Text vznikl pro Sympozium 8 (Komunismus – elity – dnešek), které Revolver Revue uspořádala 27. listopadu 2018 ve Venuši ve Švehlovce ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda a společností Post Bellum.
RR


Národ a elity: polská perspektiva
Maciej Ruczaj

Polsko je země, v níž příběh o ztracených elitách zůstává velmi živý. Nejvíc tehdy, když je potřeba najít výmluvu pro současné problémy. Především na pravé straně pomyslné barikády tuto výmluvu uslyšíte velmi často. Cizinec může s překvapením sledovat, jak diskuze o děravé silnici, nedochvilných tramvajích či zkorumpované justici znenadání končí přednáškou o Katyni a Varšavském povstání. „Němci a Sověti vyvraždili to nejlepší, co jsme měli, tak se nedivte, že to tady takhle vypadá...“

Polská zkušenost s likvidací elit je spojená – na rozdíl od té české – spíše s obdobím války, nikoli nastolením komunismu. A byla to likvidace nejen „funkční“, ale doslova fyzická. Mezi lety 1938 a 1946 klesl počet lidí s vyšším vzděláním na území polského státu ze 120 tisíc na 30 tisíc. Během války bylo okupanty zlikvidováno 39 procent lékařů, 33 procent učitelů základních a středních škol, 30 procent akademických pedagogů, 28 procent kněží, 26 procent právníků. A seznam by mohl pokračovat až k takovým skupinám jako elitní sportovci či podnikatelé. Plošná genocida „etnickým“ Polákům na většině území – na rozdíl od Poláků židovského původu – nehrozila, nicméně jak Němci, tak Sověti svědomitě uskutečňovali plán úplné likvidace široce pojaté elity polské společnosti, jejímiž symboly může být na jedné straně Katyň, a na druhé německá Inteligenzaktion: v jejím důsledku bylo od října 1939 do dubna 1940 popraveno 50 tisíc obyvatel západních částí Polska – podle přesně připravených seznamů. Za těmito lidskými ztrátami samozřejmě následovala likvidace materiální kultury a národního dědictví. Období stalinismu, které se v Polsku datuje léty 1944–1956, bylo dovršením procesu zahájeného v září 1939.

V jinak poměrně ostře rozdělené polské veřejné debatě existuje nečekaná shoda ohledně toho, že právě tyto události a toto období jsou tím klíčovým pro pochopení současného Polska. „Polsko, které znám, ve kterém jsem žil od narození, je země přerušené kontinuity. Vzniklo jako zcela nový tvor, vědomě budovaný v opozici ke všemu, čím bylo předtím“ – píše jeden z nejvýraznějších polských konzervativců Ryszard Legutko (nar. 1949) v Eseji o polské duši (česky vyšlo v CDK Brno, 2009). Na opačné straně spektra je například Andrzej Leder, osobnost polské intelektuální levice, který nazývá léta 1939–1956 „neuvědoměnou revolucí“, která byla nastolena zvnějšku, nicméně způsobila celkovou hloubkovou proměnu společnosti, přičemž její součástí bylo i „zmizení“ dvou nejvýraznějších složek předrevolučního Polska, tedy šlechty a Židů. Dva tak velice odlišní myslitelé se shodnou na tom, že současné polské problémy s identitou pocházejí právě z nestrávené zkušenosti této revoluční změny až apokalyptických rozměrů.

Z české perspektivy se ovšem tyto katastrofické parametry mohou jevit jako poněkud přehnané. Kulturní a intelektuální život Polské lidově demokratické republiky byl – asi až na „zlatá šedesátá“ – nesrovnatelně svobodnější a pestřejší než v Československu. Režim si v Polsku nikdy nedokázal zcela podvolit inteligenci, nepodařilo se mu zcela „vyčistit“ univerzity od nepohodlných. Proč? Část vysvětlení asi najdeme v přístupu těch zástupců intelektuální elity, kteří přijali roli budovatelů „nového Polska“ po roce 1945. V jejich dobových projevech je jen málo entusiasmu. Sem tam narazíme na určitou revoluční odhodlanost, jako v slavném konstatování filosofa Krońského: „Pokud nebude jiná možnost, vtlučeme tomuto národu materialistickou dialektiku do hlavy pažbami sovětských pušek.“ Většinou jde však jen o pasivní přijetí vnuceného „ducha dějin“. Hrozivou vizi tohoto demiurga najdeme v básních Czesława Miłosze, jeho vítězství je působivě zobrazeno i v závěrečné scéně slavného Wajdowa filmu Popel a démant. Ani jeden z těchto tvůrců však v sobě nedokázal potlačit ani nostalgii za starým světem, ani povědomí o tom, že komunismus, ač dle jejich tehdejšího mínění nevyhnutelný, je Polsku vnucen z vnějšku. A v okamžiku, kdy se dosud zdánlivě neporazitelný sovětský leviatan zachvěl v základech, vystřídalo i jejich víru volání po změně.

Prostor, který získali příslušníci elity nového Polska i v rámci „reálného socialismu“ pro hledání jeho „lidské tváře“, by však neexistoval, nebýt boje, jejž proti komunismu svedla společnost jako celek – ať už to byli drobní živnostníci či soukromí zemědělci, především ale katolická církev. Proti všem těmto pilířům společnosti komunisté vytáhli v době stalinismu do boje a nakonec museli po roce 1956 potupně ustupovat. Polský příběh cesty ke svobodě je tedy specifický tím, že v klíčových okamžicích – tj. v roce 1956, 1970, 1976, 1980 a 1988 – byla jeho hnací silou nikoli malá skupina disidentů, ale spíše „lid“.

Jak je ale možné, že „průměrný Polák“, tedy selský synek, který se v podmínkách druhé poloviny 20. století díky mohutné industrializaci stalinského období dostává do města, kde dokončí školu a ochutnává bydlení s elektřinou a tekoucí vodou, jak je možné, že se tento člověk, který režimu de facto vděčí za takový civilizační skok, k tomuto režimu nakonec obrátí zády? Podle mnohých by se právě tento proces dal označit za největší „zázrak u Visly“ v dějinách. A za tímto zázrakem stojí především katolická církev v čele s kardinálem Stefanem Wyszyńským a jeho cílenou sázkou na spojení „lidové zbožnosti“ se zdůrazňováním vazby mezi národem a církví.

Role církve v procesu boje s komunismem v Polsku se často omezuje na fakt „poskytování prostoru svobody“ opozičním kruhům, v němž se mohly scházet a diskutovat mimo dosah bezpečnostních složek státu. Tuto roli církev především v osmdesátých letech doopravdy měla. Nicméně aby byl fenomén Solidarity, tedy jediného masového opozičního hnutí ve východním bloku (mělo 10 milionů členů), vůbec možný, musel nejdříve Wyszyński svést s režimem „boj o duši“ onoho „nového člověka“ socialistického Polska. Jak píše sociolog Michał Łuczewski: v tomto případě byla „evangelizace“ nerozdělitelně spjatá s „nacionalizací“. Vnukům poddaných tak byl v jednom „balíku“ s náboženstvím podáván i polský vlastenecký étos, s jeho šlechtickým ideálem boje za svobodu, s nevraživostí vůči Rusku, s odkazem na Katyň atd. Když komunisté nedokázali církev porazit, prohráli tak zároveň boj o to, která verze polské identity a které vyprávění o polských dějinách bude ovládat kolektivní představivost. Wyszyńského triumf umožnil Solidaritu. Sociologové jako Paweł Śpiewak, Dariusz Gawin nebo Elżbieta Ciżewska dokonce poukazují na to, jak moc dělnická Solidarita někde v hlubokém podvědomí reflektovala formy politického myšlení šlechtického polského republikanismu, především představu o kolektivní spontánní mobilizaci občanů ve jménu „napravení křivd“ (a mimochodem, mohli bychom doplnit, jak moc si s touto interpretací protiřečí obraz Solidarity z Wajdowa filmu Wałesa. Člověk z naděje, v němž autoritativní Vůdce vyčnívá nad pasivním davem).

Z tohoto vývoje tedy pramení i zásadní rozdíl mezi vnímáním procesu transformace v Polsku a v Česku. Zatímco v Česku má v mnoha výkladech nádech rozporu mezi „elitou“ (disentem) a „masou“ (do poslední chvíle pasivní a dodnes nostalgicky vzpomínající na ztracenou socialistickou Arkádii), v Polsku mnohdy slyšíme, že to byly naopak solidaritní elity, které zradily ideály protikomunistické vzpoury a dohodly se s elitou nomenklaturní (interpretace dohod kulatého stolu). Nebo které přinejmenším nedokázaly ideály Solidarity začlenit do budování nového řádu, spíše jen pasivně kopírovaly západní neoliberální model, a slabé – tedy například dělníky z loděnic – hodily přes palubu jako nutné „oběti transformace“. Polský liberalismus jakožto „vůdčí ideologie 3. Polské republiky“ (po roce 1989) je – slovy Zdzisława Krasnodębského – liberalismus strachu. Je to strach před vlastní společností-lidem. Z toho, že karty byly v Polsku a Česku rozdány takto odlišně, také pramení odlišná podoba současného střetu „lid versus establishment“, který se Polska dnes dotýká podobně jako většiny Západu.

V rozsahu vymezeném tak, jako v tomto příspěvku, se nelze vyhnout mnohým zobecněním. Především by nebylo dobré považovat „přenos“ romantického étosu na dnešní „post-válečnou“ a post-komunistickou společnost jako bezproblémový a úplný. Jak zdůrazňuje Legutko – „i když jsme komunismus porazili, na konci procesu jsme byli zcela jinými lidmi a jinou společností“. Stejně tak je nutné vzít v úvahu Lederův poukaz na to, jak silně se v polské mentalitě projevují její popřené „selské“ či dokonce „nevolnické“ kořeny. A samozřejmě naznačený historický narativ nezahrnuje zásadní procesy, kterým je společnost vystavena po roce 1989 a které stále více stírají jedinečnosti a přibližují vývoj v Polsku ostatním zemím globalizujícího se světa.