Nejen česká média jsou jako májové sluníčko. Jednu chvíli vykoukne z mraků, zasvítí, pak zase zmizí a nechá krajinu, aby se ponořila v šero. Jeho chování se řídí pravidly, která zná jen ono samo. Je nevyzpytatelné. Podobně jen média sama znají logiku svých vynořujících se a opět zapadajících kampaní.

Česká média cyklicky propadají epidemii muchování. Tak jako kdysi epidemie tance ohýbala údy nebohých měšťanů do krkolomných figur, i nyní ohýbá cynická pera novinářů naivní a dříve netušená láska k secesnímu mistrovi do vpravdě bizarních šarád. V jejich rámci se dovídáme, co jsme nikdy nevěděli. Soubor obrazů, které se vcelku po právu ocitly zcela na okraji pozornosti historiků i širšího publika, je náhle v rámci řízených kampaní vydáván za bůhvíjak významný a hodný vystavení v miliardovém pavilónu, pochopitelně za peníze daňových poplatníků. Pokud si někdo troufne podotknout, že Slovanská epopej nepatří právě k vrcholům evropského umění, je nepřítelem lidstva.

V Čechách se bohužel stalo zvykem říkat, že každé dílo je výrazem své doby, a proto není „lepší“ ani „horší“ než díla ostatní. Politická korektnost se zde úspěšně páří s rozumbradovstvím pantáty Proška. Výtvarné dílo samozřejmě lze hodnotit, a to i podle cílů, které si vytklo. Problémem Alfonse Muchy nebylo, že tvořil Epopej v čase avantgard. Jeho problémem bylo, že Epopej nedosáhla kvalit svých vzorů – donedávna opovrhovaných akademiků 19. století. Malíři historických výjevů, které v 19. století tvořily nejobdivovanější část dobové produkce, většinou bravurně zvládli základní komponenty svého řemesla. Jejich práce s prostorem, světlem i barvou byla naprosto příkladná. Proto jsou například Brožíkova plátna dodnes tak dobře srozumitelná: malíři jako Brožík uměli sestavit přehlednou kompozici s jasně vyjádřenou dominantou a zasadit ji do iluzivního prostoru. Ne tak Mucha. Jeho obrazy se – pokud rovnou nenapodobují osvědčené vzory – vyznačují jakousi nutkavostí, stereotypií stále se opakujících figur. Kompozice působí často zmateně, na plakátově pojatých plochách vidíme jakoby rozvěšeny nelogicky vytřeštěné postavy. Celek bývá tak chaotický a přetížený křečovitou symbolikou, že jej průvodkyně musí pro aspoň elementární pochopení vysvětlovat rozmáchlými gesty, připomínajícími pohyby regulovčíků, řídících invazi spojeneckých vojsk. To, že Muchovy obrazy nejsou „historicky věrné“, je tím nejmenším, co na nich vadí – byť je opravdu těžké překousnout jejich naivní hejslovanství, spojené s jiráskovsko-nejedlovsko-masarykovským zpotvořením českých dějin.

Není prostě pravdou, že každé umělecké dílo je autentickým výrazem své doby a jako takové má stejný význam jako díla ostatní. Nejde jen o to, že autoři rodokapsů psali hůř než Čapek. Postavit muzeum rodokapsů by bylo logičtější než ho stavět Muchovi, protože autoři rodokapsů tvořili přiměřeně cílům, které si vytkli. Muchova Epopej naopak zůstala prázdným gestem. Její umístění v zaprášených sálech zdevastovaného zámku ve vybombardovaném městečku na jihu Moravy bylo docela odpovídající. Její přestěhování do pokorného sousedství s ostatními, často nesrovnatelně invenčnějšími díly českého moderního umění ve Veletržním paláci je tou největší a zcela nezaslouženou poctou, jaké se jí může dostat.

Pozoruhodné je, že média, která tak urputně sledovala každý, i sebescestnější nápad tzv. Muchových dědiců na rozsáhlou stavební investici, ponechala téměř úplně stranou pozornosti zubožený stav moravskokrumlovského zámku (v majetku, jak jinak, firmy Incheba) – jedné z nejvýznamnějších památek renesanční architektury u nás. Zámek, nikoli epopej by si zasloužil onu miliardovou investici, ale za něj nikdo pera netasí.