Přinášíme nekrolog za bohemistou, indologem, editorem a hudebníkem Petrem Holmanem, který zemřel 4. srpna ve věku šedesáti osmi let. Na Jazykové škole v Praze studoval sanskrt, na Univerzitě Karlově český jazyk a hudební výchovu a indologii, diplomovou práci obhájil v roce 1973. Doktorát získal v roce 1991. Mezi léty 1971 a 1989 vystřídal řadu různých, často manuálních zaměstnání. Po roce 1989 absolvoval stáž na University of Oxford, působil jako odborný asistent na katedře české a slovenské literatury FF UK (1991–1993). Jako hostující profesor J. W. Fulbright Commission vyučoval český jazyk a literaturu na Stanford University a Northwestern University v USA (1992–1994), v letech 1996–1998 na University of Delhi v Indii. Roku 1995 začal pracovat v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, působil také v Ústavu jižní a centrální Asie (Indologický seminář) FF UK. Je autorem Frekvenčního slovníku básnického díla Otokara Březiny (vznik 1974–1986, 9 exemplářů; oficiální knižní vydání pod titulem Frequenzwörterbuch zum lyrischen Werk von Otokar Březina, 2 sv., Köln am Rhein/Weimar/Wien 1993), souboru studií Březiniana (Torst 2003) a svazku Březiniana II (Triáda 2012). Řadu titulů připravil edičně. V Edici Revolver Revue vyšla v roce 2005 jeho deníková próza Z cest... Revolver Revue č. 60/2005 přinesla rozhovor, který s Petrem Holmanem vedl autor následujícího ohlédnutí.
RR

Petr Holman, 2005 (foto Karel Cudlín)

Na čem záleží (Petr Holman 17. 4. 1951 – 4. 8. 2019)
Marek Vajchr

Na Petra Holmana se člověk mohl spolehnout v řadě ohledů. Kdo se s ním čas od času vídal, napevno už pokaždé počítal s jeho přímým a vlídným pohledem, s charakteristickými a nenapodobitelnými gesty a způsobem dikce, které leckdy působily, jako kdyby jimi krotil a usměrňoval nehasnoucí příval vnitřní energie, a s nadšeným vyprávěním o rozmanitých zážitcích a událostech z poslední doby, jejichž působivost zpravidla umocňovaly trefné příměry a neotřelé asociace. Ze setkání s Petrem pro mě ale vyplývala ještě jedna neotřesitelná jistota – totiž že pokaždé zažiju nějaké nevšední překvapení.

Hostující přednášku na jedné německé univerzitě ohlášenou pod názvem K dějinám českého folklóru tak Petr Holman proměnil v oslnivou hudební a taneční performanci jednoho muže, které studenti a profesoři slavistiky přihlíželi zprvu nechápavě a zmateně, zanedlouho se ale jejich úžas proměnil v nefalšované nadšení. Petr během dvouhodinového vystoupení svá houslová a taneční čísla komentoval zasvěceným muzikologickým, choreografickým a etnografickým výkladem, který jsem se podle naší úmluvy pokoušel simultánně tlumočit. Názvy tanců jako dupák nebo třasák, se kterými jsem si nevěděl rady, naštěstí nebylo nutné překládat – akademické publikum jejich významu dokonale porozumělo díky Petrově pohotové improvizaci.

S neméně okouzlující pohotovostí Petr zareagoval, když mu skupinka Kršnových přívrženců a lovců duší na Václavském náměstí nabídla barvotiskový překlad Bhagavadgíty. Odříkávaná mantra jim zamrzla na rtech, neboť je začal v knížce řádku po řádce s odzbrojujícím úsměvem upozorňovat na hrubé lexikální a gramatické prohřešky.

Nejsilnějším zážitkem ale nakonec zůstává ten první; někdy na sklonku osmdesátých let jsem v Petrově pokoji jako přimrazený zíral na několik, jak se mi tehdy zdálo, nebetyčných sloupců papírů hustě popsaných psacím strojem a svrchu zatížených dohladka omletými říčními balvany. Petr mě poučil, že mám před sebou „prozatímní, jen velmi prozatímně úplný“ přepis Březinovy korespondence.

Něco takového přece nemůže jeden člověk zvládnout, říkal jsem si tehdy; netušil jsem ještě, že tentýž člověk může s neméně nonšalantní brilancí zvládnout i studium několika indických jazyků a houslovou hru na profesionální úrovni. Časem jsem pochopil, že Petr Holman tyto dovednosti vnímá jako sice jen „velmi prozatímní“, ale nezbytný předpoklad pro to, aby si člověk vůbec mohl troufnout začít se opatrně přibližovat k dílu milovaného básníka. Je přece samozřejmé, že pokoušet se vykládat univerzální harmonii Březinových veršů bez dokonale zažitého citu pro rytmus a melodii by bylo čirou opovážlivostí, stejně jako planě spekulovat o významu východních nauk pro Březinovo básnické a esejistické dílo bez dokonalé znalosti jejich základů, tedy jazyků, v nichž byly sepsány jejich posvátné spisy.

Petr Holman samozřejmě znal všechno, co kdy bylo o Březinovi napsáno, a věděl tak lépe než kdokoli jiný, že jsou to z valné části tragikomické výplody narcistních nýmandů, kteří zatoužili blýsknout se před věčností tím, že si „porozprávěli“ s Mistrem; stejný typ lidí by si dnes s Březinou udělal selfíčko. Patří k řádu věcí, že na to, co Petr Holman chápal jako jeden ze samozřejmých předpokladů zodpovědného a věcného přístupu k básnickému dílu, totiž že každé z básníkových slov si doslova ohmatal přepisem do jednoho z tisícovek kartotéčních lístků, z nichž časem vznikl monumentální slovník Březinova jazyka, i na Holmanovo neméně monumentální knižní svědectví o jeho celoživotním pobývání v rozhovoru se stovkami živých i mrtvých čtenářů skrze příležitosti, jež jim nabídlo a nadčasově nabízí Březinovo dílo, se ukázkový český šantala nestyděl v společenském týdeníku zareagovat povýšenecky rozšafnou glosou.

Věčnost, jíž Otokar Březina věnoval nejednu ze svých meditací, si to nakonec nějak přebere. Myslím si, že pro všechny, které Petr Holman překvapil a zarmoutil svým odchodem, patří příklad této naděje a víry stvrzené vlastním životem k odkazu, za který mu nepřestanou být vděční.