Svou lásku ke školometskému škatulkování osvědčil publicista Jiří X. Doležal v článku „Ať žijí granty! Ale ne na umění“ (www.reflex.cz,1. 3. 2013), jímž reagoval na Bubínek Adama Drdy věnovaný jeho staršímu textu na téma grantové podpory „živému umění“. Doležal bezpečně ví, kudy vede nepřekročitelná hranice mezi „vědeckými a technickými texty“ a „zábavním průmyslem“. Do první skupiny podle něj patří například publikace o paleolitu, jejichž četbou si on sám rozšiřuje vzdělání a na jejichž výrobu by proto ze svých daní ochotně přispěl, do skupiny druhé například „alternativní divadelní představení, román, instalace, bulvární článek i filosoficko-náboženský traktát […] Troškovy filmy a Michal David.“  Nad  klasifikačním výkonem může člověka napadnout všelicos – například, odkud bere Doležal jistotu, že čtenář, který profesně ničím neobohacuje prehistorická bádání, svou četbou publikace o starší době kamenné neprospívá především vlastní zábavě, ale výhradně pozdvižení vzdělanosti v Čechách. Bylo by také zajímavé (ale zřejmě ne tak efektní jako představa Trošky s traktátem na jedné hromádce) rozhodnout, do které z obou kolonek by měly patřit třeba rozmanité populárněvědné knihy o paleolitu (s jejichž zařazením do „spíše odborné“, nebo „spíše popularizační“ žánrové škatulky by leckdy nejspíš váhali i samotní autoři), či co si třeba počít s řadou „filosoficko-náboženských traktátů“, jejichž autoři své úvahy neváhají konfrontovat s nálezy prehistorické archeologie. 

Ale kam s takto anarchisticky znejišťujícími úvahami na J. X. Doležala, když má tak rád zaškatulkováno. Své sympatie ke kázni a pořádku ostatně dává najevo argumentací či přímo citáty, které jako by odezíral ze rtů těm, kteří kdysi nalezli svá životní poslání v tom, že stavěli umělce do latě. Ve zmíněném starším článku s řízným názvem „Proč mám sakra dotovat ,živou kulturu‘?“ Doležal čtenáře ujišťuje, že i on po posledních událostech na „kulturní frontě“ začíná „v momentě, kdy slyší slovo kultura, sahat po revolveru“. Původcem tohoto neblaze proslulého citátu (a nejsem to já, kdo ho Doležalovi vkládá do úst) byl německý dramatik Hanns Johst, od roku 1935 prezident Říšské komory spisovatelů. Bezprostředně předcházející věta Doležalova článku („Demonstrující kulturní fronta je ale tak voražená, narcistní a arogantní, že chce, aby jim za jejich neživotaschopné umění, které nikoho nezajímá, platili na úkor důchodců, dětí z ghett a invalidů.“) pak zní bezmála jako nechtěná parafráze „argumentu“, který zazněl roku 1937 v projevu obdobně situovaného a zasloužilého politruka Adolfa Zieglera, prezidenta Říšské komory výtvarných umění: „V době před převzetím moci musel německý dělník hradit své živobytí ubohou podporou v nezaměstnanosti, zatímco židovskými přisluhovači byly utráceny neslýchané prostředky z daní na takzvané umění, které nebylo dobré k ničemu jinému, než aby se vysmívalo lidu.“

Nepodsouvám Jiřímu X. Doležalovi, že jeho ideje, úmysly či cíle jsou celkově srovnatelné s těmi Johstovými či Zieglerovými.  Pouze předpokládám, že druhý citát z nacistické éry nezná vůbec, a ten první zná nejspíš natolik povrchně, že mu jeho užití v daném kontextu nepřipadalo nevkusné. Nikdy není pozdě: nevylučuji, že až Doležal někdy příště pocítí potřebu vyjadřovat se ke kultuře a umění, třeba si nejprve k tématu něco málo načte, o přečteném bude nějakou chvíli přemýšlet, a pak možná dokáže napsat věcný a přínosný text. Musel by si ovšem nejprve umět přiznat, že ani pro publicistu činného v „zábavním průmyslu“ není na škodu, když se svým sebevzděláváním a kultivací neustrne v starší době kamenné.