V roce 2006 jsem v plastice Pomník nočním světlům města vychýlil pouliční lampu z její služebné polohy určené pro svit lidem do směru vstříc Měsíci, tedy odrazu sluneční záře. Ještě předtím jsem tak učinil v kresbách, nyní na jednom z listů serigrafického triptychu Lampa a Měsíc. Ten je tu vyobrazen kulatý, v úplňku, tedy v maximálním světelném objemu. Směr, kterým svítí pozemský zdroj světla, je pro triptych stejně jako pro předcházející plastiku-pomník zásadní. Něco podobného, jako kdyby popelnice zatoužila po jiném obsahu či semafor chtěl blikat svobodně.

Tento příběh naplno započal v polovině devadesátých let cyklem Centrum periferie, kde jsou světla města jednou ze základních os. Prostor pro vyprávění, které začíná pohledem pouliční lampy směrem vzhůru a končí jejím pohledem na město. Kolik asi miliard je na světě lamp a světel, jež v noci nahrazují Slunce? Víc než lidí? Vzpouru světel bychom zřejmě nevyhráli.

Lampa je na tom ale podobně jako člověk. Společně jsme zcela závislí na Slunci, nikoli na energetických společnostech. Jejich dráty sice nejsou ostnaté, ale vytvářejí svého druhu koncentrační tábory. Města – „extenze naší kůže“ – jsou proto zranitelnější, než by se na první pohled zdálo. Obchodním artiklem je tu koneckonců energie, šťáva, která skvěle zabíjí.

Nad tím však kraluje planeta Slunce. V pravém slova smyslu božské světlo. Jeho přemíra vše zničí, nedostatek též. To, že člověk nemůže Slunce ovládnout, je skutečnost prvořadého významu. Buďme za ni vděčni.