Lou Reed vypadá jako moje tchyně. A nejen že se moje tchyně nikdy nevydala na walk on the wild side a nikdy si nešla koupit heroin na Lexington 125, ona na to ani nevypadá. 

Jsem na akci, již na počest Václava Havla uspořádalo newyorské České centrum, a Lou Reed tu recituje svoje básně. Že se jedná o jeho písničky, je jasné dokonce ještě předtím, než si je vygoogluju.  Pokud Reed vysvětlil, proč vybral zrovna tyhle, pak mi to uniklo. Asi jsem se zrovna pokoušel zjistit, jestli teď Laurie Anderson připomíná Hanse, rakouského manžela mé tchyně. 

Proč mi Reedova sametová proměna tak vadí? Zvykl jsem si na to, že Paul McCartney vypadá jako anglická panička – já sám ostatně bohužel vypadám jako vlastní mrtvý strýc –; i když jsem se ale nikdy necítil dost cool na to, abych si koupil desku Metal Machine Music, Lou Reedova proměna ve spořádanou českou babičku mě šokuje. 

Stejně tak šokující je odezva. Lou Reed recituje básně jako mladá šlapka; v té poslední, nazvané „Pumping Blood”, opakuje frázi „jako čurák barevnýho chlapa” tolikrát, že se v pochybné anatomické a rasové terminologii dostatečně pocvičí i neanglofonní část publika. Skončí a všichni tleskají, zdvořile a upřímně. 

Ve své prudérnosti uvažuji, proč asi Reed vybral zrovna tyhle básně. Můj kamarád Tim, který učí češtinu v New Jersey, namítne, že kontroverzní výběr by Havla potěšil. A má pravdu. Divné na tom je, že potěšil všechny. Reed jako světský svatý amerického rebelství nemůže šlápnout vedle. Pro každého, kdo ví, o koho jde, se jeho kontroverznost stala naprosto přijatelnou. 

Vlastně jako moje tchyně nevypadá. Vypadá jako vlk převlečený do psího svetru a cítí se nepohodlně ve svém pohodlí. Říkám si, jak často se asi Havel cítil podobně.