„Tys byl vždycky víc než příboj, dravý tok, vodopád, elektrický šok a výboj,“ opěvovala kohosi popkulturní slavice v jedné z bohužel těžko zapomenutelných písní, které se v osmdesátých letech neodbytně linuly z místních oficiálních médií. Ve stejné době prožíval zdejší přední disident v ústraní svou další love story a její protagonistka na něj dnes ve své knize nazvané Voda, která hoří vzpomíná například takto: „Václav byl pro mě magistrála. Životní a zásadní.“ Světy zdánlivě nesouměřitelné si prizmatem určitých mentálních obzorů někdy mohou být velice blízko.

Snad jen sama autorka se, přinejmenším navenek, po vydání svého díla znechuceně podivovala nad tím, jakou míru bulvárního zájmu rozpoutalo. Žádné překvapení to ovšem nebylo; proč, říkají už titulky textů, z jejichž nedávné tsunami letmo vybírám: „Havla nejdřív odmítla!“ (Aha!), „Naše láska skončila v den svatby s Dášou!“ (Blesk), „Havlova exmilenka odhalila korespondenci s pikantním obsahem“ (Super.cz), „Otěhotněla s Havlem“ (Blesk), „Havlova tajná milenka: Masírovala mu chodidla na gauči a vtom zavolala Dáša“ (Expres.cz), „Jedna žena mu nestačila“ (Pestrý svět), „Václav Havel poslal milenku na potrat: Ber to sportovně, napsal jí!“ (Expres.cz), „Havel se chtěl rozvést!“ (Blesk), „S Václavem Havlem čekala dítě. Reakce bulváru na interrupci mě zaskočila, bylo to děsivé, říká Vodňanská“. Přinejmenším ve stylu titulků nezaostávaly ani některé z informačních kanálů, jež se vydávají za seriózní, o čemž svědčí i naposled citovaný (iHNed.cz) a další: „Olga asi žárlila. Jitka Vodňanská o intimním vztahu s Václavem Havlem“ (Lidovky.cz), „Václav Havel mohl být otcem. Milenku ale poslal na potrat“ (Týden.cz), „Sex s prezidentem z vás hrdinku národa neudělá. Exhibování Havlových milenek je nevkusné“ (Reflex.cz), „Matka nenarozeného potomka Václava Havla. Kdo je Jitka Vodňanská?“ (Forum24). Na obálce Týdeníku Echo se objevila velká barevná reprodukce dobové fotografie, na níž je dotyčná vedle polonahého slavného muže, s textem „Odhalený Havel. Co v memoárech prozradila Jitka Vodňanská“.

I texty pod titulky byly napříč médii založeny povýtce na „pikantnostech“ vybraných z knihy nebo na převyprávění jejího ústředního „milostného příběhu“, občas i vlezle komentovaném a domýšleném z rádoby psychologických hledisek. Tu a tam vyjadřovaly i názor na to, zda měly spatřit světlo světa Havlovy dopisy adresované Vodňanské, jež tvoří nemalou část jejího opusu. To je jistě téma k vážné úvaze u každé korespondence, původně k publikaci neurčené, tím spíš, když je její obsah tak intimní a když ji nezveřejňuje sám autor, neřkuli není-li stejně jako některé podstatné „vedlejší postavy“ naživu, a nemají-li tedy už ani možnost k vydanému říct i své (což je zde vedle Havlovy první ženy Olgy třeba případ Karla Trinkewitze, jehož milostné zprávy obsahuje kniha rovněž – byť v mnohem menší míře, jistě i proto, že tento vztah neměl pro autorku parametry „magistrály“ a také pro širší veřejnost není na rozdíl od národní ikony interesantní). Stran tohoto aspektu se publicisté, pokud se ho už vůbec dotkli, dopracovali k pouhým „ano“ či „ne“, jimiž jen dávali najevo buď svůj v podstatě apriorní odpor z hlediska slušného vychování (nesený ale zhusta spíš nekritickým vztahem k havlovskému mýtu), anebo naopak svou svobodomyslnost, či dokonce škodolibost (nesenou postojem k Havlovi opačným).

A v tomhle všem příznačně zapadly tři otázky. Zaprvé jaká je kvalita příslušných Havlových dopisů, zadruhé jaká je vlastně Vodňanské kniha a zatřetí kdo se podílel na jejím vzniku.

Nedomnívám se, že by Havlovy dopisy, přípisy, vzkazy i malůvky v ní zveřejněné přinesly pro vhled do jeho osobnosti a díla něco zásadně nového a cenného. A je to především jejich myšlenková úroveň, a nikoli intimní a delikátní ráz, co ho tu nejednou ukazuje v polohách, které patří k jeho slabším, ba co ho zde nezřídka zastihuje přímo v duchovních nedbalkách. Tentokrát to ale není jeho vlastním přičiněním, konvolut sám nezveřejnil. Pokud má nějakou nesoukromou hodnotu, tak snad ryze badatelskou, kvůli ní však netřeba podobné prameny publikovat, postačí je archivovat. Vodňanská je ale nevydala samotné, rozhodla se z nich učinit součást své knihy. Teoreticky si lze představit, že v literárně a myšlenkově hodnotném celku by i bezohledné užití oněch důvěrných sdělení mrtvého milence mohlo nabýt jistého smyslu, který by přesahoval motivace až příliš lidské.

Nakladatelství sice přenechalo velkou část marketingové a propagační práce médiím, která okamžitě zavětřila chytlavé téma, neštítilo se ale poskytnout ukázky Babišovým Lidovým novinám, jimž také autorka dala o své knize jeden z obsáhlých rozhovorů. Nakladatelská anotace, zveřejněná na webových stránkách podniku a zacílená ke kultivovanějšímu a méně masovému publiku, je stran výbušného jádra naopak obezřetně zdrženlivá, zatímco v jiných směrech silně přehání. Dle ní kniha přináší kromě jiného řadu různých „svědectví“, jež „svým významem přerůstají rovinu osobních vzpomínek, představují současně i jedinečný vhled do novodobé české kultury a historie. Vyprávění Jitky Vodňanské je i díky její profesi plno nevšedních postřehů a vtipných komentářů, autorka nezapře svou mimořádnou životní energii a smysl pro humor.“ Ráda bych věřila tomu, že mimořádně vitální autorka špásovala třeba i tehdy, když se Babišovým novinám svěřovala: „Ale řeknu vám jednu mystickou věc. 18. prosince 2011 jsem vedla meditace v Mnichově Hradišti, říkáme tomu předvánoční úklid. Seděla jsem před buddhistickým oltářem a přišel ke mně hlas Václava: ,Napiš tu knihu.‘ Vyšla jsem ven a tam mi řekli: ,Václav umřel.‘ Celou dobu jsem ho moc prosila, aby mě vedl.“ A že výrazem její nevšední vtipnosti je také tvrzení o tom, jak v kapitole Havlovi věnované „promeditovala skutečně každou větu“. Kniha, jež pojednává o celém dosavadním životě Vodňanské, čítá takřka pět set tiskových stran, přičemž kapitola, jejímž středobodem je Václav Havel, se široce rozprostírá od strany 149 po stranu 395.

Vše kolem této rozlehlé pasáže působí zčásti „aby se neřeklo“ a zčásti jako by autorka na zbylém místě chtěla ukázat, čím vším jiným než Havlovou přítelkyní ještě byla, je a bohdá ještě bude. Celek obsahuje kromě cizí korespondence a jiných obdobných pramenů výňatky z jejích vlastních deníků a pak nově vzniklé průběžné vzpomínky, komentáře a úvahy. Jak se lze dozvědět z médií, a nikoli z neexistující ediční poznámky, jejich základem byly nahrávky, které s autorkou pořídil nakladatel, a tištěný výsledek by mohl posloužit jako důkaz toho, jak těžké zpravidla je z takto zaznamenaného vyprávění, natož takového mluvčího, vytvořit dobrý psaný text. Dále objemný svazek přináší množství fotografií, jejichž výběr a adjustace kromě jiného potvrzuje chrakteristický rys celé knihy, totiž autorčinu všeurčující a všudypřítomnou zálibu ve vlastní osobě. Jak vypadala a vypadá, si může čtenář prohlížet na mnoha často velice podobných snímcích, které nemají žádnou další informační hodnotu. Výmluvné jsou popisky. Tak například na jednom ze záběrů, který autorku, nikoli jako jediný, zastihuje v plavkách, dominují její odhalená bujná ňadra, což někdejší Havlova „Jiti“ s věkem neutuchající koketností dnes opatřila komentářem: „Někdy jsem dost divoká. Ale baví mě to!“

Pro žánrovou charakteristiku tohoto díla nelze volit obvyklá slova. Snad nejvíc ze všeho evokuje kolážovitě pojatý holčičí deníček či poněkud hystericky poskládané sebeprezentační portfolio – vzhledem k zhusta intimnímu obsahu vzbuzuje dojem, jako by Vodňanská čtenáře pozvala do svého pokojíčku, v němž od podlahy až ke stropu značně chaoticky, ale nikoli uvolněně naranžovala vše, o čem si myslí, že by mohlo na návštěvníka zapůsobit. Pokud kniha o něčem svědčí, pak především o tom, jak chce být viděna její autorka.

Druzí tu zpravidla představují pouhou stafáž. Nakladatelstvím anotovaný „vhled do novodobé české kultury a historie“ vzdor přehršli „materiálu“ těžko nalézt. Příznačné je, jak Vodňanská reflektuje svá setkání se známými osobnostmi. Tak třeba u Voskovcových v Americe zažila „gejzírování radosti a srandy“. Letní Akademie na Hrádečku bývala „intelektuální supermenza. Radim Palouš, Martin Palouš, Zdeněk Neubauer, Ivan Havel, Pavel Bratinka, Daniel Kroupa a Václav. [...] Uvolněná, báječná atmosféra, nekonečné růžence diskusí, skvělé jídlo. [...] Diskuse o Masarykovi, suicidu, strašidlech, Rejdákovi, Kahudovi. Závěrečný večírek nachystal dramatik. ,Sněhurka a sedm trpaslíků‘. [...] Jedla nejedla jsem z jejich mističek. Radovala se a koupala v nadobyčejném intelektuálním žonglování. Slovama se neplevelilo. Jakékoli objevené téma kořenilo, košatilo, kvetlo.“ Při návštěvě Ameriky Josef Škvorecký „nás i sebe potěšoval v obrovské pivnici, kde se nad námi houpaly servírky nahoře bez, obrovská prsiska jim lítala až k nosu a Josef Škvorecký se radoval a radoval. Na téže vlně nás přivedl do obchodu Lovecraft, kde byly ve výloze obrovské nafouklé pinďoury a uvnitř super crazy prezervativy. Někam se, žel, vytratila fotka s barevnejma pinďourama, Janem a panem Josefem.“ Jan je Jan Vodňanský: „můj typ. Blíženec ve Štíru. Stejně výjimečná výrobní značka jako Zdeněk Neubauer nebo Tomáš Halík“.

Ani nejslavnější muž jejího života v tomto ohledu nedopadá lépe. Dozvídáme se třeba, že s ním o samotě vedla „věčně nedokončené debaty. Václav to měl rád. Přesahové věci. Mystiku.“ A svou četbu jeho dramat komentuje například takto: „Asanace je skvělá. Můžu číst mnohokrát. Všechny postavy mají fasety Václava. Přesahy, balvanství, sebestřednost, soucit, zranitelnost, beznaděj, humor, nadhled. Ve hrách ještě víc poznám, do jakých nepojmenovaných hlubin vidí. Cítí. Mlčí o nich. Vím je. Ví, že vím. Tohle vědomí má neobyčejnou sílu.“

Pro Vodňanskou je příznačná mnohomluvnost, potažmo časté nutkavé, bezděčné repetice a neustálé kolísání jejího nečistého jazyka a plytkého stylu: od poloh mudrlantských („Horská dráha. Bludiště. Mámení. Co je a není pravda?“ „Nevím, kde v životě jsem. Co jsem, co chci, co nechci. Richterova stupnice číslo pět. Chci být sama. V sobě. Hledat. Kontemplovat. Vím, že může být něco za.“) přes polohy silácké (měřila „šuplérou prdele brancům“) k polohám sentimentálním (Francii procestovala „celičkou“, měla „byteček“ „blizoučko Louvru“, zatímco v Praze pak „brzičko“ den co den „vláčkem“ – vše se nachází opět v těsné blízkosti na jedné stránce), přičemž nejvlastnější jsou jí kromě slovníku červené knihovny rádoby hlubokomyslné či zaumné formulace přinejmenším hraničící s čirým blábolem („Hledám vztah se zakrytým hledím. Chytám se ničeho.“ „Na zrcadle v koupelně mám napsané rtěnkou: ,Všechno je tak, jak má být‘.“ „Viděli jsme se. Věděli jsme se.“).

Jitka Vodňanská možná všechny tyto polohy považuje za projevy mnohotvárnosti, charakterizující fatální ženu, jejíž pozoruhodný portrét má kniha podat – usiluje o to v každém případě s takovou vehemencí, až jde z toho hlava kolem. Jedinečná byla, už když spatřila světlo světa („Narodila jsem se jako veverka. Malinká, chlupatá, štětičky na uších. Štír ve Střelci. Voda a oheň. To dohromady dá pořádnou páru.“). Osud ji vybavil dobrými geny („A já jsem chytla tu bláznivou, kreativní, životaschopnou vášeň k životu“, přičemž „jsem poctivá, spolehlivá“.). A tak se nedivme, co brzy následovalo („A oni se do mě zamilovávali, ani nevím jak. Prý pochopitelně. Venuše ve Střelci, jak praví moje astroložka.“). Samozřejmě, vždyť je navíc odvážná a bláznivá („Utíkali jsme do bláznivin. [...] Vlastně jsem furt riskantní“), roztomilá a se spoustou zájmů včetně zviřátek, kterým je věnována celá jedna kapitola (v níž se ale dozvídáme, že není „pejsková“), vždy něčím „exotická“ („S Janem jsme říkali, že předem litujeme dítě, které se narodí takovejm dvěma exotům“, když se narodilo, mělo „exkluzivní tety na hlídání“, třeba filosofa Petra Rezka nebo teologa Tomáše Halíka či básníka Pavla Šruta a herce Jano Sedala). Také je přirozeně vynikající psychoterapeutka „plná kreativity a gejzírové energie“ („Sudičky tady nešetřily.“), ale například i zdatná cestovatelka nebo skvělá hostitelka (protože má „ráda lidi. Ráda veselost, sdílení, pobývání. Dělání přátelství.“) a také máma a dnes i babička, to samozřejmě nekonvenční, vždyť svým vnoučkům tuto knihu dedikovala slovy: „Aby věděli, co byla babička zač.“ Nepominutelnou položkou v autorčiných kvalitách jsou schopnosti meditační, buddhistické. Ani to, co sama považuje za vrchol své duchovní cesty, se přitom nestydí stavět sebezálibně a chvástavě na odiv: „Jsem hluboce vděčná své karmě, osudu, že [...] jsem našla a dostala právě to ono. Jsem tu doma. Ve své kánoi, jak říkají Indiáni. V terravádovém buddhismu. Nestala se ze mne ani svatá kost, ani ulítlej mystik. Možná jen pachatelka dobra.“ Jedno ze závěrečných shrnutí její knihy zní: „Něco ve mně vůbec nestárne. Jsem ,Mladá radost‘, ne ,Stará smůla‘. Holka. Studentka.“ Jednomu by bylo té věčné holky s neutišitelnou potřebou předvádět se až líto, kdyby to nebyla vysokoškolsky vzdělaná žena s reprezentativním profesním životopisem, jímž se, na záložce, rovněž pyšní.

Přinejmenším stejně jako samotná kniha je těžko stravitelný fakt, že ji – jak se v ní na několika místech dozvídáme – neúnavně inicioval a spoluvytvářel Viktor Stoilov, aby ji pak mohl vydat ve svém nakladatelství, které se ani dnes jistě neprezentuje jako producent čtiva, a že jako redaktoři jsou pod ní podepsáni Jan Šulc a Milena Vojtková. Lze-li ze sociálního hlediska Jitku Vodňanskou i jejího vydavatele a redaktory dosud považovat za příslušníky tzv. elity národa, je výsledek jejich společné akce dalším z velmi varovných příkladů zdejšího vývoje. U nakladatelství Torst, někdejší značky prvotřídní kvality, to pak není první výrazný propad z dřívější úrovně – kniha Vodňanské v tomto směru prozatím završuje linii vytyčenou Matoušem (to jest posmrtným vydáním deníků Jiřího Cieslara, který si něco takového nezasloužil) a Magorem a jeho dobou (to jest nemohoucí a odbytou Švehlovou monografií I. M. Jirouse). Zbývá otázka, zda příčinou je v Torstu postupující ztráta soudnosti, anebo sílící komerční zřetel. O tom, že všechny tyto tři knihy vzbudily – díky mimořádně zvučným jménům, s nimiž operují stejně jako s tzv. kontroverzními tématy – nevšední pozornost, a dobře se proto prodávají, lze v každém případě pochybovat stěží.