Před bezmála dvaceti lety charakterizoval jeden etablovaný kritik publikované deníky jednoho renomovaného vědce jako „nesnesitelné“; zároveň přiznal, že ho svým – poněkud zvráceným – způsobem fascinují. Autor oněch deníků totiž čtenáře nezpravuje v podstatě o ničem jiném než o vlastním, únavně neměnném emocionálním naladění, zprostředkovaném stereotypními lyrizujícími výlevy a sentimentálními klišé. Sám sebe vykreslil jako vzácně citlivou bytost, jež ubíhající životní okamžiky zhodnocuje ušlechtilým tvůrčím zápasem; denní záznamy tak pravidelně kulminovaly pochvalou na vlastní adresu za „‚krásné dokončování rukopisu‘“. Kritik oněch deníků si tehdy všímal, jak pisatele jeho „narcistní zmámení“ ukolébávalo do příjemného „polehávání v stále týchž zmechanizovaných pocitech“ a bránilo mu – na rozdíl třeba od Jana Hanče, Jana Zábrany či Ivana Diviše, kteří „vepsali do svých deníků tak bohaté portréty druhých lidí“ – vnímat a zvěčnit kohokoliv kromě sebe sama. „Ti druzí“ v jeho záznamech vystupovali „v jediné úloze: jako ti, kteří autora obdarovávají, obdivují, případně, a to nejčastěji, když ho přivedou k nějakému dojetí nad sebou samým“. Nástrojem autora oněch deníků, mimo jiné ostříleného interpreta novější české poezie, se tu kupodivu stával jazyk ze samého pomezí kýče; svému psaní se zároveň věnoval s energií vlastní grafomanským projevům, takže vrchovatá míra „banalizujících stereotypů“ v jeho denících čtenáře nakonec mohla „málem hypnotizovat“. Jistou hodnotu (pohříchu bezděčnou) těchto „nesnesitelných“ záznamů, jejichž banalizující sebevzhlíživost tu přehlušila autorovy jinde prokázané kvality, jako byly „kultivovanost, sensibilita, zkušenost, vzdělání“, bylo možné podle jejich kritika spatřovat snad v tom, že se staly „velmi pravdivým svědectvím určitého typu vnímavosti a jistého stylu sebezveřejňování“, vycházejícím bez náznaku kritické sebereflexe vstříc módnímu „pokušení psát si deník a dokonce jej zveřejňovat“. Recenzované deníky by si kritik dovedl snad ještě představit jako „privátní tisky pro nejbližší přátele“; nepokládal je však za literaturu v pravém slova smyslu – totiž takovou, již Jan Hanč charakterizoval přídavným jménem „naléhavá“ a jejíž přítomnost na tomto světě se jeví jako „nutná“.

Předmětem stati, publikované roku 1998 v Kritické Příloze RR č. 12, byly deníkové soubory Struktury (1995) a Obtisky (1998) literárního vědce Zdeňka Kožmína; autor jejich zevrubné kritiky se jmenoval Jiří Cieslar. Text, který se může v rámci jeho celkového díla jevit jako periferní, pokládám pro jeho nesmlouvavou a pronikavou kritičnost za Cieslarův vrcholný výkon. (Roku 2006 Kamil Fila, který Jiřího Cieslara po jeho smrti zkritizoval mimo jiné za nedostatek kritické odvahy, reagoval v internetové debatě časopisu Cinepur na můj dotaz, zda by jistou kritičnost nebyl ochoten přiznat alespoň dotyčné stati, odpovědí ve formě dosud nenaplněného příslibu, že mi „rád odpoví“, až pomine jeho momentální zaneprázdněnost.) V oné neprávem pozapomenuté stati dnes kromě jiného spatřuji klíč k výkladu deníkových záznamů, které z Cieslarovy pozůstalosti pod názvem Matouš letos vydalo nakladatelství Torst.

Aktuálního významu tu nabývá především dávné Cieslarovo pronikavé přiznání, že v Kožmínových denících shledává své „vlastní memento“. K autorovi Struktur a Obtisků má Jiří Cieslar v záznamech, vydaných posmrtně v Torstu, skutečně blízko: v první řadě svým extaticky sebevzhlíživým a sebedojímavým naladěním, jež se odráží ve fragmentárnosti textu, výrazových stereotypech, zúženém okruhu témat a povšechné trivializaci stylu. Dokladem tohoto tvrzení je celá kniha – jen s několika málo výjimkami (momentky z rozhovorů s Dušanem Hanákem či posudek k profesorskému řízení Karla Vachka), které působí, jako by se v daném kontextu ocitly nedopatřením, a které svědčí o tom, jak důvtipným pozorovatelem a brilantním stylistou Cieslar dokázal být a v textech určených k publikaci jím samotným také (i při všech případných výhradách, jež lze vůči jeho psaní vznášet) namnoze byl. Nekoherentnost a leckdy zarážející plytkost Cieslarových záznamů je natolik do očí bijící, že ji nemohla přehlédnout a zamlčet dokonce ani většina současných recenzentů a mediálních komentátorů; jedněm (třeba M. M. Marešové či J. Lukešovi) se ovšem stala východiskem k štítivému odsudku autorova životního stylu, zatímco druhé vedla ke klopotnému zdůvodňování, proč je navzdory všem jeho frapantním nedostatkům vlastně dobře, že text spatřil světlo světa. Čtenář se tak mohl z různých stran dozvědět leccos předvídatelného o „bolestně naléhavé výpovědi“ (M. Platzová), o nebývale „otevřeném vhledu do vnitřního zápasu o smysl věcí“ (J. Němec) či třeba o „niterné jemnosti a křehkosti […] bytostně erotického typu“ (J. Zizler); chápavě naladění recenzenti se nespokojili se zjištěním, jaké vlastnosti má publikovaný text, ale pojali ho především jako příležitost se dojmout – nad autorovým osudem, nad svým vlastním životem a nad obecnou tragikou lidského údělu.

K podpoře stanoviska „je přese všechno dobře, že kniha vyšla“ zazněla i osobní vzpomínka na Cieslarův, v rámci zdvořilostní konverzace napůl žertem pronesený výrok, jejž si jeho adresát a editor knihy Jan Šulc bez rozpaků vyložil jako bianco svolení k budoucí publikaci blíže neurčených textů. Na Šulcově místě bych byl podstatně zdrženlivější, a to jak kvůli úrovni textu, který podle mého soudu nedozrál k publikaci, tak s ohledem na to, co o účelu svých deníkových záznamů výslovně napsal sám Jiří Cieslar: „budu znovu a znovu psát některé základní prožitky s Evou, omluven tím pro věčnost, že si je píšu jen pro sebe, do tašky“. Chápu ovšem, že pokušení přinést Cieslarovu kůži na trh muselo být pro editora a jeho nakladatele lákavé, a úroveň naší „kulturní publicistiky“ oba bezpochyby znají dost dobře na to, aby dokázali odhadnout, že přinejmenším od některých za svůj počin sklidí pochvalu.

Ani editor ani účastníci mediálně-recenzentské debaty nad Matoušem, oslnění příležitostí vstoupit do třinácté komnaty celebrity, si nepřipustili jeden základní rozdíl. Jedna věc je privátní záznam dění, které člověk může například pokládat za „nejpřevratnější týdny svého života“, během nichž je s to i banální textovou zprávu, pro nezasvěceného sotva srozumitelnou, vnímat jako fatální a hluboké poselství; texty tohoto druhu nepochybně mají své opodstatnění pro jejich pisatele (a je vedlejší, zda je nazveme třeba literaturou „speciální funkce“ či prostředkem autoterapie). Druhá věc ale je – a to i v souladu s náhledem Jiřího Cieslara na deníkové texty druhých – schopnost takto skutečně či domněle zběsilé dění (anebo třeba naopak dění úplně všední) popsat natolik „naléhavým“ způsobem, aby se existence vzniklého literárního textu na světě jevila jako nutná. Mám za to, že Jiří Cieslar si rozdíl mezi zápisky určenými nanejvýš vybraným jedincům z nejbližšího okolí a textem určeným k veřejné publikaci nemohl neuvědomovat ani nad svým vlastním psaním; ke své smůle ale zároveň disponoval natolik obratně „vypsaným“ jazykem, že se jeho posthumně nalezené deníkové záznamy na první čtení pro každého patrně nedeklasují coby zjevně diletantský výplod – a mohou se, jak se prokázalo, dokonce stávat pro někoho rukopisem, jehož vydání je nejenže možné, ale je vlastně službou a povinností vůči našemu „kulturnímu prostředí“, které má přece právo dozvědět se, jak své poslední – jeho vlastními slovy z arzenálu červené knihovny „naprosto osudové“ – roky prožíval muž, jenž si své role charismatické ikony se stálým okruhem obdivovatelek i obdivovatelů byl velmi dobře vědom a věnoval jí přímo strategickou péči. Sebeironicky pronikavé momenty, dokumentované výroky typu „upadl jsem až do své typické fanfarónské sebelítosti“, nacházíme v Cieslarových záznamech zřídka; zřetelně v nich převládá koketérie typu „snad už je té chvály [na adresu mou a mých textů] moc“.

Světlo světa tak spatřil text, který následně leckomu užitečně posloužil jako východisko k nezávazným a rádoby hlubokomyslným úvahám o existenciální tragice osudu, o komplikovaném vztahu celebrity k otci či o jeho poměru k fatální ženě a k ženám tak nějak vůbec. V dějinách české literatury Matouš jednou zaujme podobné místo jako třeba Chaunovy Zápisky režiséra, jež svého času budily srovnatelný „kontroverzní“ rozruch; než se tak stane, domácí recenzentská a kulturní obec bude ještě nějakou chvíli sdílet obvyklá pravidla hry na prvořadou literární událost.