Otec, matka a dvě děti, ústřední postavy románu Jáchyma Topola Citlivý člověk (Torst 2017), vyvolávají rozpaky ne nepodobné těm, které od počátku své literární existence vzbuzuje Haškův Švejk. Stejně jako on i Topolovi nehrdinští hrdinové nezapadají do žádné charakterové škatulky vymezitelné psychologickou definicí; je jim rovněž vlastní výřečnost a schopnost vybruslit z lecjaké prekérní situace. To platí v první řadě o otci svérázné rodiny, jeho partnerka a oba potomci mu ovšem zdatně sekundují a jsou s ním spjati natolik osudově, že si netroufáme rozhodnout, zda je Citlivý člověk příběhem jediného protagonisty, anebo spíše čtyřčlenného „kolektivního hrdiny“. Unikavou nezařaditelnost hlavních postav posiluje jejich zvláštně imitativní povaha: namísto dat o tom, kým tato čtveřice je, se nám povětšinou dostává jen údajů o tom, koho a jakým způsobem napodobuje. Partnerský pár vcelku působí jako anachronická, tragikomicky nedokonalá česká imitace dětí květin. Rodina se od pádu železné opony živí tak, že v otřískané dodávce křižuje západní Evropou a svými rádoby alternativními vystoupeními na všelijakých festivalech, poněkud obskurních to plodech štědré kulturní politiky, imituje herecký talent.

Logickou kulisou zrcadlově odrážející život řízený principem znásobené nápodoby se v knize stává vodní živel. S rodinou se poznáváme na pateticky romantickém horizontu mořského pobřeží krátce předtím, než se po vyhodnocení proměněné společenské situace, která jí znemožňuje nadále pokračovat v navyklém životním stylu, rozhodne k návratu do rodných končin v poříčí Sázavy. Tam se říční proud u Topola nevypočitatelně klikatí, rozmarně větví a napořád ztrácí směr v bahnitých mělčinách a slepých ramenech. Přímo obsesivně se tu přitom vrací motiv marné snahy zbavit se ulpívající špíny; nepovedené pokusy postav konečně se pořádně umýt mají až groteskně sisyfovský ráz. To vše koresponduje s rozvrhem Topolova vyprávění, které má sotvaco společného s tradičně přehledným narativním tokem. Jeho příběh plyne bez zjevně postižitelné logiky, vyprávění se leckde rozbíhá do nemotivovaných odboček či je pozastavováno zacykleným vířením slov.

Vedlejší postavy se v románu objevují zpravidla náhodně a zničehonic a se stejnou libovůlí se pak nadlouho ztrácejí či jsou zcela odstraněny ze scény – někdy pak ovšem zase „vstávají z mrtvých“. Motivace činů a vzájemné vztahy postav, vedené jejich spřízněnými nebo protichůdnými zájmy, se pozvolna projasňují, ale mnohé tu zůstává v nedopovězených náznacích a leccos si také docela protiřečí; k nějakému „přehlednému“ rozuzlení v románu nedojde. Situace a děje, které tu průběžně odkazují k určitým symbolickým vzorcům či archetypálním motivům, zejména k motivu odčinění dávné křivdy, spíše jen s větším či menším zdarem sugerují napětí, než aby se podílely na celkové skladbě syžetu.

Tím vším se ovšem nejnovější Topolův román nijak zásadně nevymyká z jeho dosavadní tvorby. Silnou stránkou Jáchyma Topola nejsou „velká“ témata ani dramatické vedení a rozuzlení příběhu, ale epická šíře textů nabíjených energií spisovatelova jazyka. V Citlivém člověku v tomto ohledu vynikají zejména absurdní dialogy, nabývající zpravidla podoby rezignovaného přitakání jednoho z účastníků „rozhovoru“ nesnesitelně hloupým monologům toho druhého. Samomluvy, jejichž trapná banalita leckdy dosahuje výšin nechtěného a značně černého humoru, přitom často jen docela věrně reprodukují oblíbená společenská a mediální klišé.

Obstát a nezpitomět ve světě zahlceném takovýmto přívalem hladce plynoucí prázdnoty nakonec dokážou jen obzvlášť tvrdošíjní výstředníci. Postavy otce, sjednocujícího kvality natvrdlého lůzra a hochštaplera z nezbytí, matky trpitelky a děcka, které vůbec nemluví, dokážou stejně jako v mnohém nápadně podobné figurky z animovaného seriálu o Simpsonových šťastně vyváznout i z dobrodružství, která by méně bizarním postavám zlámala vaz. Jejich putování je představeno jako karnevalově barvitý sled riskantních situací i leckdy vyhroceně trapných momentů; svými zcela nepravděpodobnými peripetiemi se zdá odkazovat nejenom k poetice animovaného sitcomu, ale i k akčním počítačovým hrám, v nichž má včasný únik z prekérní situace doslova cenu hráčova života.

S estetikou zábavných digitálních médií v Topolově románu koresponduje i časté balancování na hraně korektnosti a dobrého vkusu. Humor, dá-li se to tak vůbec ještě nazvat, je místy opravdu velmi temný; jako příklad za všechny uveďme groteskně pojatou scénu, v níž si matka při divadelním představení vypíchne oko rekvizitou snaživě nastavenou jejím potomkem. Jde o jeden z dlouhé řady ataků na matčinu tělesnou integritu, který vede k jejímu nezastavitelnému tělesnému chátrání a pramálo důstojnému konci. Naturalistickými momenty zprostředkovanými nekašírovaným jazykem dává Topol čtenáři velmi zřetelně pocítit, že tělesný úpadek završený smrtí k životu bezprostředně patří. Otec, nezodpovědný dobrodruh, který si s rodinou užil několik let bezstarostné jízdy a nyní je konfrontován se změnami pravidel, na něž se už nedokáže adaptovat, i s citelným poklesem životního elánu, je při vší své „nepravděpodobnosti“ možná nejvěrohodnější Topolovou postavou. Náhražkové formy naděje, jak je například ztělesní otec se synem v barvotiskově smířlivé scéně přestrojení do ženských šatů, se stávají terčem vypravěčova sarkastického komentáře. Na žádnou ze zdánlivých jistot není spolehnutí, je nanejvýš možné žít od okamžiku k okamžiku a doufat v důstojnou smrt, případně jí včas vyjít vstříc. Postavy románu Citlivý člověk o tomto východisku často uvažují; to, že román nevyústí v takto laciné rozuzlení, ale své postavy opouští uprostřed příběhu a čtenáře nechává, aby si tuto provokativní nedoslovenost vlastními silami přebral, lze Jáchymu Topolovi jedině přičíst k dobru.

O to více nepochopitelná se mi v době vydání knihy jevila jeho potřeba předjímat kýžené přijetí díla v rozhovorech poskytovaných ochotně na všechny strany; snaživé sebezviditelňování je přitom v knize jedním z terčů inteligentní, neprvoplánové satiry. Vzpomínka na mediální debatu rozpoutanou rozhořčenou deklarací, jejíž kolektivní autor z „obecně prospěšného“ think tanku se ujal obyčejných pracujících před výrokem, který zazněl v jednom z Topolových rozhovorů, tak dnes v paměti nejednoho čtenáře nejspíš poněkud přehlušuje dojem ze samotné knihy. Citlivý člověk si to nezaslouží; Jáchym Topol to tak ale možná chtěl.