?“, „sebereflexe outsidera, který vytvořil dílo jako málo osobně utěšující, nicméně neopakovatelnou náhražku za soulad s okolím, za soulad, který je dán méně pronikavým a méně nekompromisním tuctovějším šťastlivcům, za soulad, jehož nedostatek je jedním z trvalých a nutkavě se vracejících motivů v Hančově díle“. V Listech a torzech, jež soustředěně svědčí o stejně tak napořád ztroskotávající, jako neutuchající touze po sdílení a dialogu, je tento motiv ústřední, a autorem rovněž reflektovaný: „Všechny mé dopisy, a nakonec i literatura, kterou píši, jsou vlastně dlouhými monology, které vedu se svou duší“, čteme v jednom z dopisů. I monolog je ovšem dialogem.

Také do Hančových dopisů v souboru Listy a torza od počátku stejně jako do každodenních událostí pronikají velké věci člověka: láska, smrt blízkých, naděje i dlouhý, neokázale statečný boj s těžkou a poslední nemocí, osamělost uprostřed většiny – „a do smrti budu se marně / pokoušet domluvit se“ (Události). A i ve 124 listech a torzech, psaných a možná neodesílaných v předposledních třech letech života a symbolicky, i když přirozeně, v chronologickém řazení, nakonec rámovaných datací z dvojích Vánoc – kdy, jak autor v příslušných dopisech netematizuje, ale jak každý ví, se člověk může cítit obzvlášť sam –, se nakonec zrcadlí Hančův osud a svět, ba co víc se tu „skrze mikrokosmos nastavuje odraz makrokosmu“, jak konstatovala Růžena Grebeníčková nad „metodou“ Událostí.

K autorům, kteří pro Hanče byli důležití, patřil i Rainer Maria Rilke, v jednom z dopisů, vydaných v knize Zanechané listy, cituje v originále jeho Herbsttag, Podzimní den. Nad jejich četbou se ke mně ale vracela jiná Rilkova báseň, i když ji, pokud vím, Hanč v žádném svém textu nezmiňuje:

Toto je touha: domov za obzory
a vlnobití, časem netknutá;
a to jsou přání: tiché rozhovory,
jež s věčností má všední minuta.

A to je život sám: když došla cíle
nejodlehlejší chvíle z minula,
a jinak záříc nežli jiné chvíle,
vstříc věčnu mlčky stanula.