Čtenářovu zvědavost, co se skrývá za enigmatickým názvem románu Ivana Matouška Ogangie (Triáda 2017), text rafinovaně napíná. Na ubíhajících stránkách se toto slovo, jehož tajuplnost ještě stupňuje střídání malého a velkého počátečního písmene, míhá jen vzácně a nečekaně coby odlesk vytouženého, avšak nikdy blíže neurčeného cíle, k němuž putuje hlavní hrdina Oddys, zároveň usilující nalézt svou dávnou lásku Pelu. Příznaková jména nadlouho odloučeného páru a motiv bludné cesty za shledáním představují v podstatě veškeré zjevné odkazy Matouškovy prózy k starořeckému eposu. Na rozdíl od antického hrdiny Odyssea náš současník Oddys nevyniká lstivostí, zato se vyznačuje pozorovatelským talentem i bystrým úsudkem, nevšední empatií vůči svým blízkým a také roztomile komickou roztržitostí.


Ivan Matoušek, foto Karel Cudlín, 2016

Působí tak do značné míry jako mladší blíženec „misionáře“ Siria Demka, hrdiny snad trojnásobně rozsáhlejšího Matouškova románu Spas, vydaného o patnáct let dříve. Oproti Spasu, založenému ve značné míře na statických panoramatech minuciózního popisu, je vyprávění Ogangie o poznání lapidárnější a dramatičtější, jeho aktéři se tu ovšem stejně jako ve Spasu pohybují v příznačných Matouškových krajinách na pomezí sarkasticky nazřené všednodennosti, melancholické ironie a halucinovaného snu. Zatímco ve Spasu je nemalý prostor věnován vedlejším, ale charakterově komplexním postavám, jejichž osudy se protínají se Siriovou „životní misí“, v Ogangii má většina vedlejších postav tvářnost figurky určené jedním příznačným rysem – pamětihodným příkladem je duchovní Hatek, který své okolí napořád obtěžuje neomaleně plytkým tlacháním. Podstatnou roli tu zároveň sehrávají i jiné, „skutečné“ figurky, projevující se někdy jako oduševnělé marionety nebo zásvětní přízraky, případně jako křehká a bezmocná stvoření, jimž Oddys restaurátorskými zásahy hojí polámané údy. Románový protagonista se tak ocitá v roli moudrého loutkovodiče, který své chráněnce nezištně a trpělivě připravuje pro představení na scéně dokonalejší, než je náš přítomný svět, s vědomím, že k němu pravděpodobně nikdy nedojde.

Osamělost vědoucího a soucitného poutníka je kontrastně zvýrazňována opakovanými útoky smeček blazeovaných „turistů“, kteří Oddyse napořád voyeursky ostřelují mobilními telefony. V porovnání s nimi se „žebráci“ – další kolektivní hrdina, s nímž se Oddys na své pouti často setkává – jeví nanejvýš sympaticky už proto, že si vcelku hledí svého a neobtěžují. Nejtajuplnější ze „společenských skupin“ Ogangie jsou takřečení „fojníci“, představující nejspíš úspěšnou vrstvu elegantně bezskrupulózních manipulátorů. Zatímco turisté se donekonečna rvou o přítomné okamžiky, žebráci nechávají čas flegmaticky uplývat a fojníci ubíhání času nahlížejí snad jen z perspektivy okamžitého výnosu, Oddys na sebe dobrovolně nakládá vlastní minulost výzkumníka, který se kdysi pokoušel nalézt samu substanci času, a v dané chvíli si naplno uvědomuje smysl skutečnosti, že „šťastný být v současné době se nesplní nikde“. Melancholii plynoucí z vědomí neuchopitelnosti šťastných okamžiků dokáže náš hrdina vyvažovat suše sarkastickým nadhledem, přijímajícím život v jeho celistvosti, tedy i s jeho zklamáními, bolestmi a trapností.

Oddys tak pozorně a věcně, bez sebelítosti či žárlivosti na „lepší“ úděl zaznamenává smutně groteskní momenty své péče o nemohoucího otce Erlyse, nebo klidně a s neokázalou hrdostí líčí atletická vítězství svého syna Machose, jenž se mu nevyhnutelně začíná vzdalovat. Čtenář si tak spolu s Oddysem stále zřetelněji uvědomuje, že časové substance se nelze žádným způsobem zmocnit, je však možné čas zvěčňovat v pobývání s těmi, kdo jsou nám blízcí. Nehraje pak podstatnou roli, zda nás již takzvaně navždy opustili; Oddys rozumí řeči macešek na rodinném náhrobku, s neokázalou samozřejmostí se pohybuje v divukrásných zásvětních labyrintech a nepodiví se ani, když do děje několikrát energicky zasáhne stín jeho babičky Akly. Od Spasu, v němž se onen svět prolamoval do našeho vlastně jen groteskními výkony zatvrzelého revenanta, či od pozdější prózy Oslava, v níž sestup do podsvětí tvoří jednu samostatnou, v porovnání se zbytkem knihy výrazně stylizovanou část, urazil Matoušek v literární „domestikaci“ zásvětí podivuhodný kus cesty.

Společně s Pelou proto můžeme prohlásit: „Ten popis cesty mne úplně okouzlil. Obdivuji, jakou máš paměť, cit i smysl pro detail.“ Nepouštíme přitom ze zřetele Matouškovu schopnost subtilní sebeironie, pod jejímž dohledem nechává své postavy pronášet i takto pochvalné výroky; s klidným svědomím pak můžeme sdílet i Pelin náhled, že předvedené příběhy „opravdu neznají mezí“ a že jejich vypravěč je „citlivý, což není náhoda – vždyť jedno souvisí s druhým“. Akty vyprávění v Ogangii zpřítomňují někdejší podstatné prožitky s vědomím, že návrat k nim je ve skutečnosti nemožný, a že toho ani není třeba litovat: „V parku jsi mi byla na písku v dělání bábovek vzorem,“ uvědomuje si Oddys, „zářili jsme nad nimi skutečným štěstím. Co jiného lze více prožít?“ Oddys, „turistů strašlivý zhoubce“, pohrdá neukojitelnou lačností majitelů mobilů, kteří „pořád fotí, aniž mají radost“. Uvědomuje si zřetelně, že vykupitelské okamžiky radosti a štěstí lze dobývat jedině vytrvalým zápasem o smysluplnou skladbu celku. V Ogangii se tak děje mimo jiné důmyslnými proměnami tempa vyprávění, kde má své místo meditativní partie podsvětní plavby stejně jako strhující „reportáž“ z maratonského běhu, či na další rovině promyšlenou souhrou slovních a motivických refrénů v kontextu návratných motivů zrcadlení a ozvěn. Téma unikajícího času je nadto v Ogangii uchopeno a neseno vyprávěním po celé rozloze textu s obdivuhodnou důsledností stylizovaným jako velebně plynoucí časoměrný verš.

Matouškův Oddys je na jednom místě charakterizován doslova jako „badatel dobrodruh“. Není tedy jen potomkem Odysseovým, k němuž zde odkazuje druhé slovo charakteristiky, ale zřejmě i – aniž by to kdekoliv v Ogangii bylo explicitně řečeno – potomkem Fausta, který se podobně jako Oddys vrhl do zápasu s časem o uchvácení šťastného okamžiku, aby nakonec dospěl k poznání, v čem spočívala marnost i skutečný smysl jeho neklidné snahy. Ivan Matoušek se – po své jen zdánlivě „snadné“ adaptaci Dona Quijota, vydané před několika málo lety – v Ogangii utkal s dědictvím dvou dalších zakladatelských mýtů a archetypů evropské kultury a dokázal románovým tvarem nazřít jejich vnitřní spřízněnost, aniž by na tuto aktualizaci musel okatě upozorňovat (pozorného čtenáře na ni ostatně navádějí i další motivické aluze, jako třeba Odyssovo bádání na poli alchymie, či stylotvorné odkazy – stačí si připomenout roli antického metra v rozhovoru Fausta s Helenou). Suverénní výsledek Matouškova utkání budí o to větší respekt.